„Brněnská inscenace je vzácným příkladem toho, že lze operu v její původní podobě nepodceňovat a že ji lze zpřítomnit i bez režisérského přeznačování.“

„Scéna silně a zdařile evokuje starověký Egypt.“

„Verdiho hudbu dirigent bezpečně rozprostřel pod drama vyvěrající z velkých citů a velkých ideálů.“   

Opera Aida je titulem, který se může jako divácky přitažlivý držet na repertoáru po řadu sezón, a to i tehdy, když neláká na vymoženosti, jako kdysi bývali živí sloni na jevišti. Národní divadlo Brno uvedlo Verdiho mistrovské dílo, staroegyptské drama, jako úvodní premiéru sezóny. Inscenace láká kvalitním hudebním nastudováním, atraktivní vizuální podobou plnou zlaté barevnosti a rozumnou režií bez výstředností. Poslední zářijový páteční večer byl v Janáčkově divadle díky spolehlivé působivosti příběhu a jeho hudební a divadelní podoby veskrze úspěšný. 

Režisérka Magdalena Švecová dokázala velkou romantickou operu zlidštit. Pravda, první dvě dějství jsou spíše živé obrazy, jsou statičtější, tam se žádná zvláštní kouzla dělat nedají. Sbor stojí a zpívá, také sólisté hlavně jen zpívají, zejména tenorista Sung Kyu Park jako hlavní tenorová mužská role… Třetí a čtvrté dějství je však už bez velkých davových scén, drama se stává osobnější a režie podrobnější. Závěr opery je jednoduše, zcela spolehlivě působivý: egyptská princezna Amneris zůstává osamělá a Aida a Radames, dvojice milenců, tragická skoro jako Romeo a Julie, je uvězněna za pomalu spouštěnou oponou – v kobce, odkud už do života není návratu… Od začátku do konce profesionální, inspirovaná, ale jednoduchá a pokorná práce.  

Za výtvarnou podobou inscenace, která měla premiéru 26. září, stojí scénograf Marek Cpín, kostymérka Linda Boráros a světelný designér Přemysl Janda. Scéna silně a zdařile evokuje starověký Egypt. Bohatě zlatými deskami na stěnách, černozlatými kostýmy, poměrně věrnou vizuální stylizací tanečnic do podoby, kterou máme všichni spojenou s malovanými reliéfy v hrobkách a chrámech, s obrázky řazenými do pásů… Aidu zkomponoval Verdi na objednávku pro nové operní divadlo v Káhiře, slavnostně otevřené u příležitosti zahájení provozu v Suezském průplavu. Premiéra se tam sice nakonec konala až později, 24. prosince 1871, ale Aida s českou sopranistkou Teresou Stolzovou v titulní roli se po milánské premiéře, uskutečněné 8. února 1872 v divadle La Scala, stala dílem oceňovaným i v Evropě.  

Brněnská inscenace je vzácným příkladem toho, že lze operu v její původní podobě nepodceňovat a že ji lze zpřítomnit i bez režisérského přeznačování většiny parametrů do soudobé podoby. Odehrává se v Egyptě, vypadá jako v Egyptě, a přece se v ní pohybují současní lidé, jejichž emocím rozumíme. Pyšná egyptská princezna Amneris nepředpokládá, že by mohl jejím vyvoleným být někdo jiný než vojevůdce Radames. Ten však touží po někom jiném – po zajatkyni a otrokyni Aidě. A k tragédii dochází i přesto, nebo možná proto, že se z ní vyklube etiopská princezna, tedy vznešená představitelka znepřátelené země. Radames, který jí bezděky vyzradí vojenské tajemství, se ve výčitkách zmítá mezi ctí, respektive láskou k vlasti, a osobním citem. Aida, nacházející se v podobném dilematu, s ním v závěru dobrovolně sdílí vězení. Láska je obětí dojemně naplněna. Amneris, která usilovala o ohnutí lidských osudů ve svůj prospěch, je sama. Ne jako zlá, ale spíše nešťastná žena. Její přesýpání písku na samém začátku a na samém konci opery, žádoucí zarámování a zaokrouhlení formy a příběhu, je naplněno mnohoznačnou symbolikou.

Maďarská sopranistka Csilla Boross, která na sebe v Brně už upozornila příznivě několikrát, naposledy jako Milada ve Smetanově Daliborovi, má pro Aidu v hlase nejen dostatek hrdinství, ale i lyrických výrazových poloh. Ne všechny tóny jí vyšly ideálně, zřejmě i kvůli nedávné indispozici, ale verdiovskou pěvkyní hodnou respektu a konkrétně správně obsazenou Aidou bezpochyby je. Jako velkou úlohu a velkou uměleckou výzvu vzala a přijala postavu Amneris mezzosopranistka Václava Krejčí Housková. Obdařila ji uvěřitelným herectvím i psychologickým vývojem a podmanivým témbrem. Jihokorejský tenorista Sung Kyu Park, třicátník, má silný hlas a kvalitní školení, v roli Radama zcela jistě předčí nejednoho z pěvců, kteří jsou v tuzemsku k mání, jeho účast na projektu přesto působí chladněji: především nemá charisma pro uvolněně přirozený pohyb po jevišti.          

Z dalších postav byl nejlépe obsazen španělský barytonista Luis Cansino – Amonasro, královský otec Aidy, pěvec s krásnou kantilénou. Ale dobře přispěli i David Szendiuch a Jan Šťáva v rolích vznešených egyptských mužů. 

Dirigent Jakub Klecker vedl představení v dostatečném emocionálním rozpětí od árií plných citů a od závažně vyhrocených dialogů až po davové scény. Ani oslava vítězného tažení, v níž se na scéně objevují pověstné dlouhé trubky „aidovky“, nebyla však naštěstí přehnaně opulentní. Verdiho hudbu, v této opeře – považované ostatně za jednu z jeho nejlepších – ani trochu schematickou, bezpečně rozprostřel pod drama vyvěrající z velkých citů a velkých ideálů.   

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser vyslovil přání, aby byla Aida v tomto nastudování repertoárovou stálicí pro příštích deset nebo i patnáct sezón. Není to nic nereálného. K opernímu provozu samozřejmě takové projekty patří. Bývají vyvažovány – a i v Brně jsou – těmi krátkodobějšími, exkluzivnějšími, objevnějšími. Jako byl třeba v minulé sezóně Szymanowského Král Roger. Je dobře, že ta nejklasičtější díla mají v tomto divadle jako trvalky rozumnou podobu, která neodpuzuje či nepopuzuje a neomrzí se. Prodanou nevěstu v neodolatelně milé režii Ondřeje Havelky – tak kontrastující s pražskými experimenty se stejným dílem – už soubor Janáčkovy opery hraje dvě desetiletí; mohou na ni chodit další a další a získávají nezkreslenou představu o klasice… Nově uvedená Aida má podobný potenciál.

Foto: Marek Olbrzymek / Národní divadlo Brno