„Publikum je okamžitě vtaženo do světa prvotřídní virtuozity, kterou vyžaduje provedení Smetanovy desetiminutové kompozice.“

„Pohled na pódium při Lisztovi utvrzuje dojem, že Boris Giltburg je už tam, kde mu je nejlépe.“ 

„Rozhlížím se po sále, zvláště když v Prokofjevově skladbě zazní ikonická část Montekové a Kapuleti, a vidím v tvářích kolem sebe uspokojení.“

Dobře udělal ten, kdo si včas obstaral vstupenku na klavírní recitál Borise Giltburga, který se uskutečnil v neděli 29. června v rámci 67. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl. Dvě hodinky strávené ve Smetanově domě ve společnosti rusko-izraelského pianisty se staly neokázalou ukázkou interpretačního umění na světové úrovni a zároveň dokonalým příkladem, čeho může sólista dosáhnout díky intimně pojaté virtuozitě.

Čtrnáctá hodina věru není ideálním časem pro začátek koncertu, zvláště v tak parném dni. Na člověka může doléhat únava z vedra i z dobrého oběda, organismus touží spíše po lenivém odpočinku. Ve Smetanově domě je příjemně na chodbách, do nichž nepronikají sluneční paprsky; v sále to sice na začátku vypadá rovněž přijatelně, znalci ovšem vědí, jak rychle zde může být nedýchatelno. V takové situaci jde stranou i dress code, mnozí návštěvníci volí letní a vyloženě ležérní oblečení… Většina z nich se ovšem na recitál Borise Giltburga viditelně těší, vždyť jde o dalšího nositele světoznámého jména a řady významných ocenění, kterého se podařilo organizátorům letos úspěšně oslovit. A navíc o interpreta, jenž se nevyhýbá spolupráci s předními českými hudebními tělesy, jeho vystoupení s Českou filharmonií či nahrávky s Pavel Haas Quartetem se dočkaly zaslouženého uznání. 

Sólista přichází na pódium ve zjevně dobrém rozpoložení. Po chvíli soustředění se dotkne kláves a obavy z únavy mizí. Publikum je okamžitě vtaženo do světa prvotřídní virtuozity, kterou vyžaduje provedení desetiminutové kompozice Bedřicha Smetany Macbeth a čarodějnice, skici pro klavír dle scény z dramatu Williama Shakespeara. Velmi vhodné zahájení pořadu, nejen proto, že jsme na festivalu, který je poctou českému hudebnímu velikánovi a symbolicky má takové gesto svůj význam, ale i z důvodu potřebného „rozehrání se“ naplno hned od prvních chvil. Smetanova skladba není jednoduchá, překypuje dramatičností a vášněmi, v pozadí lze cítit i jakýsi neklid, daný předlohou. Způsob, jakým ji provádí Boris Giltburg, nemůže nestrhnout. Už v této chvíli je patrné, že budeme svědky něčeho výjimečného.  

A přece, jako by skutečně, při vší úctě, zatím šlo o přípravu. To musí každého v hledišti napadnout, když se Giltburg vzápětí pustí do Sonáty pro klavír h moll, S. 178 Franze Liszta. Autorovo vrcholné klavírní dílo nevznikalo lehce, obsahuje tolik motivů a témat, že jejich vysvětlení jsou dodnes nejednoznačná a nejasná, čistý romantismus v ní často střídají pasáže předjímající budoucí formy hudebního vyjadřování. To vše na nepřerušené ploše jediné, půl hodiny dlouhé věty bez jakéhokoli náznaku odpočinku pro hráče i posluchače. Něco takového vyžaduje úplnou koncentraci, při níž je zcela zapomenut okolní svět. Pohled na pódium utvrzuje dojem, že Boris Giltburg je už tam, kde mu je nejlépe. Tohle se nedá zvládnout jen pomocí dokonale zvládnuté techniky, byť propilované k sebemenšímu detailu. Virtuozita se musí opřít o osobnost interpreta, o jeho schopnost vcítit se do autorova záměru, nebo se o to přinejmenším pokusit. Pak si lze dovolit ledacos – anebo také zůstat přes všechna nesčetná vzedmutí ve vypjatých pasážích v rovině spíše intimní, vnějškově neokázalé. Giltburg volí u Lisztova opusu právě takovýto přístup a dosahuje ohromujícího účinku. Nikdo v sále si nedovolí ani se pohnout, hráčova excelentní koncentrace se přenáší do celého jeho prostoru. Setkání s mocí absolutní hudby má skutečně fantastické rozměry! 

Málokdy zmizí lahve s vodou, určené o přestávce k občerstvení posluchačů, tak rychle jako v tento den. Někteří proto volí raději restauraci v přízemí Smetanova domu… Vedro nepolevuje, naopak. Na Borisu Giltburgovi však únava není znát, i po přestávce se při příchodu ke klavíru příjemně usmívá. Je si zřejmě vědom, že následující část programu má také osvěžující charakter. Čtyři z Deseti kusů pro klavír „Romeo a Julie“, op. 75 Sergeje Prokofjeva v jeho provedení tak opravdu vyzní, jde o hudbu důvěrně známou, byť ji slýcháme většinou v orchestrální verzi jako součást slavného baletu nebo v podobě koncertních výběrů scén z něj. Rozhlížím se po sále, zvláště když zazní ikonická část Montekové a Kapuleti, a vidím v tvářích kolem sebe uspokojení. Vracím se zrakem na pódium a jsem svědkem opojení, jež prožívá interpret, brilantně si pohrávající s melodickými motivy. Pomyslně smekám nad důmyslně sestaveným programem.

Ale je tu ještě Maurice Ravel a jeho Kašpar noci, klavírní cyklus podle básní ze sbírky Aloysia Bertranda, podivuhodné dílo vzniklé na pomezí pozdního romantismu a impresionismu, opět vyjadřující řadu skrytých tajemství a mystických zákoutí, jež lze vykládat všelijak. Boris Giltburg znovu se vší brilancí, ale zároveň velejemně, jak to jen lze, „uniká“ do sfér mimo obvyklý svět a my kolem něj jeho hru rádi přijímáme. Stylově pak v přídavcích po dlouhém aplausu následuje Svit luny Claude Debussyho a úplně nakonec ještě trocha romantiky.

Z odpoledního koncertu se v Litomyšli stává velká událost. Velkolepá, ale zároveň intimně pojatá hudební hostina. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem klavírní recitál prožíval tak intenzívně. A myslím, že nejsem sám.

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Krejza