„Patří mezi ta díla, která přinášejí svědectví o hudebním cítění a kompozičním umění jak autora samotného, tak jeho doby.“

„Prostor o velikosti menšího koncertního sálu s klenutým stropem poskytl přesně takové prostředí, jaké bylo potřeba.“

„Pro nezasvěceného posluchače může působit obsazení sopránového partu mužem poněkud nezvykle…“

V jedinečné atmosféře pozdního večera proběhl 21. srpna další z koncertů festivalu Theatrum Kuks. Refektář kukského hospitálu posloužil hudebníkům z uskupení Ensemble Damian k provedení vzácně dochovaného a znovuobjeveného souboru 31 fug skladatele Mauritia Vogta. Posluchačům se potom kromě zážitku barokní hudby naskytl čas a prostor k přemítání nad pomíjivostí a marností tohoto světa, ale nakonec také, nad Boží věčností, krásou a nadějí. Vzkříšením Vogtova díla s názvem Vertumnus vanitatis musicae in 31 fugis delusus se podařilo odvést kus záslužné objevitelské práce.

Jelikož Mauritius Vogt (1669–1730) není až tak všeobecně známou osobností, jistě stojí za to jej alespoň stručně představit. Slovo „stručně“ je zde na místě, neboť byl ve své barokní době někým, koho bychom dnes označili za renesančního člověka, a i letmý popis šíře jeho záběru je nad rámec tohoto článku. Narodil se v roce 1669 v německém Königshofenu (tehdy Dolní Franky, dnes sever Bavorska) a byl pokřtěn jako Johann Georg. Do Čech přišel coby šestiletý chlapec společně se svým otcem, který byl pozván do Plas kvůli stavebním úpravám zdejšího kláštera. Od otce se také učil zeměměřičství a kartografii. Na Karlově univerzitě studoval filozofii a teologii. Jméno Mauritius, česky Mořic, přijal jako řeholní poté co byl roku 1692 přijat do řádu cisterciáků, kteří v Plasích sídlili. Příštího roku složil řeholní sliby a později (1698) přijal též kněžské svěcení. Po vstupu do kláštera v Plasích se věnoval hudbě a působil rovněž jako varhaník, skladatel a hudební ředitel u hraběnky Marie Gabriely Lažanské v Manětíně. Na jeho rozvoj a široký rozhled nejen po hudební stránce mělo jistě dobrý vliv také to, že cestoval a stýkal se s významnými osobnostmi své doby.

Řada Vogtových děl se bohužel nedochovala a Vertumnus vanitatis musicae in 31 fugis delusus tak patří mezi ta vzácná díla, která přinášejí svědectví o hudebním cítění a kompozičním umění jak autora samotného, tak doby, která dala takovému dílu vzniknout. Jak vyplývá z titulu, jde o soubor jedenatřiceti árií (fug) na latinské texty, které jsou určené pro sólový hlas a basso continuo. Napsané jsou v da capové formě ve stylu benátského pozdního baroka.

Koncertního provedení na Kuksu se chopili hudebníci vpravdě povolaní. Renomovaný soubor Ensemble Damian se pod vedením zakladatele, skladatele a muzikologa Tomáše Hanzlíka věnuje interpretaci staré hudby nejen po stránce hudební, ale též scénické a třebaže ta nebyla v tomto případě, už podle charakteru díla, součástí, posluchači se mohli připravit na maximálně autentický zážitek. Za zmínku stojí fakt, že novodobá světová premiéra díla se odehrála teprve nedávno, začátkem června v Olomouci.

Hudební doprovod obstaral skvěle sehraný tandem hráčů na klávesové nástroje Jiřina Marešová a Martin Smutný. Zatímco v některých fugách, například hned v úvodní, se zvuk cembala pojil s tóny pozitivu, jiným byl předepsán doprovod dvou cembal. Jiřina Marešová se řadí mezi významné osobnosti mladé varhanní generace a dlouhodobě se specializuje na interpretaci barokní hudby a hru historické nástroje. Na její hře bylo znát zaujetí a nadšení. Martin Smutný v tomto případě obzvláště zúročil svou průpravu ve hře v klavírním duu, které se dlouhodobě věnuje. Působil soustředěně a jeho technika byla precizní. Přes osobitý styl každého z nich byl výkon obou instrumentalistů vyrovnaný s přirozeným smyslem pro souhru.

O zpěv se, až na výjimky zmíněné dále, podělili Vojtěch Pelka (sopránové party) a Dorota Grossová (alt). Prvně zmíněný kontratenorista Pelka patří k průkopníkům tohoto hlasového oboru u nás. Pro nezasvěceného posluchače může působit obsazení sopránového partu mužem poněkud nezvykle, avšak vyrovnaně sebevědomý Pelka nenechal nikoho hned od začátku na pochybách, že toto obsazení je v porovnání s ženským hlasem přinejmenším rovnocenné, a rovněž s několika koloraturními pasážemi si poradil velmi dobře, což publikum ocenilo vřelým potleskem. Je chvályhodné, že se díky zpěvákům jako je Vojtěch Pelka začíná kontratenorový zpěv rozvíjet a věřme, že postupně i více prosazovat také na naší hudební scéně.

Dorota Grossová, která se ujala altových partů, má s interpretací staré hudby mnoho zkušeností a s Ensemble Damian vystupuje již řadu let. Možná právě proto při zpěvu více používala také gesta. Zpočátku byl její zpěv oproti nástrojům snad o něco méně zřetelný, ale hned v dalších áriích získal na přesvědčivosti, a zvláště ve druhé půli koncertu byl její přednes náležitě suverénní a vystoupení tak získalo opět o něco více na dynamice.

Jak bylo předesláno, dalšími účinkujícími byli zpěváci Ondřej Benek (tenor), který zazpíval dvanáctou skladbu s titulem Marnost podzimu – Mužná fuga a Michael Pospíšil (bas), který vystoupil hned v následující Marnost zimy – Chladná (ledová) fuga. Šestnáctou skladbu, po níž následovala přestávka, zvanou Marnost a menuety zemřelé šlechty – Fuga bez úniku potom zazpívali všichni čtyři vokalisté ve formě sólově předzpívaných slok následovaných sborem.

Koncert se konal v potemnělém, jen spoře svíčkami osvětleném refektáři kukského hospitálu. Tento prostor o velikosti menšího koncertního sálu s klenutým stropem poskytl přesně takové prostředí, jaké bylo potřeba pro srozumitelné vyznění hudby provozované akusticky několikačlenným souborem. Absence přesně vymezeného pódia pak napomohla vzájemnému propojení umělců s publikem. Došlo dokonce i na pár úsměvných momentů, na které publikum spontánně reagovalo, například kvůli hledání not nebo zaváhání zpěváka u pultíku ve chvíli, kdy měl uvolnit prostor své kolegyni. Netřeba dodávat, že se tyto momenty podařilo přejít s grácií a elegancí. Je dobré, že hudba nemusí být upjatá a škrobená, aby si zachovala vysokou uměleckou úroveň.

Celkově koncert probíhal v příjemném tempu. Jednotlivé árie navazovaly v poměrně svižném sledu, zpestřením bylo také střídání instrumentalistů mezi nástroji a vokalistů. Velmi přínosné pro porozumění uváděnému dílu bylo promítání českých překladů textů. I díky geniu loci barokního hospitálu tak posluchač dostal prostor ponořit se hlouběji do myšlení barokního člověka. A ač by při povrchním sledování textů mohl posluchač snadno nabýt dojmu, že vše je odsouzeno k záhubě a – řečeno slovy uvedeného díla – vše je marnost, tím hlavním a důležitějším poselstvím, které vše protkává jak červená nit, je naděje a víra Boží spravedlnost, ve věčnost, v to, co má smysl a přetrvá.