„Krásu renesanční polyfonie jsem objevil jako pětiletý.“

„Vrcholem státnického projevu ve středověku byla korunovace českých králů, při které zaznívaly skladby s tematikou legend.“

„Život umělce na volné noze se může zdát jako bohémský, ale pojí se s ním mnoho nelehkých životních situací.“

Zpěvák, houslista a umělecký vedoucí souboru Cappella Mariana Vojtěch Semerád je uznáván jako specialista na poučenou interpretaci staré hudby. Jako instrumentalista působí v ansámblu Collegium Marianum a spolupracuje i na autorských projektech napříč žánry. Jako sólový pěvec vystupuje s předními evropskými soubory, jakými jsou Les Arts Florissants, Vox Luminis či Huelgas Ensemble, s nimiž stanul v mnoha významných evropských sálech. 4. července Semerád vystoupí se svým souborem na Festivalu komorní hudby Český Krumlov a o den později na Smetanově Litomyšli. 

Mimo zpěvu jste uznávaný i jako houslista. Popište nám, jak vám housle pomáhají při zpěvu a naopak. Během vašeho hudebního zrání byly nejprve housle, nebo zpěv? Nebo ještě nějaký jiný nástroj?

Zpěv mě provází od útlého dětství. Mé první hudební krůčky výrazně ovlivnila osobnost Bohuslava Korejse, který působil jako regenschori v Týnském chrámu v Praze. Právě tam jsem jako pětiletý objevil krásu renesanční polyfonie. Jako mnoho mých vrstevníků jsem v šesti letech začal hrát na housle. Později jsem studoval hru na violu na Pražské konzervatoři a následně ve Francii barokní housle, díky nimž jsem se dostal k baroknímu a klasicistnímu repertoáru. Oba tyto vokální a instrumentální světy mě obohacují. Každý z nich svým způsobem podporuje ten druhý.

Dokázal byste popsat, kdy přišel ten zlomový bod, kdy jste si řekl, že vašim životním údělem je zpěv? Není vám někdy třeba trochu líto, že jste se nevydal na dráhu klasického operního tenoristy?

Jelikož nemám za sebou klasické pěvecké vzdělání, neplánoval jsem, že bych jednou vystupoval jako operní zpěvák. Ale postupem času jsem objevil, že zpěv je mým posláním. Proto jsem začal na sobě pracovat, včetně intenzivních lekcí u mé skvělé učitelky Chantal Santon Jeffery. V hudebních ansámblech, kde jsem dříve hrával u pultu houslí, dnes vystupuju jako zpěvák, sólista. A dveře operního světa tak pomaloučku otvírám a vnímám, že belcanto mi není vůbec cizí.

Součástí vaší životní mise je i objevování zapomenuté hudby. Který skladatel nebo dílo by si v naší době ještě zasloužilo znovuobjevení?

Velká práce v Cappelle Mariana je příprava hudebních programů, většinou objevujeme pozapomenutá díla, k tomu je potřeba hledat v pramenech a porovnat je, přepsat do soudobých edic. To někdy může být hotová detektivka a je to nesmírně vzrušující. Cappella Mariana se zaměřuje na uvádění děl zejména středoevropského regionu období 14. až 16. století. Kromě objevu neznámého skladatele Johannese Tourouta (pravděpodobně 1450–1480) bych rád zmínil i další, kteří čekají na popularizaci, a třeba i na další nahrávky s jejich skladbami. Jsou to Jean Richafort (přibližně 1480–1547) – naše poslední CD s jeho hudbou obdrželo ocenění Diapason d’Or – či Heinrich Stoelzer (1690–1749).

Nedávno jste vystoupil na Pražském jaru s Ensemble Correspondances s díly Jean-Baptiste Lullyho (1632–1687). Zavzpomínejte na tuto spolupráci. 

S Ensemble Correspondances vystupuju už přes pět let, je to dynamický a mladý ansámbl, který je nejenom díky svým uměleckým kvalitám, ale i  objevným programům velmi žádaný po celém světě. Práce se Sébastienem Daucé je inspirativní. Pražské jaro si vybralo program francouzské barokní hudby, konkrétně výběr Lullyho oper. Bylo to jako si sednout do formule jedna a projet se po závodním okruhu, myslím, že sdílená radost a nadšení na pódiu přešla do publika, svědčil o tom závěrečný potlesk.

V Českém Krumlově budete koncertovat se souborem Cappella Mariana v programu s poněkud tajemným názvem: „Mystika korunovace: Čeští světci jako symboly národa a královských insignií“. Přibližte nám trochu tento koncert. Můžete uvést, která ze skladeb na koncertě pro vás byla největší výzvou?

Koncertní program představuje tři hluboce uctívané světce středověkých Čech, sv. Václava, sv. Ludmilu a sv. Vojtěcha, zemské patrony a symboly národa, stejně jako jimi jsou například královské insignie. Vrcholem státnického projevu ve středověku byla korunovace českých králů, při které zaznívaly skladby s tematikou legend o výše zmiňovaných světcích. Většinou to jsou chorální písně, jednoduchá moteta či organa nově příchozích hudebních stylů, zejména z Francie. A právě takové je moteto Ave coronata, jediné známé izorytmické moteto české provenience, vázané ke dvoru Karla IV. Je třeba poznamenat, že ve 14. století byla Praha sídlem římského císaře a spolu s Paříží to bylo největší město severně od Alp. 

Den na to vystupujete na Smetanově Litomyšli se Svatováclavským nokturnem, tam uvedete mimo jiné Requiem od Johannesa Ockeghema, které je považováno za nejstarší dochované polyfonní requiem vůbec. Jak ho vnímáte vy?

Svatováclavské nokturno je název trochu neobvyklého koncertu, hlavní roli tady hraje totiž němý velkofilm Svatý Václav z roku 1929. Já jsem k němu vybral hudební doprovod, který se váže ke svatováclavské legendě a který svou estetikou navozuje atmosféru počátků české historie. Nejedná se o ucelený, dramaturgicky vystavěný program, ale o hudební doprovod, který podkresluje dramatické momenty života svatého Václava. A zmiňované Requiem Johannesa Ockeghema zazní ve vypjatém závěru filmu. 

Koncert začíná až ve dvaadvacet hodin. Není pro zpěváka nebezpečné zpívat takto pozdě, a navíc po náročném dni na cestách? Povězte nám něco o vaší vokální hygieně a jak vnímáte vývoj svého hlasu.

Život umělce na volné noze se může zdát jako bohémský, ale pojí se s ním mnoho nelehkých životních situací. Naše práce je často na opačném konci světadílu, kam se musíte přesunout v co nejkratším čase, s nedostatkem spánku, nevyhovujícími podmínkami pro koncertní vystoupení a tak dále. Přesto musíme být stoprocentně připraveni, k čemuž vede jedině správná vokální hygiena. Zpěvák se musí odříkat mnoha věcí, aby dokázal tento režim zvládnout. Tedy zpívat v pět hodin ráno či v deset večer by neměl být žádný problém. Čím více se nořím do interpretace hudby různých stylových období, tím více si uvědomuju, jak náročná je vokální polyfonie. Její pěvecké požadavky se v lecčems vyrovnají lyrickým áriím. Právě díky tomu, že byl můj hlas „vytrénován“ na renesanční polyfonii, cítím se jako ryba ve vodě třeba v hudbě Donizettiho nebo Rossiniho – a právě tímto směrem se začala ubírat moje specializace.

Mnoho interpretů staré hudby se věnuje i některé hudbě současné. Jak jste na tom v tomto ohledu?

Současné hudbě se také věnuju. Pro Cappellu Mariana už vzniklo několik skladeb napsaných přímo na míru, jejichž premiéry jsem měl tu čest interpretovat. Tyto dvě polohy se navzájem krásně doplňují. To, jak se v hudbě propojuje minulost s přítomností, mě neustále obohacuje.

Jako umělecký vedoucí vokálního souboru Cappella Mariana se věnujete i hudebnímu managementu. Co patří mezi vaše největší výzvy v tomto oboru?

Největší výzva pro hudební management je propojit pověstný trojúhelník mezi pořadateli, umělci a publikem. Většina produkční práce se točí kolem kalendáře, protože musím synchronizovat požadavky pořadatelů a časové možnosti zpěváků, umělců na volné noze.

Kdybyste si mohl zajít na sklenku vína s jakýmkoliv skladatelem/skladatelkou z historie, kdo by to byl, o čem byste se bavili a případně jaké víno byste mu nebo jí nalil?

Toužím více poznat osobnost Josquina Despreze (1450–1521), který je pro mě nepochopitelným fenoménem rané renesanční polyfonie. Kdykoliv zpívám jeho hudbu, přemýšlím, jaká to byla osobnost. A nejraději bych si s ním otevřel dobrou láhev burgundského Pinot Noir.

……………

Předchozí rozhovor s Vojtěchem Semerádem o projektu, který získal Cenu Anděl, čtěte ZDE.