„Szymanowski konec záměrně nedopověděl. Opera se pohybuje na poli spirituality a sexuality.“

„Inscenaci nevykládáme dobově ani v současných kulisách. Je to prostor bezčasí.“

„Co mi ale připadá důležitější než autorita, je vzájemná důvěra. Získat opravdovou důvěru není nikdy samozřejmost.“

Inscenace opery Karola Szymanovského Král Roger bude mít premiéru 13. června v Janáčkově divadle v Brně v hudebním nastudování Roberta Kružíka. Režijně ji připravuje mladý režisér Vladimír John, pro kterého je to první velká divadelní nabídka. Stále je studentem JAMU, ale během studia už připravil několik inscenací. I proto dostal v rámci spolupráce mezi akademií a Národním divadlem Brno možnost asistovat a následně regulérně režírovat na profesionální scéně.

Národní divadlo v Brně je pojem a režírovat na tak velké scéně je vždy zavazující. Nesvazuje vám odpovědnost ruce, či dokonce fantazii?

Janáčkovo divadlo je velké divadlo po všech stránkách, ale díky přátelskému, vstřícnému a rodinnému přístupu se zde člověk může cítit jako doma. Kolektiv je vždy ochotný a v tvorbě vás podpoří. Je to pocit, jako bychom byli na jedné lodi; jsme jeden tým a díky vzájemné pomoci se pracuje o to příjemněji.

JAMU má vyhlášenou operní scénu, ve které se studenti připravují na praxi. Měl jste možnost zde nějakou inscenaci samostatně připravit?

Nejprve jsme připravili operu J.A.K. z Labyrintu skladatelky Noemi Savkové v rámci festivalu Janáček Brno, poté Korunovaci Poppey Claudia Monteverdiho na podzim 2023 a jako poslední jsme na podzim 2024 s báječným duem, skladatelkou Noemi Savkovou a libretistkou Kristýnou Brázdovou, připravili operu Tvorování, také v rámci festivalu Janáček Brno. Divadelní scéna v Divadle na Orlí je jedinečná! Jedná se o komorní prostor, který však disponuje vším, co je v kamenném divadle potřeba, od orchestřiště přes nedocenitelnou manažerskou podporu až po kostýmové a scénické dílny. A na všech pozicích se zde setkáte čistě se studentským týmem, který má po boku pedagogickou supervizi. Ani jedna inscenace by nevznikla bez podpory mé pedagožky doc. Aleny Vaňákové. Za její zkušenosti, postřehy a ojedinělý pedagogický přístup jsem a budu nesmírně vděčný.

Jak na vás vedení Janáčkovy opery přišlo? Přece jen je asi víc studentů režie na JAMU?

V rámci Memoranda JAMU a Národního divadle Brno chodí studenti pravidelně do divadla na stáže, kde jsem měl to štěstí asistovat na několika inscenacích. Nejprve s panem šéfem Jiřím Heřmanem na inscenaci Alcina v hudebním nastudování Collegia 1704 pod vedením Václava Lukse. Inscenace probíhala v koprodukci s Opéra Royal ve Versailles a Théâtre de Caen. Měli jsme tedy možnost ve Francii operu několikrát uvést a stálo to za to! Dále jsem se setkal u opery Salome (reflexe ZDE) s velkou režijní osobností Davida Radoka při hudebním nastudování Marka Ivanoviće. Neméně velkou zkušeností bylo setkání s režisérem Davidem Pountneym na opeře Dalibor. (Reflexe ZDE.) Tentokrát probíhala koprodukce s Velšskou národní operou a její šéf Tomáš Hanus se ujal hudebního nastudování. U všech inscenací jsem se pravidelně setkával s dramaturgyní Patricií Částkovou, která je mi i teď velkou pomocnou rukou. Specifickou spoluprací byla opera z Mrtvého domu v německé Bochumi, na které jsme se sborem Janáčkovy opery v rámci festivalu Ruhrtriennale 2023 zpívali v inscenaci renomovaného režiséra Dmitrije Tcherniakova. Vidět všechny zmíněné kumštýře přímo v procesu a akci je nedocenitelná zkušenost, jsou mi doteď inspirací pro všechny projekty. Vedení Janáčkovy opery se také pravidelně chodí dívat na představení do Divadla na Orlí, a tak díky všem zmíněným možnostem lze s divadlem nejen navázat kontakt, ale také získat cenné rady profesionálů.

Už jste Krále Rogera někdy viděl?

Když mi bylo sedmnáct let, tak jsem viděl londýnskou inscenaci z Covent Garden, byl to nezvyklý, ale pozoruhodný zážitek. V hlavní roli zpíval polský barytonista Mariusz Kwiecień a operu dirigoval Antonio Pappano. Nedávno jsem viděl také v Praze na festivalu Opera košickou inscenaci. (Reflexe ZDE.) Když jsme s vedením divadla hledali titul, který bychom uvedli, tak jsem po letech opět na Krále Rogera narazil. Hned, když se ozvaly první tóny, jsem se nemohl do konce opery odpoutat. Jedná se o neskutečnou horskou dráhu emocí a šťavnatou hudební paletu, která nabízí expresionistické, impresionistické i transcendentální odstíny. Něco mezi Richardem Straussem a Alexandrem Skrjabinem, ale zároveň v osobitém polském hávu. Proto jsem okamžitě cítil, že takový titul má v Brně i v celém Česku znovu zaznít i přesto, že není u nás tolik hraný. Na velkých zahraničních scénách ho potkáváme častěji, ale stále se jedná o skrytý klenot 20. století a operního repertoáru vůbec.

Jak se název vlastně čte?

Čte se polsky, tvrdě. Stejně, jak by se četl česky. Ale anglická „měkká“ výslovnost se samozřejmě často používá. Navíc se historicky jedná o normanského krále vládnoucího na Sicílii, Rogera II., který zde žil ve 12. století, takže možností je ve finále habaděj.

O čem ta opera vlastně je?

Sicílie byla tehdy křižovatkou a tavícím kotlem tehdejších kultur, střetávalo se tu křesťanství s islámem, s hinduismem, nebo například s Byzancí, jejichž střet Roger II. umožňoval. Krom toho byl velmi vzdělaný a mluvil několika jazyky. Libreto opery je ale samozřejmě fikce. Základem jsou Szymanowského cesty po Itálii, Orientu i severní Africe, jimiž se inspiroval. Kromě komponování byl Szymanowski nadaný v literatuře. Proto dalším zdrojem k opeře je jeho vlastní román Efebos s homosexuální tématikou, jenž funguje jako skrytý proud opery. Szymanowski staví poměrně prostý příběh na sebepoznání člověka samotného, i ve spojitosti s okolním světem, ve kterém pobývá. Do Rogerova království přichází Pastýř a hlásá novou víru. Roger se ho snaží podrobit soudu, ale Pastýři se záhadně podaří překlonit celé Rogerovo království včetně jeho ženy Roxany na svou stranu a odvést je neznámo kam. Roger z absolutního vrcholu spadne na temné dno. V poslední části opery se vydává na pouť zřejmě do sebe sama. Zdevastovaný konfrontuje sám sebe, snaží si pokládat otázky, co všechno udělal v životě špatně, jaké jsou jeho pravé hodnoty a jestli má vůbec smysl pokračovat dál. Stojí na křižovatce a musí se rozhodnout kudy dál. Na konci opery však začne vycházet slunce nad horizontem, jako kdyby došlo k nějaké obřadní proměně. Szymanowski záměrně konec nedopověděl a nechává dopovězení na každém z nás. Opera se pohybuje na poli spirituality a sexuality, ale její rozměr jde hlouběji. Jedná se o kompletní lidské poznání a zrání, o přijetí sama sebe a uvědomění si vlastních chyb. Je to cesta poznání, kdy rozdílné světy a názory mohou vedle sebe existovat, ale pouze za předpokladu, pokud se navzájem neohrožují a respektují se.

Jak je to pojaté? Historicky, nebo naopak z dnešního pohledu?

V opeře dochází ke střetu a rozporu dvou světů – první jednání je svět Rogerova křesťanského řádu a druhé jednání je orientální svět Pastýře, přinášející uvolněnost. Jako výsledek střetu přichází poslední řecko-římský svět třetího jednání. Tím, že Pastýře vnímáme jako Rogerovo alter ego, tak se vše odehrává v Rogerově nitru. Dále je tu historická postava arabského rádce Edrisiho, ztělesňující podobu Rogerova ratia. Rogerova choť Roxana vyjadřuje Rogerův svět emocí, sbor jakožto odraz Rogerova vnitřního rozpoložení duše, a jejich hlavní hlasy v popředí s Diákonkou s Arcibiskupem. Dětský sbor charakterizuje čistotu, nevinnost a spontánnost Rogerovy duše. Světy třech jednání se snažíme neilustrovat, ale vycházet především z jejich atmosfér a vlastností. Inscenaci nevykládáme dobově ani v současných kulisách. Je to prostor bezčasí. Opera je také plná poezie a filozofie. Proto jsme ji chtěli pojmout čistě a minimalisticky, aby nebyla překombinovaná. Scéna, kostýmy i světla vychází především z charakteru míst, postav a atmosfér, které líčí hudba. Na hranici realismu a metafor komunikujeme prostý příběh, který však stojí na skrytých hlubokých myšlenkách.

Jste mladý režisér. Máte u zkušených profesionálů autoritu?

To se musíte zeptat na druhém břehu… (smích) Co mi ale připadá důležitější než autorita, je vzájemná důvěra. Získat opravdovou důvěru není nikdy samozřejmost a stejně tak obstát před ostřílenými kolegyněmi a kolegy. Osobně se snažím se všemi nejdřív seznámit, abychom věděli co od sebe trochu čekat. Lépe se tak dá pochopit, jak si je zpěvák blízký s charakterem role a jak s ním může splynout, aby došlo k autentické výpovědi. Když se lidé v takto intimním prostředí lépe znají, mohou se cítit komfortněji, navzájem se otevřít, naslouchat si a dokáží budovat důvěru. Jestli se dá tohoto docílit na zkouškách i mimo ně, tak věřím, že najednou přichází i pohoda, sranda a hezké vzpomínky na projekt, což je na celém procesu to nejmilejší. Zvlášť když se týmu podaří operou předat něco důležitého lidem v publiku, které si po představení odnáší něco cenného díky splynutí celého týmu s dílem.

Jak se vám pracuje se zpěváky? Rozumíte jejich potřebám a zákonitostem jeviště?

Zpěvu se osobně stále od mala věnuju a nedám na něj dopustit. Vždy se snažíme se zpěváky vycházet z toho, co je psané v hudbě, co nám říká její tempo rytmus, text nebo nálada a přenést vše do akce. Hudba si díky skrytým zákonitostem sama řekne, co máme cítit, jestli má někdo stát, něco si myslet nebo dovádět na jevišti. Zpěvák pak jakoukoliv akci může vzít za svou, když jí díky hudbě uvěří. Vše samozřejmě záleží na klíčovém dialogu s dirigentem Robertem Kružíkem, který má velký cit pro divadlo a vím, že se na něj mohu vždy spolehnout!

Máte nějaké vzory, sny, přání?

Velice obdivuju režiséry, se kterými jsem měl možnost v Brně pracovat, jako jsou Jiří Heřman a David Radok. Ze zahraničních jmen bych rád zmínil Clause Gutha nebo Dmitrije Tcherniakova. Určitě by mě zajímalo, jaké to je pracovat v jiných zemích, ale pro mě je přednější mít někde své doma. Díky místním lidem, blízkým a divadlu jsem se někde znovu začal cítit jako doma, a to je v Brně. Navíc tu stejně je divadlo, která má evropské parametry, tak ten kousek světa je najednou blíž, než by se zdálo…

foto: archiv Vladimíra Johna / JAMU, Národní divadlo Brno