„Z hudebního hlediska tvořil zvolený repertoár záměrný kontrast, kdy po uměřené, formalistické a intelektuální klasicistní formě nastoupil efektní realistický verismus s přímým útokem na posluchačovy emoce.“

„Orchestr od prvních taktů předváděl čistý, vycizelovaný, kultivovaný zvuk.“

„Výkony pěvců libereckého projektu lze označit za vzácně vyrovnané; ve všech třech případech pozorný divák získal přesně to, co od špičkového operního umělce očekává.“

V rámci pravidelných symfonických koncertů operního souboru libereckého Divadla F. X. Šaldy tam v sobotu a v neděli 15. a 16. března zazněla dvě díla, jejichž dramaturgickou spojnicí se stal rok 1794. V roli sólistů se představili pěvci Maida Hundeling, Luis Chapa a Jiří Rajniš, dirigoval Zbyněk Müller. 

V roce 1794 Joseph Haydn ve Vídni zkomponoval jednu ze svých tzv. „Londýnských symfonií“, které, po boku klasické či klasicistní invence svého mistra, disponují nezřídka přívlastky plynoucími z efektní zvukomalby. V Liberci tak na úvod zazněla symfonie op. 100, s přízviskem „Vojenská“ pro efektní barevnost nebo fanfárku druhé trubky v druhé větě a vojenskou rytmiku činelu a velkého bubnu. Ve zmíněném roce 1794 došlo také v Paříži v čase jakobínského teroru k popravě mladého básníka Andrey Chéniera, který se o sto let později stal titulní postavou nejhranější opery italského veristy Umberta Giordana Andrea Chénier. (Dílo mělo premiéru v březnu 1896 v milánské La Scale.) Na obou koncertech zazněl ve druhé části právě výběr z této opery. Z hudebního hlediska tvořil zvolený repertoár záměrný kontrast, kdy po uměřené, formalistické a intelektuální Haydnově klasicistní formě nastoupil efektní realistický verismus s přímým útokem na posluchačovy emoce.

Podle slov dirigenta a hudebního ředitele liberecké opery Zbyňka Müllera se motivací k výběru repertoáru stala jednak sama skutečnost, že Andrea Chénier náleží k dílům, jejichž hudební potenciál se vyznačuje symfonickými přednostmi a že stojí za to je z orchestřiště vytáhnout na koncertní pódium, druhým pilířem realizace je pak fakt, že se podařilo pro projekt získat špičkové pěvce mezinárodního renomé. Zbyněk Müller se chopil nastudování a taktovky a byl také tím, kdo provedl výběr z díla (v programu je možná ne zcela šikovně uvedeno slovo „úprava“). Tento výběr byl pak proveden tak, že divák vyslechl reprezentativní část opery, kdy mohl vnímat meritum děje. (Pro diváky byly připraveny promítané české a německé titulky k prezentovanému originálnímu italskému znění opery.) 

Je-li v úvodu zmíněn hudební kontrast vrcholného mistra klasicismu a o sto let mladšího díla italského veristy, budiž řečeno, že divák libereckých koncertů nemusel mít pocit, že by Haydnova symfonie byla zařazena „jen tak pro rozehrání“, orchestr již od prvních taktů předváděl čistý, vycizelovaný, kultivovaný zvuk, interpretace oplývala vhodně zvolenými dynamickými kontrasty (včetně oněch zvukomalebných militárních vstupů, kdy velký buben a činel se nalézal v boční vyvýšené loži vedle jeviště).

Stejně tak provedení výběru z Giordanovy opery se od začátku blýskalo v intencích zmíněného kontrastu, obohaceno o živelnost a dramatické gradace. Budiž řečeno, že nic z toho by nebylo možné bez zvládnutí na operní poměry mimořádně náročných partů. (V nedělním představení snad mohl divák ještě ve větší míře vnímat jistotu orchestrálních hráčů, a to nejen v případě vesměs znamenitých sólových vyhrávek, ale prostě v celkovém zvládnutí partů.) To lze pochopitelně vnímat jednoznačně jako pozitivum, navzdory tomu, že některé tutti orchestrální pasáže vrhaly do nerovných zápasů pěvce, byť se ve všech případech jednalo o mimořádné a velké hlasy.  

Jak vyplývá z velkolepě formulovaného názvu koncertního projektu o „hvězdách z Metropolitní“, hlavním lákadlem byli právě přední operní zpěváci současnosti. Dva z nich, německou sopranistku Maidu Hundeling a mexického tenoristu Luise Chapu, pojí úspěšné hostování v newyorské MET; Maida Hundeling tam hostovala v sezóně 2015/2016 v roli Turandot, Luis Chapa o sezónu dříve jako Don José v Carmen. Po jejich boku se představil libereckému publiku dobře známý barytonista Jiří Rajniš mladší, který své vavříny dosud s úspěchem získal např. v drážďanské Semperově opeře, nedávno pak v milánské La Scale. 

Liberecké výkony všech pěvců libereckého projektu lze označit za vzácně vyrovnané, z charakteristiky díla náležel větší prostor sopranistce a tenoristovi, ale ve všech třech případech pozorný divák získal přesně to, co od špičkového operního umělce očekává. Totiž „bonus plus“, který se obvykle dostaví tam, kde je kromě samotných znělých hlasů přítomna naprostá intonační a rytmická suverenita, technická vyrovnanost v hlasových polohách, v dikci, v práci s dechem, ale také schopnost adekvátně pracovat ve věci rozložení sil i „dávkování“ emocí. U výkonu Maidy Hundeling budiž speciálně vyzdvižen mimořádný „tah na bránu“ sycený energií, která však nikde neunikala nekontrolovaně a stále zůstávala ve službách pěvecké techniky. U Luise Chapy si autor povšiml též schopnosti udržet po vypjatých výškách kultivovaný témbr i při návratu do středních poloh, což je dovednost, kterou ani špičkoví umělci nedisponují vždy. Z výkonu Jiřího Rajniše nutno vyzdvihnout mimo samotný suverénní pěvecký projev také znamenitě vypracovaný expresivní výraz, obecně schopnost vnímat dramatickou podstatu ztvárňované postavy, v čemž je pěvci nepochybně nápomocna také činoherní průprava. Vhodně pojatý a kultivovaný byl ze strany všech pěvců právě i náznakový herecký projev. Opět je na místě pochválit dramaturgii projektu, která vhodně zvoleným titulem a výběrem z něj, umožnila právě takový fungující kontrast. 

Aniž by chtěl autor jen planě vychvalovat zboží „své firmy“, chce konstatovat, že liberecký projekt „hvězd z Metropolitní“ byl šťastným počinem jak z hlediska dramaturgie, kdy došlo v Liberci poprvé ke koncertnímu uvedení dominantní části operního díla, tak z hlediska samotného hudebního nastudování. Vyšel i jistý risk v záměru reprízovat koncert už druhý den – oba koncerty se těšily velmi dobré návštěvnosti.

…………….

Autor je zaměstnancem Divadla F. X. Šaldy v pozici zpěváka sboru, lektorského a dramaturgického pracovníka. Nebývá zvykem, aby recenzi psal člen divadla, neboť je nasnadě zaujatost, v neposlední řadě zaměstnanecká etika, která brání být případně více kritický. Ačkoliv si autor uvědomuje tato úskalí, prohlašuje, že text nevznikl „na objednávku divadla“, ale autor jej napsal jako soukromá osoba na základě pozitivního dojmu z koncertního projektu, k němuž přistoupil s maximální možnou mírou objektivity. 

Foto: Daniel Dančevský / DFXŠ