„‚Vojtíšku, nesmíte být lhostejný k tomu, co se kolem děje.‘ A tak jsem se rozhlédl kolem a inspirace přiběhla sama.“

„Ve své inscenaci vyprávím příběh mladé zpěvačky Milady, kterou se influencer svým podcastem rozhodne zničit.“

„Na oba autory se těším. Jsem samozřejmě zvědavý, co na naše provedení řeknou; třeba mě rovnou poženou z divadla…“

Divadelní scéna Janáčkovy akademie múzických umění Divadlo na Orlí / Hudebně-dramatická laboratoř bude místem nového uvedení komorní opery Zítra se bude… autorů Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila. Dílo z roku 2008, založené na soudním procesu s Miladou Horákovou, bude mít svou brněnskou premiéru v pátek 21. listopadu a následovat ji bude dalších pět představení. KlasikaPlus.cz přináší rozhovor s absolvujícím režisérem studentské inscenace Vojtěchem Oreničem. Ten již několik let působí jako asistent režie a inspicient operního souboru Národního divadla Brno.

Vojto, než se dostaneme k samotné opeře Zítra se bude…, můžeš našim čtenářům popsat, jak ses k režii dostal?

Moje cesta k režii byla docela dlouhá. Začínal jsem v roce 2008 jako činoherní inspicient v Komorní scéně Aréna v Ostravě. Během tamního působení jsem si „odskočil“ do Národního divadla moravskoslezského na operní inspici opery Filoktétes od Jana Klusáka v režii Jiřího Nekvasila. Pak jsem se přesunul do Brna, kde jsem v sezóně 2015/2016 nastoupil v Janáčkově opeře Národního divadla Brno na produkci. Byla to zajímavá zkušenost, ale chybělo mi jeviště. Naštěstí si toho všiml umělecký šéf Jiří Heřman a po dvou letech mi nabídl pozici asistenta režie a inspicienta. Během svého brněnského působení jsem se dostal k režii v amatérském souboru Divadla Prkno, kde jsem zrežíroval svou první celovečerní hru. Byla jí komedie Pam Valentine Mezi nebem a zemí. Myslím, že ji soubor uvádí od roku 2016 dodnes. Pak následoval scénický koncert Zichovy Viny a na podzim roku 2019 jsem zrealizoval na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci Figarovu svatbu. A to už byl jen krůček ke studiu operní režie na JAMU, kde jsem v rámci studia nastudoval již několik projektů. Mezi nimi například operu Otmara Máchy Polapená nevěra, kde jsem na jevišti zkombinoval operní zpěv a znakový jazyk. Opera Zítra se bude… je mým absolventským výkonem v rámci studia na JAMU. Letos končím pátý ročník. Na stará kolena…

Kdy a jak vznikl nápad zrealizovat Zítra se bude…?

Zítra se bude… byla již několik let v dramaturgickém plánu Komorní opery s tím, že někdy přijde na řadu. Já jsem vlastně začal připravovat úplně jiný titul. Ale na konci minulé sezóny muselo dojít z organizačních důvodů ke změně titulu, a tak někdy v květnu mi tato opera „spadla do klína“.

Jestli se nemýlím, vaše inscenace je druhým uvedením u nás, že? Viděl jsi původní pražské představení? Našel jsi v něm nějakou inspiraci? 

Ano, naše inscenace je druhým uvedením tohoto velmi působivého díla. Původní ztvárnění jsem viděl pouze na záznamu. Samozřejmě jsem o ní věděl již v době jejího vzniku, ale k osobní návštěvě představení jsem se nedostal. Když jsem dostal tento titul k zrežírování, tak jsem se zprvu vyděsil. Vždyť to dělala Soňa Červená! Už tento fakt je velmi inspirativní. Ale abych byl schopný Zítra se bude… nastudovat, musel jsem se od původního uvedení oprostit.

To tak bývá, člověk si musí utvořit vlastní schéma, naprosto chápu. Vykonstruovaný proces optikou online světa – to je jakýsi podtitul vaší inscenace. Mohl bys čtenářům přiblížit její koncept? 

Když se řekne spojení Milada Horáková a online svět, tak to asi musí vylekat každého. Ale když jsem hledal způsob, jak tento příběh vyprávět dnešnímu mladému divákovi, tak mi byla inspirací paní Soňa. Během zkoušení Pikové dámy v Národním divadle Brno, na které jsem se podílel jako inspicient, mi řekla: „Vojtíšku, nesmíte být lhostejný k tomu, co se kolem děje.“ A tak jsem se rozhlédl kolem a inspirace přiběhla sama. V dnešní době sociálních sítí vznikají denně procesy, které se ani nezakládají na pravdě. Aby člověk mohl soudit druhé stačí mít jen připojení k internetu. A jak bohužel vidíme, výsledkem může být i smrt. Metody influencerů jsou mnohdy naprosto totožné s těmi, které nastavili v padesátých letech. Ale abych to ještě upřesnil – já nepřenáším příběh Milady Horákové do současnosti. Ve své inscenaci vyprávím příběh mladé zpěvačky Milady, kterou se influencer svým podcastem rozhodne zničit. Ukazuju jakousi pararelu současnosti k událostem našich dějin. 

Moje koncepce není jednoduchá. Není prvoplánovaná. A aby nevznikla nechtěná karikatura, bylo zapotřebí, aby všichni, na jevišti i mimo něj, koncepci vzali za svou, věřili jí a šli do toho naplno. A to se stalo. Mám kolem sebe úžasnou partu, se kterou je radost pracovat, i když se musíme na jevišti zabývat nelehkým tématem. Zpěváci si dokonce museli sáhnout do nejtemnějších koutů své duše, aby se na jevišti neztratila opravdovost. Asi jim pak budu muset zaplatit terapii. Doufám, že bude stačit panák borovičky…

Věřím, že premiéru pořádně oslavíte! Došlo k nějakým zásahům, například změnám v rámci hudby či textů?

Hudbu ani libreto jsme nemuseli pro naši koncepci vůbec upravovat a přitom to funguje. A právě to je na tom to děsivé. 

Jak jste vybírali hlavní hrdinku? Všichni studenti a tým – ti jsou také absolvující?

Co se týká představitelek hlavní role, vybírali jsme ji společně s uměleckým šéfem Komorní opery JAMU Tomášem Krejčím. Naše Milady, Patricie Moravcová a Hana Mikulková, jsou každá jiná. Nesnažíme se o přesnou kopii Milady Horákové, ale i tak z ní něco v sobě mají. I když jdeme jiným směrem, přistupujeme k historii s úctou a pokorou. Myslím, že to ani jinak nejde. Tímto představením absolvuje v roli žalobce, v naší inscenaci Influencera, Peter Gáč. Alternuje se s ním student čtvrtého ročníku zpěvu David Machek. Na jevišti je po celou dobu přítomno ještě pět anonymních uživatelů internetu – pět samostatných pěveckých hlasů. To na ně klade velké nároky, protože se nemůžou „schovat“ mezi ostatní zpěváky. Jsou tam sami za sebe. Právě těchto pět rolí je obsazeno zpěváky prvního až třetího ročníku zpěvu na JAMU. A tenoři jsou z brněnské konzervatoře. Všichni do toho jdou v plném nasazení nejenom pěveckém, ale i hereckém. Musím říct, že je radost je pozorovat.

Jak dlouho vlastně zkoušíte? Kdy jste se vlastně všichni sešli poprvé? 

Zkoušet jsme začali na začátku října. Zpěváci se samozřejmě připravovali pod taktovkou Romana Hájka už o něco dříve. Zkoušíme tedy necelé dva měsíce. Může se to zdát jako spousta času, ale zpěváci jsou studenti. Mají u toho povinnosti ve škole a někteří i v zaměstnání. Najít proto čas, kdy se nás sejde co nejvíce, bylo někdy samostatným uměním. Ale naštěstí máme úžasný produkční tým z řad studentů hudební produkce (je to pro ně první velké setkání s operním provozem), takže jsme si nakonec se vším poradili. Ale úplně poprvé se všichni sešli teprve nedávno, a to v úterý 4. listopadu na tak zvané sedací zkoušce, kdy zpěváci „sedí“ a dává se dohromady pěvecká složka s tou orchestrální. S hereckou akcí se vše potkalo teď v pondělí. A poslední část – kostýmy a světla – „překvapí“ zpěváky dnes večer na zkoušce (v pátek 14. listopadu – pozn. red.), týden před premiérou.

Zkoušíte přímo v divadle, nebo v prostorách školy? 

Hudební fakulta JAMU má úžasné možnosti pro mladé tvůrce. Disponuje profesionálně vybaveným Divadlem na Orlí, kde jsme strávili celý zkušební proces. Napřed na zkušebnách a následně na jevišti. 

Jak na tebe působí samotná hudba pana Březiny?

Hudba Aleše Březiny mě v tomto jeho díle naprosto uchvátila. Hlavně jeho ansámbly jsou nádherné. Těžké, ale nádherné…

Vzal jsi na sebe i úkol světel… sám od sebe?

Co se týká světel, já jsem ještě před nástupem do angažmá v Komorní scéně Aréna působil chvíli jako osvětlovač či light designér v olomouckém divadle Tramtárie. A tahle láska ke světlům mi zůstala. Už když aranžuju na zkušebně, mám před očima, jaké budou v daný moment světelné změny a nálady. A i když pak během realizace musím dělat kompromisy nebo přicházím na nové nápady, od prvotních myšlenek se odkloním jen málokdy. To, že tedy dělám light design ve svých inscenacích sám, mi přijde přirozené. Ale neumím s osvětlovačskými pulty. Vím, co dokáží, ale radši programování nechávám na týmu osvětlovačů.

Pozvali jste oba autory opery? Konzultoval jsi s nimi svůj koncept?

Oba pány jsme samozřejmě pozvali. Aleš Březina už svou účast přislíbil na dvou reprízách. Doufáme, že pracovní vytížení dovolí i Jiřímu Nekvasilovi, aby se objevil na některém z šesti představení. S oběma jsem měl už tu čest spolupracovat. Bylo to v mých divadelních počátcích roce 2009 v Komorní scéně Aréna na Strindbergově Hře snů. S Jiřím Nekvasilem pak ještě právě na Filoktétovi, jehož světovou premiéru režíroval. Ale abych se přiznal, ohledně své koncepce jsem je nekontaktoval. Ne, že bych nechtěl nebo se bál, co mi na to řeknou, ale úplně prostě jsem se k tomu nedostal. Když nepobíhám v Divadle na Orlí, trávím spoustu času ve svém domovském divadle. Tam mě na konci sezóny čeká první velká režie, a to Straussova Netopýra. Pro něj momentálně píšu, za pomoci dramaturgyně Patricie Částkové a dirigenta Ondreje Olose, nový překlad – jak mluvených, tak zpívaných textů. A zjišťuju, že ta moje hlava už má omezenou kapacitu! Některé věci, ať chci nebo ne, mi z ní prostě vypadnou. Ale na oba autory se těším. Jsem samozřejmě zvědavý, co na naše provedení řeknou; třeba mě rovnou poženou z divadla…

Chystáte se s inscenací vyjet i mimo Brno?

Bohužel, život operních inscenací Komorní opery je krátký. Všechny reprízy se odehrají v jednom týdnu a je konec. Muzikanti a zpěváci mají v rámci studia povinnosti i v jiných projektech. Navíc i výjezd takhle malé inscenace je drahý a bez dotací to nejde. Pokusili jsme se vyjet s operou Polapená nevěra, ale naše snaha nebyla korunována úspěchem. Nesehnali jsme peníze.

To je mi líto. Pojďme náš rozhovor zakončit zvesela. Jak u vás v divadle prožíváte čerstvý úspěch na International Opera Awards 2025? 

Obě proměněné nominace, které Národní divadlo Brno mělo v rámci International Opera Awards 2025, jsou obrovským úspěchem (i když přiznávám se, že mě to dojde až po derniéře Zítra se bude…). Toto ocenění má pro mě o to větší váhu, že jsme uspěli v konkurenci divadel a festivalů, které mají jiné finanční podmínky jak na vznik, tak na platy zaměstnanců, naprosto jiný provoz a jiné množství lidí, kteří se na vzniku jejich projektů podílejí. Tyhle ceny jsou oceněním nejen pro umělce a vedení divadla, ale hlavně těch, kteří neviděni pobíhají kolem. Ať už se jedná o produkci, kulisáky, rekvizitáře a mnohé další, bez kterých by to nešlo. A to i za podmínek, za kterých by zaměstnanci některých zahraničních divadel, s kterými jsme soutěžili, nevkročili do divadla ani na návštěvu. Tito lidé kolem mají můj obdiv a moc si vážím jejich práce. Například právě opera Výlety páně Broučkovy byla hodně náročnou produkcí a já měl to „štěstí“, že právě v té době jsem připravoval v Divadle na Orlí pro festival svou inscenaci nové opery Oliver skladatelky Kateřiny Szymeczkové a libretisty Václava Alexy. Takže můžu jen sklonit klobouk dolů před všemi, co se na Broučkovi podíleli.

Jsem šťastný, že můžu být součástí toho všeho a myslet si v koutku duše, že i já jsem k těm cenám přispěl. Národní divadlo Brno je úžasné divadlo a doufám, že i po odchodu současného vedení bude pokračovat na vytyčené cestě.

Vojto, moc děkuji, že sis na mě udělal čas. Přeju ti, aby vám premiéra studentského představení Zítra se bude… vyšla, jak si přeješ, a abys měl i nadále radost ze své práce v Národním divadle Brno!