„Nevšední setkání jak z hlediska repertoáru, tak z hlediska provedení.“

„Mladá mezzosopranistka s mezinárodním zázemím na sebe už nějakou dobu upozorňuje mimořádně barevným hlubokým hlasem i inklinováním k písňovému repertoáru.“

„Skvělá pěvkyně ovládající dynamické a barevné nuance hlasu a modelování výrazu, osobnost s odvahou přinášet něco nového.“

Lednicko-valtický hudební festival pokračoval v neděli komorním koncertem v sálku zámečku Dianin chrám nedaleko Valtic. Aniž by to mělo znít elitářsky, šlo o výlučný, exkluzivní podvečer – místem konání, interpretací i programem. Mezzosopranistka Bella Adamova a Škampovo kvarteto v amerických souvislostech neokázale zazářili.  

V inspiraci vzácnými rostlinami importovanými do lednicko-valtického krajinného areálu v minulosti Lichtenštejny, je letos, v desátém ročníku, festivalový program kultivované jihomoravské přehlídky přimknut k severoamerické kultuře. Dvořákův Kvartet F dur, napsaný v USA v létě 1893 mezi krajany a nesoucí název Americký, byl jasnou volbou. V jeho případě šlo o primárně o interpretaci. V první polovině koncertu však šlo snad ještě víc i o dramaturgii, tedy o objevy, o poučení a poznání. Zněla totiž hudba amerického klasika Samuela Barbera a hudba současné americké autorky Caroline Shaw. Bylo to nevšední setkání jak z hlediska repertoáru, tak z hlediska provedení.  

Pokud se Lednicko-valtický hudební festival vyprofiloval jako milá i dostatečně ambiciózní podzimní koncertní nabídka pro Břeclavsko, je skvělé, že má k dispozici pro koncerty vedle obvyklých míst – zejména zámků a kostelů – také místa regionálně a lokálně zcela jedinečná. Dianin chrám, romantický lovecký zámeček z roku 1812, zvaný také Rendezvous, je jedním z nich. Stojí v přírodě, v Lednicko-valtickém areálu, uprostřed komponované krajiny, památkové zóny zapsané v roce 1996 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Má podobu římského vítězného oblouku, při pohledu z jihu v patře s reliéfy a při pohledu ze severu s okny. A právě za nimi se překvapivě skrývá sál, do kterého se vejde skoro stovka posluchačů. Pozoruhodný prostor těsně nad korunami stromů…

Ze spojení Bella Adamova plus Škampovo kvarteto vzešla pro neděli 28. září mimořádně poutavá sestava komorních vokálních děl. Od Samuela Barbera zazněla skladba Dover Beach – Pláž v Doveru. Protože z tištěného programu nebylo zřejmé, o čem se zpívá, je dobré to alespoň zde připomenout. Skladatel v roce 1931 zhudebnil verše anglického viktoriánského básníka Matthewa Arnolda, metaforické existenciální snění o jihoanglickém pobřeží, kde moře vydává „věčné tóny smutku“, když voda neustále přesouvá drobné oblázky. Jde o přístupnou, dostatečně poutavou hudbu s nástroji užitými v poměrně standardní sazbě a s partem sólistky získávajícím postupně víc a víc na výrazově intenzitě; o skladbu, se kterou se lze v tuzemsku jen těžko setkat. Bella Adamova, mladá mezzosopranistka s mezinárodním zázemím, na sebe už nějakou dobu výrazně upozorňuje mimořádně barevným hlubokým hlasem i inklinováním k písňovému repertoáru. I tady obdařila vokální linku krásnými měkkými odstíny a slova naléhavými významy. 

Caroline Shaw získala ve třiceti – tedy jako nejmladší oceněná v historii – Pulitzerovu cenu za hudbu, a to za inovativní Partitu for 8 Voices. Je nejen skladatelkou, ale i producentkou. A také houslistkou a zpěvačkou. Právě tak, v té alternativnější rovině, na pomezí klasické soudobé nové hudby a dalších sfér, ji jako průkopnici nečekaných hudebních souvislostí už zná pražské publikum: z festivalu Prague Sounds, kam se letos v listopadu opět vrací, tentokrát se skupinou bicích Sō Percussion… 

Bella Adamova vybrala z její tvorby čtyři písně: O Death, Cant voi l’aube, Will there be any stars in my crown a And so. Každá měla jinou atmosféru, v každé kvarteto doprovázelo a spoluvytvářelo výsledek odlišně. První píseň, tak trochu spirituál s množstvím textu, expresivně přes velký vrchol vyklenutý z ticha do ticha, užívá ve zpěvním partu mnohdy polorecitaci a v instrumentální složce řadu nových zvuků, včetně výrazně exponovaných úderů klouby do desky nástrojů. Druhou, archaicky zabarvenou, určují flétnově znějící flažolety i brnkavá pizzicata smyčcových nástrojů a ve zpěvu překvapivé proměny pocitového tónového centra podpořené v cíli lahodně znějícími akordy doprovodu. Třetí píseň je až naturalisticky syrovým vyprávěním, téměř baladou, snad trochu irskou; hráči v ní nepoužívají smyčce. A čtvrtá nabízí výše posazený hlas, osamocené vysoké tóny nástrojů, intenzivní espressivo a plynule proměňovaný doprovod. Koncert představil autorku jako hudebnici s pozoruhodnou imaginací a schopností vytvářet neotřelými hudebními prostředky podmanivou atmosféru a silné sdělení. A Bella Adamova se prezentovala nejen jako skvělá pěvkyně, ovládající dynamické a barevné nuance hlasu a modelování výrazu, ale i jako osobnost s odvahou přinášet něco nového.  

Kvarteto, pod jménem člena Smetanova kvarteta a pedagoga Milana Škampy hrající už bezmála čtyři desetiletí, nicméně nyní už ve zcela jiném obsazení než kdysi, bylo v doprovodu tvárné a zcela zaujaté. Ve Dvořákově Americkém kvartetu pak působilo spontánně muzikálně. Nacházelo v nevelkém koncertním prostoru pro skladbu až náruživě sytý, ale přesto ještě stále pohodový, rozverný i laskavý zvuk. Když pak s pěvkyní ještě společně přidali úpravu jedné Schubertovy písně, nemohlo mít publikum jiný než mimořádně spokojený pocit. Bylo svědkem koncertu, ve kterém nebylo ani stínu rutiny či formálnosti. V daném prostředí to ostatně snad ani jinak nešlo.

Foto: Pavel Kristián jr. / LVHF, Petr Veber