„Úžasný večer po dramaturgické stránce.“

„Spoluprací se spisovatelem a básníkem Petrem Koudelkou byly představeny čtyři Voříškovy písně.“

„Magdalena Rovenská ukázala návod, jak se to také dá dělat. Svěží vystoupení…“

Závěrečný pořad druhého ročníku cyklu Příběh kláves, umění a krásných nauk byl věnován osobnosti předčasně zesnulého českého hudebníka Jana Václava Huga Voříška. Od úmrtí skladatele, který spolupokládal základy romantické epochy, v listopadu uplyne rovných dvě stě let. Není autorem pouze hojně provozované, beethovenovsky pojaté Symfonie D dur, ale také dalších hodnotných děl. Lídryně cyklu některé z nich spolu s mladou sopranistkou Magdalenou Rovenskou představila 15. května v Divadle Kolowrat.

Alena Hönigová (rozhovor čtěte ZDE) se osobnosti Jana Václava Huga Voříška (1791–1825) v poslední době věnuje intenzivně. Za roztomilý považuju jev, kdy klávesistka a badatelka nechtěla čekat do listopadu na samotné výročí dvou set let úmrtí (autor podlehl tuberkulóze), ale s připomínkou začala už na datum komponistova narození 11. května v jeho rodném Vamberku. Tím se umělkyně získala nejspíše prvenství – nikdo před ní se Voříškovi letos zatím nevěnoval (snad s výjimkou vedlejší aktivity otce a syna Klánských). Už 22. května se však dalším tuzemským zájemcem o dílo „českého Beethovena“ stane Filharmonie Brno se svým programem pod vedením dirigentky Aleny Hron.

Naprosto úžasná a skvěle funkční byla výstavba večera 15. května po dramaturgické stránce. Hrané pasáže střídaly pěvecké vstupy, často za použití principu attacca, a mluvené slovo hlavní organizátorky, jakož i interpretky se udrželo v mantinelech průvodu (tzn. ani náznakem nešlo o nudnou přednášku; podrobněji divák mohl číst pěkně vypracovanou koncertní brožurku). Též z hlediska repertoáru diváci mohli pozorovat příjemnou tematickou jednotu, kdy krom díla Voříška zazněl také opus jeho učitele Tomáška i jeden kus, řekněme, kolegy Schuberta, který zemřel na den přesně o tři roky později než Voříšek a rovněž na zákeřnou nemoc mladém věku; podobností mezi nimi bychom našli více. Celý, už tradičně cirka hodinu dlouhý pořad měl vítaný spád, čemuž pomohla i vnitřní struktura jednotlivých čísel, níže naznačená.

Večer mladého romantismu připomněl jeden Voříškův zásadní přínos hudebnědějinného nasměrování a tím je útvar impromptu. Díky Rapsodiím, svému prvnímu tištěnému opusu, se skladatel ve své době úspěšně vepsal do vídeňského povědomí a samotnou myšlenkou impromptu, jakési náladové, spontánní, hravé a jakoby improvizované skladby, která zachycuje konkrétní prchavý okamžik, údajně ovlivnil pozdější velikány skladatelských dějin Franze Schuberta, Roberta Schumanna i Fryderyka Chopina.

Prvek originality koncertního večera však ležel jinde. Spoluprací se spisovatelem a básníkem Petrem Koudelkou byly představeny čtyři Voříškovy písně. Koudelka jejich původně německou podobu převedl do české ve zdařilém překladu; raně romantický duch se v nich výtečně spájel s májovým rozpukem přírody venku. Alena Hönigová je i v tomto případě hybatelem věcí, kdy realizuje edici Voříškových písní zejména za účelem snazšího provozování, a tím rozšíření povědomí o skladateli. O Koudelkově práci trefně hovořila: „Přebásnění takových textů je velmi obtížný úkol, vyžadující mistrovské zvládnutí jazyka. (…) Překladatel čelí dvojímu omezení, totiž struktuře textu, to jest typu verše, počtu slabik v rýmu, umístěním krátkých a dlouhých stejně jako přízvučných a nepřízvučných slabik i jejich umístěním ve verši, které je již reflektováno v hudbě. Zároveň je potřeba nalézt lyrický tón básně a zachovat půvab metafor.“

Písní se interpretačně chopila sopranistka Magdalena Rovenská. Své jednotlivé vstupy (Láska, Holoubek, Modrý květ, Píseň naděje) uchopila nejen pěvecky, ale i herecky, a to velmi důsledně – za použití archetypálních rekvizit (závoj, květ, pírko) rozehrála příběh, který měl začátek, konec i „maso“ mezi. Bylo znát, že dobře ví, co chce v jakém momentě přinést, a že zkoušení věnovala poctivou porci času. Přišlo mi až obdivuhodné, jak svěží dojem velmi přesvědčivé vystoupení přineslo. V současnosti jsou vcelku snadno pozorovatelné snahy mnohých umělců vzkřísit žánr písně, když však člověk přijde na jejich koncert, leckdy je shledá pasivně stojící u notového stojanu. Rovenská zde, jistě ve spolupráci s Alenou Hönigovou, ukázala velice nosný návod, jak se to také dá dělat. I zpěv této laureátky nejedné ceny z poslední karlovarské Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka vykázal mnohé kladné atributy, z nichž bych vyzdvihl intonační spolehlivost a hlasový rozsah. Dokážu si představit, že v suché divadelní akustice porůznu ještě utlumené závěsy i lidskými těly se nemuselo zpívat zrovna nejlépe; hlas se v takovém prostředí hůře hledá, když znění končí hned „u pusy“. Celkově bych si trochu přál slyšet více samotné barvy hlasu a zpěvní projev modelovaný spíše písňově než operně (narážka na vibrato), to ale nic nemění na výborně komplexním a poutavém výkonu umělkyně.

Také Alena Hönigová se na historický klavír Broadwood představila v příznivém světle. Vedle velice pečlivého nastudování jednotlivých drobnějších kompozic Voříška (Impromptu E dur, op. 7; Rhapsodie As dur a cis moll, op. 1), Tomáška (Eclogue E dur, op. 51) a Schuberta (Impromptu As dur, D. 899), které hrála zpaměti, prokázala též cit pro doprovod zpívaného. Časté rychlé tempo prokázalo její solidní prstovou hybnost a spolehlivou techniku, snad bych si však přál slyšet větší dynamickou plasticitu, kdy zejména u Schuberta některé zjevně doprovodné figury působily zanikání hlavní melodické linky. Na Hönigové je celkově moc sympatický pódiový projev, kdy hudba jí zjevně je milovaným dítkem. Těšme se, s čím tato usměvavá a činorodá umělkyně přijde v příští sezóně.

Foto: Facebook Aleny Hönigové, ilustrační - archiv KlasikyPlus.cz, Facebook Magdaleny Rovenské