„Známe ho dnes zejména díky jeho jediné symfonii. A nebo bohužel už jen díky jeho jediné symfonii…?“

„Dílo oplývající elegancí má plynule směřovat k vrcholu ve čtvrté větě, která je plná radostí a vitality – a přesně tak tomu u PKF a Jiřího Bělohlávka je.“

„Poslouchejme pod zorným úhlem obou přístupů Ančerlovu starší nahrávku s Českou filharmonií. Aniž bychom vynášeli jednoznačný soud.“

Znal se s Beethovenem a přátelil se Schubertem, držel se klasicistních pravidel, ale svou hudbou už směřoval k romantismu… Stihl napsat jedinou symfonii. Ovšem symfonii skvělou. Jejích nahrávek existuje v tuzemském prostoru řada. Pořízených symfonickými a komorními orchestry i souborem dobových nástrojů… Jan Václav Hugo Voříšek, její autor, jeden z mnoha Čechů ve Vídni, zemřel ve čtyřiatřiceti, před dvěma stoletími. Psal se 19. listopad 1825.

Je velmi přívětivá pro každého posluchače, ale také velmi chytře napsaná, říká o Symfonii D dur ve svém podcastu Lukáš Hurník. Jan Václav Hugo Voříšek, narozený ve Vamberku v roce Mozartova úmrtí, vystudoval práva a dosáhl během několika let ve Vídni uznání jako skladatel, dvorní varhaník, dirigent Spolku přátel hudby a učitel hudby. Avšak onemocněl tuberkulózou a jeho život se uzavřel ve čtyřiatřiceti letech. Nebyl žádnou výjimkou. Wolfgang Amadeus Mozart odešel v pětatřiceti; katalog jeho skladeb ovšem přesto obsahuje přes šest set položek. Voříšek se znal i s Franzem Schubertem, autorem mimo jiné šesti set písní, který zemřel jedenatřicetiletý – v roce 1828, rok po Ludwigu van Beethovenovi a na den přesně tři roky po Voříškovi.

Do metropole mocnářství přišel Voříšek z kraje pod Orlickými horami. Další z mnoha „Čechů ve Vídni“… Známe ho dnes zejména díky jeho jediné symfonii. A nebo bohužel už jen díky jeho jediné symfonii…? Vznikla roku 1821, stojí pomyslně mezi Beethovenem a Schubertem a je v D dur. Zajímavá je však rozhodně i duchovní hudba, kterou psal.

Češi ve Vídni? K důkladnějšímu mapování tvorby skladatelů, která vesměs upadla během dvou staletí v zapomnění, dalo v roce 2018 šikovný vnější podnět dvousté výročí úmrtí Leopolda Koželuha. Patřil ve Vídni, kam odešel jako třicátník, mezi nejznámější pianisty a skladatele, byl učitelem hudby arcivévodkyně Marie Alžběty, dcery císařovny Marie Terezie. Ve druhé polovině osmnáctého a na počátku devatenáctého století ve Vídni však působilo kolem sedmdesáti českých skladatelů.

Například Jan Křtitel Vaňhal, který získal proslulost jako symfonik, ale stejně tak jako autor komorní i chrámové hudby. Hrával také na violoncello ve smyčcovém kvartetu tvořeném Karlem Dittersem, Josephem Haydnem a Wolfgangem Amadeem Mozartem. Jejich tvorba nakonec zastínila tu jeho… Zemřel v roce 1813, rok před premiérou definitivní verze Beethovenovy opery Fidelio.

Příjmení Vranický nesli ve Vídni hned dva hudebníci, bratři z Nové Říše na Moravě. Pavel byl starším z nich a vedle komponování působil jako dirigent ve vídeňských divadlech. Přátelil se s Mozartem, Haydnem i Beethovenem. Pavel Vranický napsal desítky symfonií a smyčcových kvartetů. Jeho nejznámějším dílem, skladbou, která z jeho odkazu přežívala nejdéle, byla opera Oberon, král elfů. Měla premiéru dva roky před Mozartovou Kouzelnou flétnou, v roce 1789. I jeho hudba v první polovině 19. století upadla v zapomnění, včetně Oberona, kterého nakonec zastínila stejnojmenná opera Weberova…

V dubnu roku 1800 dirigoval Pavel Vranický ve Vídni premiéru Beethovenovy 1. symfonie. Ten zrál ve Vídni v čím dál originálnějšího tvůrce na pozadí bohatého hudebního života, k němuž patřila i řada vynikajících muzikantů původem z českých zemí.

Také Vranického mladší bratr Antonín byl ve vídeňských kruzích známou osobou. Pracoval jako skladatel, učitel hudby, koncertní mistr a kapelník pro knížete Josefa Františka Maxmiliana Lobkowitze, jednoho ze šlechticů, kteří podporovali Beethovena. Objevoval se tak pravidelně i na jejich sídlech v Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří, kde patrně zaznívaly v privátních provedeních i některé Beethovenovy symfonie, vždyť Pastorální, Osudovou a Eroicu, tedy Šestou, Pátou a Třetí, Beethoven knížeti Lobkowitzovi, jednomu ze svých mecenášů, výslovně dedikoval a daroval. Jedna z dcer Antonína Vranického, zpěvačka, byla mimochodem první Agátou ve Weberově Čarostřelci; premiéra tohoto prvního německého romantického operního díla se odehrála v roce 1821 v Berlíně.

K hudební Vídni po roce 1800 patřil samozřejmě i Franz Schubert, bezmála o třicet let mladší než Beethoven. Napsal osm symfonií, zůstaly po něm krásné mše a baletní i scénická hudba, ale největší pozornost dosud vzbuzují jeho komorní skladby a zvláště šest stovek mistrně koncipovaných písní. Celý nedlouhý život trávil nedaleko od Beethovena, kterého obdivoval jako umělce a skladatele. Dlouhé by bylo uvažování a dokazování, v čem všem ho Beethoven ovlivnil, případně zda neovlivnil třeba i on, směřující mnohem výrazněji k romantismu, Beethovena… Za Schubertova života se o jeho tvorbě mimo okruh přátel – kteří ho jako nemajetného a nepříliš praktického, ale bohémsky žijícího podporovali – ovšem mnoho nevědělo…

V roce 1805 ve Vídni hostoval Luigi Cherubini, Ital působící převážně ve Francii, ve zralém věku ředitel pařížské konzervatoře. Jeho hudbu tehdy ocenili také Haydn s Beethovenem. Cherubini byl nicméně poměrně konzervativním tvůrcem. Projevilo se to mimo jiné v jeho sporu s mladým Berliozem, nonkonformním studentem, umělcem nové doby, doby hudebního romantismu.

Voříškovým současníkem byl i další významný, ale vcelku pozapomenutý autor, Christoph Willibald Gluck. První hudební podněty získával na zámku Jezeří v Krušných horách, na kterém se vedl čilý hudební život. Jeho otec tam byl ve službách Lobkowitzů lesníkem. Gluck studoval v Praze, působil v Itálii, v Londýně, v Paříži… a ve Vídni, kde také zemřel. Vnímáme ho coby reformátora pojetí opery jako hudebního divadla. Rovněž Ludwig van Beethoven ve své jediné opeře, nazvané nejprve Leonora a po přepracování v roce 1814 Fidelio, přinesl jejím symfonickým pojetím mnoho nového. A hodně nového přinesl vlastně také apelem a ideály, které působivě do díla vtělil… Dirigent Wilhelm Furtwängler řekl, že „Fidelio je víc mší než operou. City, které vyjadřuje, pocházejí ze sféry posvátné a hlásají náboženství humanity“.

Vídeňský pianista Carl Czerny, zázračné dítě, ročník 1791, byl krátce Beethovenovým žákem. Jeho otec mimochodem přišel do metropole mocnářství z Nymburka… Dnes je známý zejména a jen díky svým etudám a prstovým cvičením pro klavír. Je to však i zajímavý a nedoceněný skladatel. Stejně jako Johann Nepomuk Hummel – nejen autor, ale i klavírista, dirigent a hudební pedagog. Mezi jeho učiteli byli Mozart, Albrechtsberger, Haydn a Salieri. I jeho hudba je příznačná pro přechodné období mezi klasicismem a romantismem…

A Voříškovým generačním kolegou byl, zdaleka ne poslední v řadě, také Gioacchino Rossini, který se ve Vídni vyskytoval na počátku dvacátých let a vzbudil tam takové nadšení, že se hovořilo až o „modlářských orgiích“. Od svých osmnácti do sedmatřiceti napsal desítky oper, poslední v roce 1829. Žil pak ale ještě bezmála čtyřicet dalších let… V tomto širokém kontextu vznikala ve Vídni Voříškova Symfonie D dur.

Z řady jejích nahrávek pořízených během dlouhých desetiletí tuzemskými komorními tělesy vyniká s naprostou samozřejmostí jedna – ta, kterou pořídil s Pražskou komorní filharmonií Jiří Bělohlávek, umělec, který stál v roce 1994 u zrodu tohoto tělesa. Dílo oplývající elegancí má plynule směřovat k vrcholu ve čtvrté větě, která je plná radostí a vitality – a přesně tak tomu je. Jedním ze základních atributů Bělohlávkova interpretačního přístupu byla kázeň a dokonalá promyšlenost každého detailu, stylovost a zvuková dokonalost výsledku, už méně někdy strhující výbušnost. Ale k Voříškově hudbě, bezděky balancující na pomezí epoch a stylů, určitá uměřenost patří ideálně. Samozřejmě musí být současně energická a jiskřivě zářivá, což se nevylučuje. Orchestr PKF Voříškovu symfonii nahrál společně s Mozartovou Pražskou, CD vyšlo v roce 2003 k jeho nadcházejícímu desátému výročí.

Během těch prvních deseti let se PKF vyprofilovala jako skutečný tuzemský zázrak, k němuž patří nejen technická brilance a jasný zvuk, ale neoddělitelně také entuziasmus mladých instrumentalistů, kteří se svým zakladatelem a do roku 2005 šéfdirigentem rok za rokem umělecky rostli. Mozartova Pražská symfonie a Voříškova symfonie ve stejné tónině do tohoto profilu zapadají jako nejvhodnější příklady – nejen stylovým charakterem, ale i typem. Přelom osmnáctého a devatenáctého století bylo a je pro těleso, známé dnes jako Prague Philharmonia, ideálním polem působnosti: pro jeho velikost i profil, pro pozici přesně usazenou mezi malými a velkými orchestry, pro čistotu struktury i souhry, kterou klasicismus a raný romantismus nabízejí i vyžadují. Obě symfonie jsou kompozičními klenoty. U Mozarta to víme tak nějak dávno a trvale, ale Voříšek dostává podobnou interpretací velký bonus, který ho může posunout v národním i mezinárodním vnímání blíž k místu, které by mu mělo v repertoáru náležet.

Mnohem starší snímky Pražského komorního orchestru nebo Východočeského státního komorní orchestru, už dlouho známého jako Komorní filharmonie Pardubice, jsou rozhodně šťavnaté a svěží, ale jiná doba vzniku je na nich znát.  A pak je tu ještě starší nahrávka Karla Ančerla s Českou filharmonií. Vždy budou ve hře otázky, zda podobná díla opravdu patří do repertoáru velkých symfonických orchestrů, i kdyby hrály v menším obsazení. Zdá se, že může mizet a zcela jistě také mizí jejich detailní hravost a žádoucí obnažená zřetelnost všech vrstev. Na druhé misce vah je přesvědčení, že klasicistní repertoár je pro velká tělesa důležitý jako svého druhu hygiena, že si na něm uvědomují a oprašují to, co by neměly ztrácet ani ve velkých partiturách, totiž smysl pro vzájemné naslouchání skupin a ve skupinách, touhu po zřetelnosti a nerutinní svěžesti. Poslouchejme pod zorným úhlem obou přístupů Ančerlovu nahrávku. Aniž bychom vynášeli jednoznačný soud. A nezapomeňme, že je sice vyčištěná a tváří se moderně, že nicméně vznikla někdy před šedesáti lety…! Vždyť Ančerlova kariéra byla mimořádně intenzivně spojena s orchestrem České filharmonie od roku 1950 do roku 1968. Je jisté, že svůj orchestr přivedl k suverénní virtuozitě a světové proslulosti, že jím vedené umělecké výkony byly syntézou koncepční i minuciézní práce, vystižení hudební architektury i slohu a také velké zvukové představivosti a schopnosti přesvědčit těleso o správnosti své koncepce.

Voříškova Symfonie D dur figuruje také v diskografii souboru dobových nástrojů Musica florea, který se vedle barokní hudby pouští i do hudby autorů devatenáctého století. „Barokní hudba má své zasvěcené interprety a ansámbly, romantická hudba žije ve velkých symfonických orchestrech, ale klasicismus zůstává tak zvláštně někde mezi těmito dvěma epochami, upozaděn,“ nechal se slyšet dirigent Marek Štryncl. Současně nezastírá, že chtěl ukázat, že Češi měli významné skladatele, kteří dosáhli věhlasu ve Vídni, tehdejším hlavním městě hudby… Asketičtější zvuk a výraz historicky poučené interpretace Voříškově hudbě také sluší. Čím dál víc bychom vedle ryze moderních interpretací chtěli poslouchat i takovéto. Ne výhradně. Ať žijí vedle sebe. Každý z obou možných přístupů akcentuje něco trochu jiného, každý vyhmátne v díle něco odlišného. Pluralita je žádoucí i vzrušující. Voříškova hudba si ji zaslouží, protože je opravdu dobrá.

Foto: Wikipedia, Supraphon, archiv KlasikyPlus