„Dýchají jako jeden, slova i hudební fráze jim znějí jako od jednoho.“

„Vědoucně hlídané rozvrstvení poloh a barev od jasného sopránu přes nenápadný měkký alt, flétnový tenor a světlý baryton až po jadrný, přesto jemný bas.“

„Soubor během litanie putoval po chrámu a završil vystoupení vokálně nejkomplikovanějším a prezentací nejneotřelejším způsobem.“

Prysk je rekreační obec v Lužických horách. Tamní barokní katolický kostel se stal v sobotu, na státní svátek, dějištěm nenápadného, o to však krásnějšího koncertu. Hostem festivalu Lípa Musica bylo lipské vokální kvinteto Calmus Ensemble. Více než hodinový program sestavený z duchovní hudby několika staletí věrně a inspirativně vystihl hloubku křesťanské víry a současně měl i parametry dechberoucí interpretační dokonalosti.

Koncertní program s názvem Hingabe & Oddanost obsahoval dvanáct položek od stejného počtu autorů, sestavených do pomyslné liturgické formy, do podoby klasické mše. Pětice mladých německých zpěváků od prvních tónů upoutala nejen oduševnělostí a ponorem do přednášené hudby, ale také absolutní přesností. Slova i hudební fráze jim znějí jako od jednoho, první i poslední tóny a hlásky jsou i bez jakéhokoli viditelného dirigentského vedení vyslovovány naprosto spolu, dýchají jako jeden, mají v zásobě minuciézní odstíny dynamiky… Prostor nevelkého kostela byl pro intimně komorní charakter koncertu ideální.

Začalo se dvěma motety. Brucknerovo niterné a harmonicky zajímavé zachycení textu Christus factus est z novozákonní epištoly Filipským (…v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži…) zaznělo působivě před oltářem, interpreti stáli zády k publiku. Jak zjednodušené je vnímat Antona Brucknera pouze jako epického symfonika oslavujícího Boha vznešeně dlouhými orchestrálními plochami a velebnými žesťovými chóry… Ztišená církevní hudba patří k jeho profilu zbožného umělce neméně charakteristicky, jen ji málo známe.

Pro následující Purcellův anthem Lord, how long wilt Thou be angry (podle Žalmu 80 – Hospodine, Bože zástupů, jak dlouho budeš dýmat hněvem při modlitbách svého lidu?) se Calmus Ensemble postavil už čelem k publiku. Tablety položil na pulty. A dal plně nahlédnout do svého umění, které i v novějším repertoáru vychází z interpretace staré hudby, charakteristické rovnými, pečlivě sladěnými hlasy. Patří k tomu bezchybná intonace, vymazlené, ale zcela samozřejmě znějící souzvuky a vědoucně hlídané rozvrstvení poloh a barev od jasného sopránu, kterým střízlivě dominuje Elisabeth Mücksch, přes nenápadný měkký alt Marie Kalmbach, flétnový tenor Friedricha Brackse a světlý baryton Jonathana Saretze až po jadrný, přesto jemný bas, kterým vládne Michael B. Gernert.

První z částí mešního ordinaria bylo Kyrie vyňaté v délce několika minut z Bachovy Mše h moll. Sborová polyfonie, neochvějně spějící kupředu, dostala v neomylně vrstveném minimalistickém pětihlase až neuvěřitelnou plasticitu.

Američan George Whitefield Chadwick, příslušník Bostonské Šestky, takzvané Druhé školy Nové Anglie či Bostonských klasicistů z přelomu 19. a 20. století, byl představen libozvučným hymnem Saviour, again to Thy dear name obracejícím se ke Spasiteli a „jeho drahému jménu“. Z odkazu Orlanda di Lasso zaznělo Gloria z jeho parodické Missy „Susanne un jour“, od Johannesa Brahmse moteto Schaffe in mir, Gott, ein rein Herz podle Žalmu 51 (Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha), od anglického renesančního skladatele Roberta Fayrfaxe Credo, pomalé a niterné vyznání víry z Missy Albanus, od Palestriny část Sanctus z Missy „O Admirabile Commercium“.

Následujícím Pater Noster, nápaditě harmonizovaným homofonním zhudebněním modlitby Otče náš, se soubor obrátil k současné tvorbě. Autorem byl lotyšský skladatel Rihards Dubra, v jehož soupisu skladeb figuruje dlouhá řada duchovních děl. Antifona s textem In Paradisum (Ať tě andělé vedou do ráje) z pera soudobého velšského skladatele, aranžéra a původně i jazzového a rockového hudebníka Karla Jenkinse, součást jeho vokálně-symfonického Requiem, je pocitově třídobá, překvapivě hravá, s kantilénami a jemnými přiznávkami. Calmus Ensemble jejím prostřednictvím dal nahlédnout do světa neotřelých úprav, jimiž si výrazně rozšiřuje a obohacuje původní a capellový vokální repertoár.

Do tvorby žijících autorů nabídl koncert pohled i poslední částí mešního ordinaria – Agnus Dei (Beránku Boží) napsal norskoamerický hudebník Ola Gjeilo. Jde o pomalou, niternou meditaci s působivými harmoniemi rozkročenými do širokého vějíře, o několikaminutový hudební klenot se vzácnou atmosférou, nepodbízivě libozvučnou.

Z původně ohlášené sestavy soubor neuvedl skladby Randalla Thompsona a Emanuela Vogta, ale přidal naopak jako poslední číslo oficiálního programu rozsáhlejší kompozici s názvem And Why od pětašedesátiletého lipského autora Bernda Frankeho. Prostorově interpretovaná, bohatě členěná litanie s kompaktnějšími i uvolněně heterofonními pasážemi, se zpěvem i šepotem, parafrázuje Žalm 116 (Ubránils mě před smrtí, mé oko před slzami, moje nohy před zvrtnutím…). Soubor během skladby putoval po chrámu a završil vystoupení vokálně nejkomplikovanějším a prezentací nejneotřelejším způsobem.

Ze dvou ze svých rozličných hudebních stylizací dal Calmus Ensemble ochutnat v přídavcích. Prvním byla bachovsky traktovaná romantická duchovní skladba Maxe Regera, druhým – z úplně jiného světa – aranžmá Cohenovy písně Hallelujah od Juana Garcii: s popovou dikcí sól a působivými návraty refrénu.

Zcela zaplněné a po celý večer ani nedutající auditorium mladá vokální pětice svým neokázalým muzikantstvím, v ryze hudební poloze i přednesem textů, naprosto nadchla.

Foto: Lípa Musica / Martin Špelda