„Daniel Matejča, v podstatě hvězda, která toho v poslední době má hodně a hodně, přesvědčil o své schopnosti vést.“

„Bylo znát, jak v průběhu večera ansámbl ukotvený ve svém respektuhodném vedoucím utěšeně spěje k čím dál uvolněnějšímu pojetí.“

„Josef Suk by měl jistě velkou radost, jací schopní nástupníci mu dorůstají.“

Mladí kvartetisté a výrazné osobnosti nastupující generace hráčů smyčcem spojení pod názvem Sukovo kvarteto zavítali do prostor Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze. Koncízní, živě přenášený koncertní večer z děl Alexandera Borodina a Josefa Suka způsobil předposlední zářijový den velkou spokojenost na straně publika přišedšího do prostor Studia 1.

Velice slušně navštívený koncert konaný pod hlavičkou Českého rozhlasu a moderovaný známou tváří tuzemské scény komponistů Lukášem Hurníkem přinesl dvě kvartetní díla. Sukovo kvarteto interpretovalo Smyčcový kvartet č. 2 D dur Alexandera Borodina, o němž se pozorné publikum z úst moderátora dozvědělo, že byl respektovaným chemikem zabývajícím se syntézou nukleotidů („Čert ví, co to znamená.“), druhá zvolená skladba je snad přirozeně z odkazu Josefa Suka a šlo o Smyčcový kvartet č. 1 B dur. Vystupující kvarteto hrálo v obsazení Daniel Matejča, Natálie Toperczerová (housle), Jakub William Gráf (violoncello) a Bohumil Bondarenko (viola), který, jak bylo řečeno, čerstvě vyhrál konkurz do skupiny viol Symfonického orchestru Českého rozhlasu, čímž bylo ospravedlněno zařazení Sukova kvarteta do dramaturgického plánu dané koncertní řady pod hlavičkou orchestru.

Sukovo kvarteto (nešťastný název v kontextu už déle existujícího „kvarteta Josefa Suka“, byť „Klavírního“) mě zaujalo jinakostí jednotlivých členů v přístupu k interpretaci: U Natálie jakási bojovná zarputilost, u Bohumila věcná civilnost, Jakub William nabídl hravý, mazácký nadhled a Daniel emoci, temperament a vášeň. Bylo příjemné pozorovat, že z rozdílného základního nastavení vznikal jednolitý celek v průběhu večera prohrávající se k stále „společnějšímu“ výkonu. Přitom bylo patrné, že soubor do značné míry spoléhá na svého primária. Daniel Matejča, v podstatě hvězda, která toho v poslední době má hodně a hodně, přesvědčil o své schopnosti vést. Přes mnohé složité pasáže šel pocitově (už z titulu pozice) jako první a kamarádům nabízel pomocnou ruku – jako by svou hrou říkal: „Nebojte se, zvládneme to. Don’t worry, I got this, everything’s gonna be alright.“ Hráčskou neohrožeností a zápalem s nenechavým posazem, kdy jsem měl intenzivní dojem, že vlastní sezení umělci překáží (že by nejraději něco jako tančil), navíc podněcoval své kumpány a několik krásných úsměvů svou horlivostí navodil vedle sedící Natálii. Ale snad nejen jí. Bylo znát, jak v průběhu večera ansámbl ukotvený ve svém respektuhodném vedoucím utěšeně spěje k čím dál uvolněnějšímu pojetí; v čím dál více notách skutečně byla hudba. S uvolněním se prospěšně vzdalovaly mantinely dynamické šíře, výrazové možnosti bohatly, gradační plochy nabývaly na účinku. Čtyřlístek – bavil jsem se rozmýšlením, kdo je Bobík, kdo Myšpulín a kdo Pinďa – své dobrodružství tedy opět dovedl ke šťastnému konci.

Přesto několik podnětů: Zkraje vystoupení bylo pozorovatelné sklepávání nervozity a pocit spíše zvládnutého než přesvědčivého; od třetí věty však už byli všichni plně „doma“. S hojnějším vystupováním jistě toto odezní… Dále, nahrávka – koncert půjde ze záznamu na Českém rozhlasu Vltava – dá za pravdu (anebo vyvede z omylu), že některá přicházející náhlá acceleranda působila mírně neorganicky a více způsobem úniku tempa než naplněním původního záměru s ním. S tím souvisí místy drobná nezřetelnost rytmu možná ospravedlnitelná související výrazovostí, ale přítomná. K tomu ještě patří, že byť je sympaticky nebojácné jít na tempickou horní hranici, „kvapíků“ diváci vyslechli opravdu mnoho, čímž klesl efekt každého z nich… Pouze podněty, jistě rozporovatelné. (Jednoznačně nešťastná je však zmínka v koncertním prospektu o nadcházejících účinkováních kvarteta v rámci Svatovavřinecké sezony Pražského jara a na festivalu Concentus Moraviae, která se obě uskutečnila v předminulé sezoně.)

Závěrem, celkově by zvlášť Josef Suk, sám kdysi hráč Českého kvarteta, měl jistě velkou radost, jací schopní nástupníci mu dorůstají… Obecně, zdá se, platí, že kvartetní život není pro každého a že hledání společného, homogenního zvuku čtyřčlenného tělesa nelze uspěchat – všimneme si, že mladinké hvězdy jednoho nástroje ve světě najdeme snadno, většina uznávaných kvartet však sestává z členů ve středním věku či vyšším. Jednotné znění je běh na dlouhou trať a Sukovo kvarteto jednoznačně má potenciál, už velké části naplněný. V dnešní době je sice možná zvláštní, že čtveřice nedisponuje webovými stránkami (profil na instagramu má), to ale samozřejmě nijak nevylučuje poctivou práci. Ostatně, byl koncert podzkoušený? Naprosto ne. Pár dní před volbami věříme a věřme, že Sukovo kvarteto to myslí upřímně.

Foto/zdroj: ilustrační - Michaela Pondělíčková, ilustrační ze zkoušky - Lukáš Hurník