„Sonáta pro housle a klavír F dur Antonína Dvořáka zaujala svou srdečností a neokázalostí.“

„Oblíbenost Martinů Intermezza podtrhla houslistova suverenita a empatie spolu se zpěvným, pečlivě propracovaným klavírním doprovodem.“

„Čtyřvětou Sonátu č. 3 Johannesa Brahmse uvedli houslista s klavíristou v první větě se zpěvností okořeněnou maďarským rytmem.“

Český spolek pro komorní hudbu uvádí ve svém 131. ročníku dopolední řadu koncertů – v sobotu 18. října v Sále Martinů pražské Akademie múzických umění to byl recitál houslisty Bohuslava Matouška a klavíristy Miroslava Sekery. Přivedl posluchače, kteří jsou znalí vysokého renomé obou umělců, a jejich očekávání bylo do posledního tónu avizovaného programu i následných přídavků zcela naplněno.

Ze skladeb pro housle a klavír zazněla vytříbená díla Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Johannesa Brahmse, volně propojená folklórní tématikou, k níž měli tito autoři vždy blízko. Vynikající houslista Bohuslav Matoušek patří k našim nejlepším, jeho celoživotní působení sólové i komorní a pedagogické jej vždy řadilo mezi špičky české houslové školy. Jako dlouholetý primárius Stamicova kvarteta a poté koncertní mistr japonského Yomiuri Nippon Symphony získal Bohuslav Matoušek významné postavení na domácí i světové hudební scéně, nahrávka kompletního díla Bohuslava Martinů pro housle (i violu) a klavír je vizitkou skutečného mistra a byla také mnohokrát oceněna renomovanými kritiky. Klavírista Miroslav Sekera vyniká širokým repertoárem sólovým i komorním, vždy precizně, s detailním a vyváženým podáním. Nastudování romantické literatury 19. století, např. moderní ale plně respektující interpretace Chopinových skladeb, a na druhé straně spolupráce se současnými americkými autory, kteří oceňují vklad Miroslava Sekery dnešní hudbě i přístupu k novému notovému zápisu, charakterizující klavíristu jako mimořádně disponovaného umělce.

Program sobotního matiné odpovídal neokázalému mistrovství a preciznímu přístupu obou protagonistů k vybraným dílům s oddaností a přirozenou virtuozitou. Jako první zazněla Sonáta pro housle a klavír F dur, op. 57 Antonína Dvořáka. Jedinečné dílo, která skladatel napsal během dvou týdnů, inspirován Brahmsovou Sonátou G dur, op. 78 uvedenou v Praze v únoru 1880 samotným skladatelem a uznávaným houslovým virtuosem Josephem Joachimem, zůstalo v této formě osamoceno. O to více obdivujeme melodičnost a invenci skladby, která se časově váže ke světově proslulému Houslovému koncertu, psanému pro Josepha Joachima; přesto, či právě proto, zaujala svou srdečností a neokázalostí na sobotním matiné ve vynikajícím podání hudebníků, kteří jí dokázali vtisknout patřičnou jiskru rovnocenného dialogu svých partů. Melodická linka nešetřila umělce ani v náročných sekvencích a Bohuslav Matoušek spolu s Miroslavem Sekerou od první radostné věty Allegro, ma non troppo souzněli v plynulé hře ušlechtilých tónů houslí s perlivým klavírem v tišších i dramaticky vzedmutých partech. Zpěvnost a rytmické změny ozvláštňovaly výrazovou dramatičnost s naprostým porozuměním obou umělců. Druhá věta Poco sostenuto dýchala nádhernou lyrikou v klavírním i houslovém partu, i ve vzrušeném středu bez patosu a okázalosti. Krásné výšky houslí s melodickým klavírem nabídly nepřebernou Dvořákovu melodičnost v plné kráse. Třetí věta Allegro molto hezky tanečně rozehrála hravou pestrost s plnokrevnou detailní souhrou i jednotlivými sóly. Zvolněný střed střídala opět stoupající dynamika, aby připomněla taneční úvod ve skotačivém rytmu a jako vzpomínka se vracela, aby do krásného závěru výsostnou souhrou skvostně vygradovala.

Bohuslav Martinů má v Bohuslavu Matouškovi mistra nad jiné a v Intermezzu, čtyřech skladbách pro housle a klavír, H 261 z roku 1937 byla radost slyšet houslistovo naprosté ponoření do moderní kompozice s technickými finesami. Skladatel na vrcholu svého pařížského pobytu vědomě navazoval na Dvořákovu myšlenku psát pro mladé i zkušené interprety, kteří potěší svou hrou sebe i posluchače a připravil čtyři části Intermezza Moderato, Poco allegro, Lento a Poco alegro záměrně tak, aby mohly být uváděny jako cyklus i samostatně. Jsou to miniatury, jedna hezčí než druhá a tak je také Bohuslav Matoušek přednesl. Oblíbenost skladbiček podtrhla houslistova suverenita a empatie spolu se zpěvným, pečlivě propracovaným klavírním doprovodem. Lidové české i moravské rytmy a melodičnost i jazzové prvky báječně tryskaly ze souhry s přirozeností typickou pro duo Matoušek–Sekera. Mimořádná schopnost napojení se navzájem skutečně není tak běžná, jak jsme ji měli možnost obdivovat právě v Martinů skladbě, a vlastně v průběhu celého matiné. Doslova kouzlení s tóny naznačující lidovou či jazzovou melodiku a rytmus bylo čirou radostí, již oba přenášeli z pódia do plného sálu. Publikum odměnilo vynikající, niterně až překypující souhru Bohuslava Matouška a Miroslava Sekery nadšeným potleskem.

Po přestávce zazněla skladba Johannesa Brahmse Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll, op. 108 dokončená roku 1888 a opět inspirovaná folklórem, tentokrát maďarským. K těmto zdrojům měl Brahms blízko od mládí, kdy se v rodném Hamburku setkával s emigranty z Uher po revoluci 1848. Maďarské tance s typickými melodiemi a rytmy zaujaly budoucího skladatele natolik, že navázal přátelství s houslistou Reményiem a podnikl s ním koncertní turné. Ostatně Brahmsovy Uherské tance patří k jeho nejhranějším. Sonáta č. 3 d moll je Brahmsovou poslední skladbou pro housle a klavír, kterou jeho obdivovatelka a přítelkyně, klavíristka Clara Schumannová, označila za nádhernou a okouzlují, kde se vše proplétá jako voňavé révy. Čtyřvětou Sonátu přednesli houslista s klavíristou v první větě se zpěvností okořeněnou maďarským rytmem, lehké sólo houslí střídal sytý, až strhující klavír, aby rozehráli nespěchavou, poetickou melodii. Střídání sólových vstupů hýřilo romantikou, občas až melancholickou, ale vždy v plné kráse odevzdanou i v perlivém závěru. Druhou větu uvozovala jímavá melodická linka s vyzpívanou kantilénou obou nástrojů; mladistvou rozevlátost korunoval jemný závěr. Třetí věta naznačuje tanec s pěkně rozverným tečkovaným rytmem, nejprve mírným, s narůstající dynamikou stále stoupajícím, až v závěru zklidněným ve zvolněném ztišení. Energický nástup čtvrté věty určily zcela zřetelné uherské rytmy, překrývané jemnější zpěvností zejména v klavírním partu. Zvláštní krása v náročných, jakoby nesouvislých melodických úryvcích, které se objevují a mizí v obou nástrojích, uvedli Bohuslav Matoušek s Miroslavem Sekerou vskutku jedinečně. Závěrečné mezzoforte spěje v souhře s neskutečným propojením, chce se říci „jako jedno tělo“, i když v tomto případě je to pouhá metafora. Ovšem tak jednoznačné, nádherné a plnohodnotné napojení obou umělců budilo právem úžas a dialog houslí s klavírem v samém závěru Sonáty okouzlil a nadchl.

K mistrovskému koncertu patří také mistrovské přídavky a Bohuslav Matoušek připravil s Miroslavem Sekerou hned dva – nejprve Dvořákův Romantický kus č. 1, tolikrát slyšený a oblíbený opět v novém, civilním a precizním podání, druhým byla nádherně vyklenutá strhující melodie z Massenetovy Thaïs.

Foto/zdroj: ilustrační - archiv KlasikyPlus.cz, martinu.cz