„František Václav Habermann, nazývaný ‚český Händel‘, se proslavil v 18. století jak u francouzského dvora, tak i u italských vládců. Poté působil v Praze.“

„Marek Štryncl je také zakladatelem i sbormistrem sboru Collegium Floreum, což souboru umožňuje realizovat velké barokní projekty.“

„Jako poslední zaznělo opět dílo G. F. Händela, anthem Zadock The Priest.“

19. ročník festivalu Klášterní hudební slavnosti skončil. Maraton jednadvaceti koncertů v různých zajímavých lokalitách Olomouckého kraje ukončil závěrečný slavnostní koncert 14. září v Šumperku v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie. Finále patřilo souboru Musica Florea spolu se sborem Collegium Floreum pod vedením Marka Štryncla. Zazněly skladby Georga Friedricha Händela a také Františka Václava Habermanna, nazývaného „českým Händelem“. 

Uskutečnilo se 21 koncertů v nejrůznějších lokalitách Olomouckého kraje, které se pyšní zajímavými místy – jejich genius loci podpořila v čase od 21. května do 14. září krásná a stylová hudba – místa, která festival připomněl a do kterých přilákal zvědavé návštěvníky i vážené umělce, místa turisticky atraktivní, ale i poněkud opomenutá… 

Poslední koncert měl zajímavou i dramaturgii. Vedle nestora barokní hudby Georga Friedricha Händela zazněl i autor, na kterého jsme v českých zemích poněkud zapomněli. František Václav Habermann, nazývaný „český Händel“, se proslavil v 18. století jak u francouzského dvora, tak i u italských vládců. Poté působil v Praze a byl učitelem Josefa Myslivečka. Z jeho skladeb čerpal i Händel, na což právě v tento večer umělci upozornili postavením skladeb obou umělců vedle sebe. 

Musica Florea je renomovaným souborem, který se prezentuje na poli barokní hudby od roku 1992. Jeho dirigent Marek Štryncl je také zakladatelem i sbormistrem sboru Collegium Floreum, což souboru umožňuje realizovat i větší barokní projekty. Jeden z takových zazněl právě v tento večer v Šumperku a spolu s oběma soubory vystoupili i sóloví pěvci: sopranistka Veronika Hajičová Vojířová, altistka Sylva Čmugrová, tenorista Čeněk Svoboda a barytonista Jan Kukal. 

Nejprve zazněla skladba F. V. Habermanna, v novodobé premiéře to byla Missa IV, s. Joanis Nepomuceni, tedy Mše ke sv. Janu Nepomuckému. Ke cti tohoto čistě českého svatého znělo nejprve Kyrie, které vpadlo fanfárami ve fortissimu sboru i orchestru. Po krátkém odsazení zahájily z hloubek basy a postupně rostlo ve všech hlasech majestátní Kyrie eleison. Sopránové sólo znělo jásavě, s otevřenými výškami. V další části Gloria spolu se sborem nastoupilo tenorové sólo znělým témbrem. Credo zahájil orchestr s houslovou sólovou melodií a následovalo sólo basové. V podání barytonisty bylo sice sonorní, ale nemělo potřebnou hloubku a přesvědčivost. Sborový vstup v pomalém tempu dospěl až do trubkami rozzářeného Amen. Poté Sanctus, kdy se kvarteto doplňovalo i barevně a sbor vpadl attacca a spolu s kvartetem dorazil opět k Amen. Benedictus s jásavým fugatem Hosanna in excelsis byl příležitostí prokázat zvukovou kulturu sboru, příjemné sólo altové znělo sametově a nosně. Agnus Dei byla příležitost pro vyladěné duo sopránu a altu, které vystřídal mužský sbor, aby zahájil fugu, která vplynula do klidného závěru. Zajímavé pojetí i kreativní střídání jednotlivých složek účinkujících vytvořilo barevně i kontrastně zajímavý celek.

Následovalo dílo Georga Friedricha Händela Anthem 3, HWV 261 „My Heart is Inditing“, radostné s houpavým rytmem, kdy se jednotlivé hlasy doplňovaly a prolínaly, s jednoduchou melodikou postupně narůstalo napětí a dynamika a radostné poslání skladby se odráželo i na její interpretaci. To platilo i o dalších částech, King‘s Daughters Were Among Thy Honourable Women, v tříčtvrtečním taktu, s rostoucí tenzí, poté následovalo Upon Thy Right Hand Did Stand The Queen se sólovým sopránem, ke kterému se přidal alt a postupně další hlas. Poslední část, Kings Shall Be Thy Nursing Fathers, byla část pro orchestr, nad kterým se proplétal sbor ve svižném tempu do závěrečného zpomalení až k Amen.

Dalším dílem G. F. Händela bylo Concerto grosso, op. 6: No.1 v tónině G dur. Pětivětou skladbu zahájilo 1. A tempo giusto se zářivými houslemi, pak 2. Allegro se zajímavými kontrasty, 3. Adagio zahájila sólová viola a postupně se přidaly všechny nástroje v táhlé melodii. 4. Allegro přineslo téma v houslích, to si předávaly jednotlivé hlasy s stoupajícím napětím, které se zase zklidnilo do ztracena a poslední 5. Allegro se rozběhlo v rozverném tématu, tanečně běžícím až do závěru. 

Další skladbou F. V. Habermanna byla Missa II, s. Ludmilae, Mše ke sv. Ludmile, opět dělená do pěti částí. 1. Kyrie zahájilo mohutné fortissimo s fanfárami a bicími a následovalo altové Christe eleison s ozdobami a koloraturami. Sborová část s orchestrem pokračovala fugou a postupně zpomalila a zvážněla. 2. Gloria zahájil sbor ve forte, k duetu altu s tenorem se přidal bas a poté i tenor s poněkud nejasnou intonací. Následovalo pomalé a barevné trio. 3. Credo v pomalém tempu vyznával sbor se závěrečným zpomalením do piana. 4. Sanctus se sopránovým sólem mělo znělé výšky, oproti tónům ve střední a spodní poloze, které jaksi zanikaly. Benedictus, zakomponované do této věty, s basovým sólem znělo vroucně, sbor vpadl jásavě až do fortissima. Závěrečné 5. Agnus Dei s vroucím houslovým sólem uzavřela hutná fuga úderně a znovu končící slovem Amen.

Jako poslední zaznělo opět dílo G. F. Händela, Anthem 1, HWV 261 „Zadock The Priest“. Akcenty, běhy ve smyčcích, koloratury v sopránech i v ostatních hlasech, to vše vytvářelo bohatou hudební materii, která vyvrcholila efektním závěrem v Alleluja. Skutečně impozantní skladba, efektní a oslavná. Koncert posluchači odměnili nadšeným ohlasem a dali najevo, že šlo o skutečně impozantní závěr festivalu, který dělá Olomouckému kraji čest.

Foto/zdroj: Klášterní hudební slavnosti