„Bylo samozřejmě jasné, že v případě takové knížky nepůjde o velké prodeje a bestseller, cílíme v populaci odhadem na tři děti z třiceti.“

„Kouzlo je schováno v detailu. Snažil jsem se vychytat to, co by mohlo dnešní generaci oslovit.“

„Má vlast je unikátní a jedinečná. U českých skladatelů najdeme řadu děl s vazbou na českou státnost. Ale při vší úctě, s Mou vlastí srovnatelné dílo neexistuje.“

Putování po Mé vlasti aneb Smetanovi na stopě. Název nové knížky pro děti a mladé čtenáře naznačuje snahu přiblížit Bedřicha Smetanu jako autora ikonického hudebního díla i jako člověka žijícího v konkrétní době. Jde o součást dlouhodobého projektu obecně prospěšné společnosti Dny české státnosti, ediční řady nazvané Můj stát. Publikace s ilustracemi Lenky Jasanské je dílem muzikologa Viktora Velka, který se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz zamýšlí nad možnými přístupy k historickému materiálu a nad cílovou skupinou takového edukačního počinu. Jak říká, šlo mu o upozornění, že i hudba patří mezi symboly české státnosti, a současně o nevtíravé vtažení čtenáře do blízkosti vážné hudby.

Usilujete už delší dobu o podchycení dětí, o jejich přípravu na existenci světa klasické hudby, nebo jste začal až s touto knížkou?

Pro tuto věkovou kategorii jsem psal poprvé, ale využil jsem svých zkušeností s popularizací vědy, s přednáškami pro širokou veřejnost, s rozhlasovými pořady, s pedagogikou a tak dále. Když jsem poprvé slyšel výzvu ‚Pojďme přiblížit Mou vlast dětem a mládežiְ‘, tak jsem reagoval tím, že nejde o dobrý nápad, protože ji Smetana nepsal cíleně pro tuto skupinu. Ale jelikož vhodnější dílo jako hudební symbol české státnosti nemáme, tak jsem záhy doplnil: ‚Dobře, ale musíme to navléknout na nějakou formu či koncepci, která takové téma pro zmíněnou skupinu utáhne.‘ Protože pro ni je už i samotná programní hudba příliš velké sousto. 

A není velké sousto pro děti i pojem státnost?

Určitě je to něco poměrně nesnadno uchopitelného a představitelného. S pojmem se ale setkávají průběžně v hodinách dějepisu nebo občanské nauky. Ovšem většinou v kontextu prezidenti, patroni, státní symboly… 

Takže otázka zněla, co v hudbě symbolizuje českou státnost? 

Přesně. Čistě hypoteticky by na stole při brainstormingu mohl být Svatováclavský chorál a s jistými rozpaky i husitský chorál ‚božích bojovníků‘, který je symbolem novodobé státnosti, ale husitství samotné lze chápat i jako destrukci státnosti, do toho raději nezabíhejme. A mezi úvahami by mohla být samozřejmě i česká hymna, ale ta už je dostatečně zpracovaná. Takže po diskusi Má vlast, protože nám devatenácté století není vzdáleno tak jako třeba středověk. Bylo samozřejmě jasné, že v případě takové knížky nepůjde o velké prodeje a bestseller, cílíme v populaci odhadem na tři děti z třiceti: na ty, které chodí do základních uměleckých škol, jejichž rodiče poslouchají hudbu a které babička s dědou berou na koncerty do Kruhu přátel hudby a podobně. Zkrátka na ty, které baví hudební výchova na základní škole a které si hudbu zvolí na gymnáziu. Cílovou skupinou jsou tedy i rodiče, prarodiče a učitelé ve smyslu dalšího vzdělávání – s novou knihou se vyhnou formátu učebnice nebo skript. 

Podprahově jde tedy o značně edukativní titul? 

Bezesporu. Zároveň mě na tom ale lákalo a pak i bavilo sundání Bedřicha Smetany z piedestalu a vrácení zpět na zem jako člověka, jako jednoho z nás. To nijak nezpochybňuje, že to byl geniální skladatel a výborný muzikant, jenže jistá nedotknutelnost a pieta nám ho – k naší škodě – po řadu generací odcizují. Chtěl jsem ho zbavit aureoly vážného starého pána odkudsi z minulosti a představit ho v reálných situacích, ve kterých se ocital a které jsou často podobné naší přítomnosti. Věřím, že pak nám bude bližší on a tím pádem i jeho úžasná hudba. 

Původní tvůrčí záměr zůstal zachován, nebo došlo k nějaké úpravě?

Původně jsme si s ilustrátorkou Lenkou Jasanskou a předsedkyní obecně prospěšné společnosti Dny české státnosti Lucií Wittlichovou řekli, že to bude bohatě ilustrovaná kniha, v podstatě komiks, a že bude o prarodičích, kteří žijí v Praze. Když k nim přijedou vnoučata na prázdniny z Ameriky, tak dědeček vymyslí plán a zúročí v něm zaměstnanecká léta strávená průvodcováním v Muzeu Bedřicha Smetany. Spolu s babičkou připraví pro děti jako prázdninový program putování po vlastech českých, a to přesně dle schématu Mé vlasti, kterou vnoučata poznají osobně cestováním i poslechem hudby. Mohl to být i takový bedekr České republiky… 

Tohle zní jako hodně náročný projekt…

No právě, s vlastními návrhy na provázání textu a obrazu jsem nebyl spokojen, a proto jsme se po několika rozpačitých pokusech rozhodli pro novou cestu. Holt, komiks není legrace a byl pro mě velkým soustem, raději jsem pokorně vycouval… Nová cesta si předsevzala tři cíle: nejdřív nám Bedřich Smetana bude průvodcem světem hudby a řekne nám, co to je hudba, jak ji vnímají různé národy a různí lidé – ti, kteří mají hudební sluch, i ti, kteří ho nemají. Nebo ti, kteří třeba vůbec neslyší. V takovém pojetí jsem si jako autor mohl dovolit vtáhnout Bedřicha Smetanu až do dnešní doby: postavit ho do nahrávacího studia, ke gramofonu dýdžeje, jako komentátora jazzu a rockové hudby… K tomu slouží vtipné ilustrované scénky a v nich jsem uplatnil směs imaginace, fantazie, fabulace, ale i skutečných citátů. 

To je první část knihy?

Ano, a ta druhá měla za cíl představit toho, kdo Mou vlast napsal. Nemohli jsme prostě podat dílo, aniž bychom neřekli, kdo je jeho autor, a nechtěli jsme, aby se čtenář musel něco dočítat někde na Wikipedii a podobně. Zkrátka – chtěli jsme, aby neopouštěl knihu. Smetana je tedy opět průvodcem, tentokrát vlastním životem. Ilustrace zachycují velmi věrně dobu. Lenka Jasanská měla ke každému obrázku velkou přípravu. Životopis je psán civilně, ale přesto seriózně – kdybych mohl užít poznámek pod čarou a seznamu literatury, obstálo by to i jako odborný text. Líčení životaběhu zachycuje, myslím, všechny důležité okamžiky. Kouzlo je schováno v detailu. Snažil jsem se vychytat to, co by mohlo dnešní generaci oslovit.

Dostáváme se pak k Mé vlasti?

Ano, jde o nejrozsáhlejší část knihy. Povahou je to průvodce jednotlivými symfonickými básněmi a na onom provázení se opět podílí Bedřich Smetana. Knih typu ‚průvodce Mou vlastí‘ existuje řada. Ale všechny popisy, často pocházející z první poloviny dvacátého století, jsou pro běžného čtenáře jazykově komplikované, zbytečně odborné, byly primárně určeny učitelům nebo osvětovým pracovníkům. Mou vlast jsem pečlivě poslouchal, pak dávkoval, popisoval, uváděl do kontextu…. A přidal to, co řekl Bedřich Smetana, co napsal přátelům, co nakladateli… a nechybí ani ohlasy z dobového tisku. I notové ukázky. Věřím, že si s nimi žáci ‚zušek‘ poradí. K tomu všemu jsme každou kapitolu obohatili o sondy do Smetanovy doby. Čtenář se tak seznámí s umělci, vědci, architekty, literáty, politiky… Šlo o dobu rozvoje vědy, průmyslu i národních institucí, krásně se ukazuje, co se v jeho době řešilo za problémy. A v neposlední řadě vymaňuji Smetanu z pouhého kontextu hudby a zasazuji ho do kontextu celé doby. Jde vlastně tak trochu o encyklopedii devatenáctého století, v níž ústřední roli hraje Smetanova Má vlast a skladatel sám.

Snažil jste se, aby se čtenář dozvěděl o Bedřichu Smetanovi všechno? 

Vůbec ne. Pokud se v textu objevují nějaká jeho jiná díla, tak proto, že je v líčení přítomna nějaká příbuznost, časová souslednost a podobně. Ve faktografii jsme se skutečně neutopili, ale někdo může mít jiný názor – míra vnímání je individuální. Zmiňujeme, možná už pro někoho formou bonusu, jaké všechny úpravy, ohlasy a aranžmá Má vlast vyvolala. A za důležité jsem považoval vzdát hold také institucím, které se o jeho odkaz starají. Smetanu ‚velikána‘ máme hlavně díky zásluhám všech těch družstev, společností, spolků, ctitelů a tak dále.

Jste tedy přesvědčen, že stojí za to rodiče a děti tímto směrem posunout? 

Ano. A po těch třech čtyřech měsících, co je kniha na trhu, mám pěkné ohlasy od menších i větších čtenářů. Psal jsem civilním jazykem, ale to, co rozhoduje při prvním setkání s knihou, jsou ilustrace… To je skvělý pomocník, to je spolu s humorem ta ‚návnada‘. Mým úmyslem bylo tu a tam iniciovat také propojení mladšího čtenáře třeba s rodiči. Myslím tím ono dotazování ‚proč?‘, ‚co to má znamenat?‘. Příklad? Třeba obrázek, kde malý Bedřich sedí na lavičce vedle otce, který bilancuje své podnikatelské úspěchy a neúspěchy a říká: „Synu, jednou jsi nahoře, jednou dole…“ a Bedřich mu přitaká slovy „Ano, život je jen náhoda.“ My víme, že to je narážka na píseň Voskovce a Wericha a Jaroslava Ježka Život je jen náhoda, ale děti ji většinou neznají nebo ještě nepoznaly… a je to vlastně v pořádku. Tady musí pomoci dospělý. A pokud by tápal, tak pod lavičkou je malá nápověda – nakreslený bodlinatý ježek.

Role rodičů je tedy podstatná, že?

Musíme to hodnotit individuálně podle vědomostní úrovně čtenáře, podle jeho posluchačské zkušenosti. Ale obecně to tak lze vyjádřit. Asi týden po vydání jsem knihu vytáhl ve vlaku a vložil jsem do ní lístek, komu recenzní exemplář připadne. Naproti seděly dvě děti a říkaly: „Hele, to známe!“ Byl jsem hodně překvapen. Ukázalo se záhy, že znaly předchozí knihy z edice Můj stát. Maminka jim tu mou knihu koupila a já lístek vložil do jiné z připravené zásoby. Z toho je zřejmé, že si ta edice už získala nějakou skupinu čtenářů, která se pídí po tom, co vyjde příště, nebo takovou novinku pozná už díky společné grafice. 

Existují knížky Opera nás baví a Klasika nás baví. Ovlivnily vás jako autora?

V něčem asi ano. Nejvíce asi v ujištění, že knihy dnešní děti pořád čtou, mé dcery je mají a poslouchaly jsme to i na CD. Možná bych doplnil i knihy ilustrované Renátou Fučíkovou. Zásadní vliv či závaznost měly předchozí publikace z edice Můj stát. 

Neuvažoval jste o přiložení nahrávky?

Ne, to je překonaný formát v době, kdy je k dispozici YouTube, Spotify a podobně. Myslím, že si hudbu k poslechu dnes každý dokáže najít sám. V hlavě se mi honí vize nějakého videoklipu, ale věc ještě neuzrála. Rozhodně ale doporučuji knihu číst a poslouchat, zastavovat, hledat v hudbě… 

Byl byste schopen navázat další knížkou? Mohla by se týkat třeba Dvořáka nebo Janáčka… Našlo by se u nich něco, co by bylo snadno uplatnitelné v oblasti české státnosti? 

Má vlast je unikátní a jedinečná. U českých skladatelů najdeme řadu děl s vazbou na českou státnost, například krásná je Česká rapsodie Bohuslava Martinů reagující na vznik Československa. Ale při vší úctě, s Mou vlastí srovnatelné dílo podle mého názoru neexistuje. Edice Můj stát tentokrát zakotvila v hudbě, ale příští díl bude patrně z jiné oblasti. Já doporučuji Františka Palackého, ale ten má výročí už příští rok a nevím, kdo by to byl schopen napsat popularizačně a rychle.

A půjdete do něčeho takového tedy mimo tuto řadu? Máte inspiraci? 

Teď nevím, spíš ne. Hodně nápadů z oblasti hudební kultury 19. století jsem ‚vystřílel‘ na Smetanovi – ten ostatně byl špatný střelec, ale o to raději prý střílel. Dvořák by za podobné zpracování samozřejmě stál, jeho život je plný momentů hodných zpracování. Potřebuji získat odstup.

Jak jste hledal rovnováhu mezi čtivostí a odbornou přesností?

V okruhu kolegů. A měl jsem štěstí, že si text přečetla smetanovská odbornice Olga Mojžíšová z Muzea Bedřicha Smetany. Můj ‚rukopis‘ prošla a označila místa k opravě, doplnění, aktualizaci a tak dále. Oslovit ji bylo dobré rozhodnutí, protože jsem jako autor byl v mnoha ohledech kompilátorem. A smetanovská literatura je plná nepřesností, polopravd, mýtů… To jsem neměl šanci vše kriticky prověřit, proto byla její pomoc zcela zásadní. Ona je mistrem detailů, já jsem byl schopen napsat příběh. Krásně jsme se doplnili a patří jí velký dík. Můj styl psaní také vylepšila jazyková redaktorka Renáta Krejčí.

Kde jste vlastně získal k něčemu podobnému odvahu? 

Asi tím, že učím o hudbě devatenáctého století na fakultě. Obecně máme to století jaksi ‚v rodině‘, podprahově a nenuceně mě k tomu přivedl bratr Luboš, historik. A možná jsem ke Smetanovi kráčel už déle a sám si to neuvědomoval. Narážím tím na mou drobnou asistentskou roli při natáčení dokumentu Daniel Barenboim: Má vlast.

Dokumentu Martina Suchánka z roku 2017?

Ano, byl jsem přítomen jako jeho odborná pravá ruka a překladatel z a do němčiny. Viděl jsem, jak dirigent dílo nacvičuje – z našeho pohledu cizinec s cizinci – a snaží se ryze české dílo uchopit. Úžasná škola to byla. Moc mi ta mravenčí dirigentská práce pomohla pochopit Mou vlast. A byl jsem hrdý, že takovýto dirigent si vezme zrovna Mou vlast a cítí potřebu ji propagovat. Strávili jsme nakonec s Danielem Barenboimem hodně času, časem i na osobnější rovině. Byť ze začátku se to nevyvíjelo dobře, ale to by bylo na jiné povídání. 

Maličko jsme odbočili od vaší pedagogické praxe. Kniha je pro děti a mládež, ale na tomto stupni neučíte.

Aktuálně ne, ale zkušenost mám. Původně jsem vystudoval učitelství pro druhý stupeň základní školy a praxi získával paralelně se studiem muzikologie v Brně. Učil jsem také krátce na gymnáziu. K tomu zkušenosti s tím, jak hudebně rostly moje dcery, s čím se setkává manželka, vyučující hudební nauky a houslí na základní umělecké škole… Na gymnáziu jsem žákům doporučil, ať si při poslechu klidně položí hlavu a v klidu poslouchají. Neusnul mi asi nikdo a kdyby, tak by se nic hrozného nestalo. U Bachových Goldebergových variací by se to dokonce hodilo.

Jakými posluchači jsou děti a mládež?

Jak to vyjádřit… v naší přetechnizované době je úkolem číslo jedna zaujmout pozornost. Podle mě i mladší generace, možná především ona, trpí tím, čemu se říká „information overload“. Dobrý učitel zaujmout dokáže, bohužel někdy se značnou dřinou. Pak musí dosáhnout toho, aby se třída soustředila. Jedním extrémem je roztěkanost, druhým pasivita. Ti věkově mladší umí zřídka poslouchat hudbu delší dobu a soustředěně. Vždyť popová písnička má tak maximálně tři čtyři minuty… Takže úkolem učitelů je naučit poslouchat a soustředit se. Moc pěkně studenti reagovali na modernější, ale dnes už v podstatě také historickou hudbu. Experimenty typu Cage – Stockhausen – Hába je nenechávaly klidnými. Sledovali jsme parametry jako například tempo, proměny nálad, dynamiku… a jejich úkolem bylo reagovat, popisovat. Možná některé z dětí poslouchaly současnou hudbu dokonce raději než klasiku, ta jim přišla ‚známá‘ – a přitom ji vlastně neznaly. Šlo mi o navázání kontaktu a vzbuzení zájmu, dání šance. I při praktickém muzicírování jsem se snažil, aby ztratily zábrany a projevily se hudebně samy.

Řekl byste teď s odstupem, že knížka chtěla ještě něco dalšího nebo jiného? 

Asi ne. Formát je dán edicí, to je 128 stran. Balancovali jsme mezi textem a obrázky, ale neměl jsem pocit, že bych trpěl, že by mi něco zbylo v šuplíku… V červnu bylo hotovo, o prázdninách se tisklo, v srpnu přišlo vydání. V knize je dost faktografie, možná by šlo tu a tam něco vypustit. Ale v procesu psaní jsem bojoval o každý detail. Jsem rád za řešení, které díky barevnému písmu dokázalo z textu vyzdvihnout Smetanovy výroky. Tím jsem ho do příběhu vtáhl a více ho přiblížil, nechtěl jsem tu knihu psát bez něj. Občas si říkám, že se mi podařilo napsat ‚dětskou knihu pro dospělé‘. Nevím, pohled na vlastní počin se mění s tím, jak se dozvídám reakce čtenářů.

A co televizní film o Smetanovi? Také ho přiblížil?

Díval jsem se do konce a Václav Neužil k roli přistoupil podle mě zodpovědně. Obecně si ovšem myslím, že podobné filmy natočené v poslední době vyznívají spíše rozpačitě. Vytratila se z nich pieta, či lépe úcta a smysl pro soukromí. Kdysi býval ve filmech tohoto typu přítomen plnými dávkami patos, teď tu máme opačný extrém. Řeší se, jak moc byla Božena Němcová živočišná, jak byl František Palacký senilní a hysterický, spekuluje se o Smetanově vztahu s Eliškou Krásnohorskou… Podle mě se naši velikáni na Vyšehradě v hrobech modlí za to, aby si jich filmaři nevšimli… ale prosím, neplatí to bez výjimky! Filmy z těchto povahových torz staví velké plochy, ale uniká jim kontext, celková osobnost. Myslím, že úplně nejhůř dopadla Dcera národa, seriál o dceři Karla Havlíčka Borovského. Tam se Palacký obracel v hrobě, Brauner jistě taky… To mi přišlo – slovy Švejka – opravdu blbé.  

A to jsou věci, na které jste si vy, jak odhaduju, dával vědomě pozor. 

Rozhodně. Mrtví se bránit nemohou, jejich bulvarizace není žádné hrdinství. Já mám pro svou knihu slogan ‚Smějeme se se Smetanou, ne Smetanovi‘. Právě inteligentní a akademický humor může být mostem mezi jeho a naší dobou, mezi naším vnímáním hudby a jeho tvůrčím záměrem. Věřím, že naše knížka může někoho vtáhnout blíž k vážné hudbě a ukotvit ve čtení textů mezioborového přesahu.

Při křtu knihy v Muzeu Bedřicha Smetany jste vyjádřil jedno poměrně zvláštní přání…

Vzpomínám si! Rád bych při návštěvě u známých či v hudebním oddělení knihovny nebo antikvariátu narážel na knihu ‚v salátovém vydání‘. Tedy pořádně ochmatanou, zohýbanou… bude to pro mě důkaz, že byla brána často – a snad s láskou a radostí – do ruky. A pokud by se tak stávalo v případě jednoho čtenáře od dětství až po dospělost, tak by má spokojenost byla maximální.

Foto: archiv Viktora Velka, archiv KlasikaPlus.cz