„Námětem pro programovou skladbu se staly ženy coby interpretky liturgické a koncertantní hudby na počátku 18. století.“

„Marina Viotti předvedla, že dokonale zvládnutá hlasová technika pěvci dovolí uplatnit se v mnoha směrech.“

„Andrés Gabetta má o interpretaci Vivaldiho jasnou představu, rovněž tak orchestr, jehož výkon a spolupráce se sólistou splňoval nejpřísnější kritéria.“

Pěvecké recitály jsou vedle operních představení druhou stranou mince, kterou se mohou obohatit návštěvníci bayreuthského festivalu barokní opery. Letos jich pořadatelé nabídli celkem sedm, střídavě v Markraběcím divadle a v zámeckém kostele. Při posledním z nich v sobotu 13. září vystoupili na scéně divadla mezzosopranistka Marina Viotti, houslista Andrés Gabetta a Orchestr Královské opery ve Versailles.

Každému z recitálů byla v objemném festivalovém bulletinu věnována speciální kapitola z pera dr. Davida Treffingera, tematicky zaměřená na hudební produkci a provoz evropských center v průběhu 17. a 18. století. Programová skladba recitálu italského kontratenoristy Carla Vistoliho provázeného v Markraběcím divadle rezidenčním orchestrem festivalu Capella Mediterranea (5. září) představila předchůdce a následovníky Francesca Cavalliho, jehož opera Pompeo Magno byla hlavním magnetem letošního festivalového dění. (Reflexe ZDE.) Žízeň po životě a touha po pomstě tvořily tematický rámec vystoupení francouzského kontratenoristy Rémyho Brès-Feuilleta a komorního seskupení I Porporini, vedeného německým cembalistou Gerdem Amelungem. Koncert proběhl 6. září v zámeckém kostele. Hráčka na theorbu Christina Pluhar se v bulletinu sama ujala doprovodného textu Matka země. Druhou studii Zvuk přírody napsal Alessio Ruffati. Na divadelní scéně se Pluhar ve spolupráci s orchestrem L‘Arpeggiata představila 7. září společně se švédskou mezzosopranistkou Malenou Ernman. Potkáváme se vždy dvakrát, tak zněl název společného recitálu sopranistky Julie Lezhnevy a kontratenoristy Franca Fagioliho. Umělci vystoupili v Markraběcím divadle 10. září za doprovodu Orchestre de l‘Opera Royal de Versailles pod vedením houslisty Stefana Plewniaka. Recitál argentinských umělců, sopranistky Mariany Flores a Leonarda Garcíi-Alarcóna 11. září v zámeckém kostele provázel hutný Treffingerův text, věnovaný hudebnímu životu Benátek v Cavalliho době. Na stejném místě se v sobotu 13. září odpoledne uskutečnil recitál anglické sopranistky Suzanne Jerosme a souboru Il Gusto Barocco vedeného cembalistou a varhaníkem Jörgem Halubkem. V bulletinu ho provázela kapitola Těžká zrození, zpracovávající postavení žen, jež komponovaly oratoria v prostředí vídeňského dvora, konkrétně Camilly de Rossi a Marie Margherity Grimani. Ženy coby interpretky liturgické hudby se naopak staly námětem pro volbu repertoáru posledního z recitálů v prostředí barokního divadla, jemuž vévodili mezzosopranistka Marina Viotti, houslista Andrés Gabetta a Orchestre de l‘Opéra Royal de Versailles.

Rodačka ze švýcarského Lausanne Marina Viotti, dcera známého dirigenta Marcella Viottiho (1954–2005), je všestrannou umělkyní, zasahující do mnoha hudebních žánrů, jazz, gospel a heavy metal nevyjímaje. Kromě hry na flétnu vystudovala v Lyonu filozofii, což také zúročila jako spoluautorka knihy Et si le monde était un opéra? vydané roku 2023. Studiu operního zpěvu se začala věnovat ve Vídni v roce 2011 pod vedením Heidi Brunner. Je držitelkou mnoha cen, hostuje na operních scénách v Evropě a zámoří. V jednom ze svých posledních CD s názvem A Tribute to Pauline Viardot interpretuje árie z oper, v nichž se proslavila tato legendární francouzská mezzosopranistka. Kdo nemá možnost navštěvovat proslulé evropské operní scény a pravidelně sleduje streamy OperaVision, mohl se s touto umělkyní setkat vloni v přenosu z curyšské inscenace Carmen, v letošním roce pak v přenosu z téže scény v Hoffmannových povídkách. V Praze dosud nevystupovala, 26. února se však na ni mohou těšit plzeňští návštěvníci koncertů tamější filharmonie, s níž Marina Viotti přednese árie z Rossiniho oper. 

Musím se přiznat, že zařazení recitálu složeného z barokní hudby u pěvkyně, jejíž hlas jsem znala z klasického belcantového operního repertoáru, mne zprvu zarazilo, toto překvapení se však po první skladbě změnilo v neskonalý obdiv a poznání, že dokonale zvládnutá hlasová technika pěvci dovolí uplatnit se v mnoha směrech. Jak již bylo výše naznačeno, Viotti přednesla výběr z duchovní tvorby skladatelů přelomu 17. a 18. století. Ať již se v první půli večera jednalo o moteto poněkud neprávem opomíjeného Benátčana Giovanniho Porty (1675–1755) Volate gentes, venite cum spe, či Porporovo (1686–1768) Salve Regina, Viotti nejenže s intonační jistotou bravurně zvládala rychlé pasáže, ale zaujala i vkusným uplatněním afektů a podmanivou tmavou barvou svého mezzosopránu. Přirozený temperament a zdravou muzikálnost mohla plně rozvinout v druhé půli večera v duchovních kompozicích Antonia Vivaldiho (1678–1741), které skladatel napsal pro Ospedale della Pietà, když zaskakoval za tamějšího sbormistra. Jedná se o moteta Ascende laeta, RV 635, Canta in prato, ride in monte, RV 636, jakož i výňatky z oratoria Juditha triumphans, RV 644, tedy díla, která jsou dnes uložena v univerzitní knihovně v Turíně. V druhém výňatku Armatae face et anguibus, který posléze zazněl i jako přídavek, Viotti s humorem zaangažovala ke spolupráci i publikum. 

Jako její plnohodnotný instrumentální protějšek se představil francouzský houslista Andrés Gabetta. Z Vivaldiho bohaté koncertantní tvorby přednesl Koncert h moll, RV 387 psaný pro jednu z „figlie di coro“ Ospedale della Pietà, multiinstrumentalistku Annu Marii. V tomto virtuózním koncertu Gabetta předvedl, že má o Vivaldiho interpretačním stylu, tempech, dynamice, artikulaci a zdobení zcela jasnou představu. Rovněž tak si vedl doprovázející orchestr, jehož výkon a spolupráce se sólistou splňoval nejpřísnější kritéria. Arpeggia, dvojhmaty, pasáže ve vysoké poloze mohli v Gabettově podání posluchači obdivovat i v Allegru z proslulého Koncertu D dur „Grosso Mogul“, RV 208, který se v době vzniku stal doslova dobovým hitem. Jeho opis si pořídil i Johann Sebastian Bach a transkriboval ho pro varhany (BWV 594).

Koncert měl vysokou interpretační úroveň, kterou zcela zaplněné hlediště Markraběcího divadla odměnilo bouřlivým dlouhotrvajícím potleskem.

Foto: Clemens Manser Photography