„Pachatelem vraždy v příběhu není Kostelnička, ale konvence, které ji k tomu dovedly.“

„Ženy chápou, jak inscenovat Jenůfu, protože ví, jaké to je osm dní po porodu, kdy vás bolí každý krok, každé napití se čaje…“

„Jenůfa si de facto bere muže, který ji fyzicky napadl a následně jí byl vnucen za manžela, protože nikdo jiný už by si jí nevzal.“

Veronika Kos Loulová vystudovala obor operní režie na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění a obor alternativního divadla na Divadelní fakultě téže pražské instituce a je zakladatelkou a uměleckou ředitelkou spolku Run Operun. Od sezony 2022 vede soubor opery a operety Moravského divadla Olomouc, a stala se tak nejmladší šéfkou opery v Evropě. Nyní pod titulem Jenůfa připravuje v  Olomouci nové nastudování Janáčkovy Její pastorkyně, které ve dvou termínech uvede i na festivalu Janáček Brno.

Na svém instagramu máte uvedeno, že jste režisérka, herečka a modelka. Co z toho v současné době převažuje? 

Já si s sebou tak trochu nesu stigma dětského herce. Vzhledem k tomu, že jsem před lety hrála v hollywoodské produkci filmu Terryho Gilliama Kletba bratří Grimmů, bude tento odkaz ve vyhledávačích hodně převládat před ostatními, i když už je to hudba dávné minulosti. Každopádně nyní před premiérou se cítím být nejvíce režisérkou.  

Co jste si ze své filmové zkušenosti odnesla? 

Především to, že se snažím uplatňovat filmové herectví v operní režii. Na toto téma jsem napsala i svou magisterskou práci a operní pěvce v tomto principu usměrňuju, a to už od dřívějška, kdy jsem pedagogicky působila na Konzervatoři Jana Deyla, tak nyní v divadelní praxi. 

Jak se usměrňuje herectví? 

Od studia na HAMU jsem měla možnost pracovat s operními pěvci. Herecká konvence na českých jevištích je bohužel vybudována na tradici, ne na reálných základech. Pěvcům i režisérům se snažím přiblížit knížku, která bohužel nebyla přeložena do češtiny, existuje pouze v ruštině a angličtině, Stanislavski on opera od Pavla Rumyantseva. Další zásadní knihou, ze které čerpám, je Deník zkoušek Tragédie Carmen Petera Brooka.   

Před dvanácti lety jste založila spolek Run Operun. Podílíte se ještě aktivně na jeho fungování? A kam chcete směřovat do budoucna? 

Schvaluji všechny projekty a plánují se i další mé režie v příštích sezónách. Naše činnost se hodně pohnula díky profesionalizaci souboru a také tím, že jsme dočasně dostali vlastní prostor v pražském Savarinu. Také ekonomicky jsme soběstačnější, komerční akce nám vydělávají na ty neziskové a bereme pod sebe i jiné, jinak zaměřené spolky. Stal se z nás tedy i zprostředkovatel, neděláme jen vlastní projekty. 

Který dosavadní projekt byl vaší největší výzvou? 

Asi bych zmínila dva: jednak první projekt Run Operun, kterým byla Kouzelná flétna na „Stalinovi“, nevěděli jsme tenkrát, jestli na to máme a zda to bude někoho zajímat. Tam jsme se setkali s velkým úspěchem, i když představení bylo nedokonalé a neprofesionální. Tím druhým byl Sedlák kavalír, můj první projekt ve zřizované instituci v Olomouci, kterého jsem dělala se čtyřměsíčním miminem, fungovala jsem mezi odsávačkou a jevištěm.  

Nyní připravujete Janáčkovu Její pastorkyňu pro festival Janáček Brno. Která část opery je pro vás jako pro režisérku stěžejní? 

Nejstěžejnější jsou pro nás části, které popisují vztah Kostelničky s Jenůfou a zejména pak hudební část před koncem opery, v níž Jenůfa odpouští Kostelničce její zločin. Tam se dozvíme o jejích motivech a moudrosti. Hodně nám pomáhá, že jsme ponechali árii Kostelničky v prvním dějství, protože ta vysvětluje její životní roli i motivy a pro vývoj této postavy je hodně důležitá.  

Jsou naopak některé části, které v opeře vypouštíte? 

Vlastně je jich celkem dost. Diváci se nedočkají finále tak, jak ho znají. Naše pojetí končí Jenůfiným odpuštěním Kostelničce.  

Proč jste se rozhodli k tak razantnímu kroku?  

Závěr, kdy Jenůfa odchází s Lacou, není pro mě, můj tým ani pro nadaci Úsměv mámy happy end, protože Jenůfa si de facto bere muže, který ji fyzicky napadl a následně jí byl vnucen za manžela, protože nikdo jiný už by si ji nevzal. Je to muž, který když Jenůfa objeví své mrtvé dítě, zpívá věty jako: „Vzpamatuj se, lidé to vidí!” Je to sice nějaké dobové svědectví, ale má-li příběh skončit dobře, potom je podle nás jeho završením právě ono odpuštění. To je mnohem zásadnější a silnější moment. Zanecháváme instrumentální část, ale ne významnou. 

Operu uvádíte pro titulem Jenůfa, který se používá v zahraničních produkcích. Tím chcete akcentovat její postavu a osud? 

Ano. Navíc nám připadá, že jméno hlavní hrdinky s publikem komunikuje mnohem lépe, přímočařeji. Chceme, aby se dívali na příběh jejíma očima – to s ní všichni manipulují, rozhodují za ní, uvádějí ji do neřešitelných situací. A ona přesto na konci odpouští, to nám připadá silné. Nepatří nikomu, není „její“, je sama sebou. Akcent na tuhle postavu také pochází z toho, že se snažíme upozornit na to, aby se její osud neopakoval. Denně se dozvídáme o vraždách dětí, nedávno v médiích proběhla zpráva o nalezeném miminku v popelnici. Nad těmito osudy je třeba se zamýšlet. 

Řekněte nám něco o vaší spolupráci s Úsměvem mámy. 

To je nadace, která pomáhá ženám s poporodní depresí a poskytuje jim psychologickou pomoc. S myšlenkou na nějaký společný projekt přišel před časem ředitel divadla v Olomouci David Gerneš a v Jenůfě si to „sedlo“ i vzhledem k tomu, že požadavek festivalu Janáček Brno byl, aby inscenace reflektovala nějakou aktuální situaci, nějakou specifickou komunitu. Proto jsme se rozhodli zapojit klientky Úsměvu mámy přímo do inscenace. Je to velmi silný aspekt, protože to jsou ženy, které mají v něčem podobný příběh jako Jenůfa, bez ohledu na to, že se jejich příběhy utvářejí sto let od premiéry opery. Pachatelem vraždy v příběhu není Kostelnička, ale konvence, které ji k tomu dovedly, ty zůstávají podobné. Neměli bychom se k prvorodičkám chovat jako na konci 19. století.  

V inscenačním týmu této Jenůfy jsou jen ženy. Jde z vaší strany o záměr, nebo dokonce o nějakou společenskou provokaci? 

Tuto otázku bohužel dostávám téměř denně. Odpovím trochu oklikou. Poslední premiérou našeho souboru v  Olomouci byla soudobá opera Malý třesk. Na ní spolupracovalo devět mužů a žádná žena a nikdo neřešil, zda jde o záměr, nebo provokaci, a to z jediného důvodu: prostě to tak po staletí bylo. My daly dohromady ženský tým, nad čímž se každý pozastavuje. Na vaši otázku si dovolím odpovědět jinou otázkou: Proč máme potřebu pojmenovávat to, co dělá žena? 

Čí nápad byl přizvat do týmu dirigentku Annu Novotnou Peškovou? 

S tím přišel Jiří Heřman. Tím se to vlastně začalo nabalovat. Když jsme měli dirigentku, tak jsme si řekli, proč nemít i scénografku. Na školách je dirigentek hodně, ale v praxi už tolik ne. Proč tomu tak je, toť otázka. My jsme si dali tu práci ty schopné ženy najít. Kdežto ve většině divadel, když nevědí, koho najmout, tak vezmou prvního muže, který je po ruce. Vyrovnat vesmír tím, že jsme si dali práci vytvořit celý ženský tým, je jen malinkaté procento, jak tomu můžeme pomoci. 

Co je největší devizou ženského týmu v Jenůfě? 

Ženy chápou, jak inscenovat Jenůfu, protože ví, jaké to je osm dní po porodu, kdy vás bolí každý krok, každé napití se čaje. Jenůfa ve většině inscenací je hezky oblečená a energie má tolik, že pomalu čekáte, že ještě stihne vysmejčit komůrku.  

Nechybí vašemu týmu názorová různorodost? 

Myslím, že jsme různorodé ažaž. Sice jsme samé ženy, ale jsme rozdílné věkově, národností, sociálním poměry. Obecně platí, že když je společnost takto různorodá, prospívá jí to.  

Přepokládám, že byste byla pro zavedení kvót na poměr žen nejen v kultuře.  

Pokud jsme proti kvótám, pak automaticky nepředpokládáme, že pohlaví jsou na stejné úrovni.  

Máte v plánu i další janáčkovské projekty, které akcentují silné ženské postavy? Mám na mysli zejména Káťu Kabanovou a Věc Markopulos? 

Zatím mě nikdo neoslovil. Pro mě byla Jenůfa od Janáčka vrchol, na který jsem si troufla možná až moc brzo. Uvidíme… co přijde, to přijde, ale není to situace, kterou bych chtěla sama vytvářet.  

Kdybyste mohla mít jako režisérka na výběr jakýkoliv titul, co byste si vybrala? 

Dnes jsem o tom přemýšlela a myslím, že by to byla Madama Butterfly. Jednak proto, že ženských témat tato opera reflektuje hodně, a proto by si zasloužila ženský pohled. Druhým důvodem je, že mi mnoho mužských pedagogů tvrdilo, že se v té opeře nic neděje, chtěla bych jim dokázat opak – možná to bylo právě proto, že ji převážně ztvárňují mužští režiséři. A také jsem jako malá hrála to dítě ve Státní opeře, čímž bych se k látce vlastně vrátila. 

Oznámila jste rozhodnutí odejít ke konci sezóny z Olomouce. Jaké máte nyní plány?

Těším se, že se vrátím s celým týmem do Prahy a pořádně rozjedeme činnost Run Operun. S ředitelem Gernešem se bohužel dlouhodobě rozcházíme ve vizi, kam má divadlo směřovat. Nepřísluší mi vyjadřovat se ke slučování s filharmonií, ale zároveň to všechno přes sebe nechci nechat jen tak přejít a jednoho dne se probudit v instituci, která je úplně jiná nežli ta, do které jsem nastoupila. Zároveň bych chtěla využít této příležitost a nalákat diváky progresivnějšího ražení, aby si nenechali ujít naše projekty v Olomouci: Humperdinckova Jeníčka a Mařenku v režii Elišky Říhové nebo La traviatu Michala Háby. Do derniéry půjde u nás Modrovousův hrad v režii Daniely Špinar. Srdečně zvu každého, koho zajímá moderní hudební divadlo!

Foto: archiv festivalu Janáček Brno, Tereza Valnerová / Moravské divadlo Olomouc, archiv Run Operun