„Program koncertu Visioni di Napoli byl sestaven ze skladeb neapolských a výsostnou neapolskou školou ovlivněných autorů.“

„Galantní styl představili Talenti vulcanici dokonale a ušlechtilým, velmi propracovaným a hluboce procítěným podáním zaujali v ansámblové i sólové hře.“

„Barokní houslista a autor Nicola Matteis byl představen Margheritou Pupulin nádherným, měkce barevným tónem s přesnou rytmikou živelného pojetí.“

Třetí koncert letošního již 25. ročníku Letních slavností staré hudby zavedl posluchače v pondělí 22. července do nádherného Císařského sálu Trojského zámku, který byl tou pravou kulisou italskému souboru Talenti vulcanici.

Ansámbl vznikl v roce 2011 a jeho uměleckým vedoucím je Stefano Demicheli, cembalista a varhaník, který koncertuje sólově i jako hráč bassa continua a vede léta formativní rezidenční kurz pro nadané mladé hudebníky. Historické souvislosti postavení Neapole jako města s mimořádně bohatou hudební tradicí ovlivňovanou španělskou a habsburskou nadvládou, působením hudebníků v evropských kulturních centrech Londýně, Paříži, Vídni či Benátkách a prestižní postavení města od konce 17. století, to vše ovlivňovalo hudební dění a šíření tzv. galantního stylu do Evropy.

Množství pečlivě školených neapolských hudebníků bylo významným podhoubím skladatelů, z nichž někteří dosáhli věhlasu již za svého života, jiní upadli do zapomnění či komponovali pod jménem slavných a pravé autorství čekalo velmi dlouho na odhalení. Program koncertu Visioni di Napoli (Vize Neapole) byl sestaven ze skladeb neapolských a výsostnou neapolskou školou ovlivněných autorů. Dialogem krásného malovaného Císařského sálu v Troji s hrou vynikajících hudebníků koncert zanechal dojem skutečné vize Neapole, města prodchnutého hudbou první poloviny 18. století. Galantní styl představili Talenti vulcanici dokonale a ušlechtilým, velmi propracovaným a hluboce procítěným podáním zaujali v ansámblové i sólové hře.

Program zahajoval Domenico Gallo (1730–1768) se Sonátou IV g moll pro dvoje housle, violu, violoncello a basso continuo, v níž Talenti vulcanici představili své umění plnokrevné, ale také oduševnělé souhry s dýchající dynamikou od sytého tónu nepřekračujícího vznešenost až k jemnému pianissimu. Cembalista Stefano Demicheli dirigoval ve stoje i od nástroje a již první skladba naznačila, že koncert přináší mimořádně vytříbenou interpretaci: Margherita Pupulin a Heribert Delgado s barokními houslemi, Sara Bagnati s barokní violou, Marius Malanetchi s barokním violoncellem, Juan José Francione s loutnou a Marco Lo Cicero s kontrabasem. V Sonatě a tre D dur Angela Ragazziho (1680–1750) v menším obsazení vynikla Margherita Pupulin zejména ve třetí větě s půvabným měkkým tónem svých houslí, když soubor v hravém úvodu a posléze v zádumčivém kontrastu představil noblesu galantního stylu. Barokní houslista a autor Nicola Matteis (ca 1678–1737) byl představen Margheritou Pupulin ve čtyřech kratších skladbách, zpěvné Alia Fantasia a tanečních Sarabanda Amorosa, Gavotta a Scaramuccia tak nádherným, barevným tónem s přesnou rytmikou živelného pojetí, že ohromil erudované publikum. Usměvavá houslistka projevila sympaticky upřímnou radost. Sonáta I G dur pro dvoje housle a basso continuo Domenica Galla představovala v klidné a půvabné kompozici pravou dvorskou noblesu s neskutečně jemnými závěry vět a svižným veselým Prestem. První část večera zakončila skladba výborného houslisty Nicoly Fiorenzy (ca 1690–1764) Sinfonia d moll pro dvoje housle a basso continuo, kdy první housle energicky zahajovaly melodickým prvkem, převzaly jej druhé housle a poté basso continuo rozvádělo do plného zvuku. Ve volném Largu vyniklo cembalo a v závěrečném Prestu s chutí ansámbl předal radost ze hry plnému sálu.

Druhou část zahájilo Concerto I f moll pro smyčce a basso continuo Francesca Duranteho (1684–1755) s velmi jemným až neskutečně tichým úvodem, které hudebníci zahráli jakoby bez dechu. Rozezpívaná melodie nabývala na síle v konzistentně soudržném, ušlechtilém a do posledního detailu kultivovaném hudebním toku. Amoroso bylo vskutku milostné a závěrečné Allegro roztomile taneční s hezkými akordickými důrazy. Slavný Domenico Scarlatti (1685–1757) v Sonátách A dur, K 208 a 209 získal v cembalistovi Stefanu Demichelim spolehlivého interpreta s průzračnou technikou a mírnými rubaty v Sonátě 208 ve volném tempu, druhá Sonáta 209 nabídla četné trylky a kantabilní až rozvernou melodiku. Sólista sklidil vřelý aplaus a jako sólista naznačil, že jemu stejně jako všem spoluhráčům leží na srdci především služba hudbě. Následoval opět Angelo Ragazzi v Sonatě a tre b moll se vznešeným úvodem pro houslové sólo a následovala souhra s emocemi prodchnutými smyčcovými sekvencemi. Každý z nástrojů dostal příležitost k vyniknutí včetně loutny, aby v dynamicky klenuté lince na závěr splynuly všechny nástroje v plném tónu. V poslední skladbě Domenica Galla Sonátě XII „Folia“ pro dvoje housle, violu, violoncello a basso continuo vyměnil Juan José Francione loutnu za barokní devítistrunnou kytaru a hudba se z mírného úvodu rozběhla do rytmičtějších pasáží celého ansámblu, vlnila se slyšitelnými sólovými vstupy houslí, kytary, violy – kterou Sara Bagnati ovládala bravurně po celý večer! – a také violoncella i kontrabasu. Typický rytmus ve stále vzrušenější melodii se stoupajícími emocemi byl v rukou hudebníků náruživý, současně zkázněný a ovládaný myšlenkou společné radosti z hudby. Pěkná pizzicata ozvláštnila přechod tempa do melodické rozevlátosti v typickém galantním stylu. Nadšení dirigujícího cembalisty zcela souznělo s nadšením hráčů a přeneslo se vzápětí do zaplněného Císařského sálu. Aplaus nebral konce a Stefano Demicheli tedy představil přídavek – Tarantellu ze 17. století, kterou báječně rozehráli houslistka Margherita Pupulin a kytarista Juan José Francione. Melodii s příznačným rytmem rozehráli všichni hudebníci s typickou radostí a italský tanec úžasnou rytmikou s emotivní precizností sklidil zasloužený úspěch. Talenti vulcanici budou bezesporu patřit mezi nejoceňovanější účastníky letošních Letních slavností staré hudby.

Foto: LSSH / Petra Hajská