„Důvěrně známé, důstojné a časem prověřené skladby zahrála hradecká filharmonie i tentokrát velmi solidně, s patřičným zaujetím a citem.“ 

„S Novákovým koncertem do sálu na břehu Labe vnikl nespoutaný tvůrčí duch.“

„Karel Košárek s Dorou Novak-Wilmington zanechali v Hradci Králové dojem skvěle sehrané dvojice, elegantně si užívající vzájemnou podporu.“ 

Oslavy vzniku samostatného československého státu v Hradci Králové tradičně vrcholí slavnostním koncertem zdejších filharmoniků. Večer bývá spojen s předáváním městských medailí a samozřejmě zní především česká hudba. Vedle Dvořáka, Suka a Smetany byl letos dán prostor i skladbě pohříchu stále poměrně zřídka uváděného skladatele Jana Nováka. A odezva u posluchačů byla příznivá.

Jan Novák datem svého úmrtí v roce 1984 patří rovněž k autorům, kteří mohou být zahrnuti do dramaturgických výběrů v rámci Roku české hudby. Seznam jeho kompozic je úctyhodný, přesto se s interpretací jeho děl, pomineme-li Brno a Prahu, stále nesetkáváme tak často, jak by si zasloužil. Příčinou může být jistá pohodlnost a spoléhání se na zavedené tvůrce a skladby, tím více je třeba ocenit odvahu při každém novém uvedení některého z jeho opusů. Jestliže Filharmonie Hradec Králové oslovila pro provedení Novákova Koncertu pro dva klavíry z roku 1955 Karla Košárka a skladatelovu dceru Doru Novak-Wilmington, lze se důvodně domnívat, že tím chtěla navázat na dlouholetou plodnou spolupráci s jedním z nejvšestrannějších a nejagilnějších českých pianistů a zároveň vycházela z úspěšné nahrávky Supraphonu z roku 2022, na níž se oba hráči podíleli. Ušlechtilý záměr vyšel na výbornou.

Uveďme pro pořádek, že během večera zazněly pod taktovkou šéfdirigenta královéhradeckých filharmoniků Kaspara Zehndera celkem čtyři skladby: na úvod předehra Můj domov Antonína Dvořáka ke hře F. F. Šamberka Josef Kajetán Tyl a po Novákově koncertu ještě Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ pro smyčcový orchestr, op. 35a Josefa Suka a Vltava z cyklu symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. Ve všech případech jde samozřejmě o důvěrně známá, důstojná a časem prověřená díla, s jejichž uvedením se při podobných slavnostních příležitostech počítá jaksi automaticky. Hradečtí je i tentokrát zahráli velmi solidně, s patřičným zaujetím a citem. Kaspar Zehnder si dokáže pohlídat jednotlivé detaily i vzájemnou souhru, jeho tempa působila sympaticky uvolněně a chce se napsat, že až s přátelskou vstřícností. Většina posluchačů zajisté věděla, co by mělo z pódia vzejít – a dostala vše v milém balení.

Přesto byl největším zážitkem večera Novákův Koncert. Do sálu filharmonie na břehu Labe jeho prostřednictvím vnikl nespoutaný tvůrčí duch, přiznaně inspirovaný takovými velikány, jakými byli Bohuslav Martinů či Igor Stravinskij, s jejichž tvorbou se Jan Novák důkladně seznámil během svého zámořského stipendia. Tohle dílo muselo v době svého vzniku, uprostřed padesátých let, kdy již skladatel opět žil v Československu (do Dánska, Itálie a Západního Německa emigroval až po roce 1968), působit jako zjevení. Důmyslné spojení neoklasicismu s jazzovými prvky, synkopické figury dávající vzpomenout na George Gershwina, rozmáchlé orchestrální party evokující hudbu hollywoodských těles v dobách jejich největší slávy, ale intimita a meditativnost pasáží, v nichž dostávají prostor oba sólisté, přičemž se předpokládá jejich nadprůměrná technická vyspělost… to vše s sebou nese předpoklady okamžitě zaujmout posluchače a nedat mu vydechnout. A navíc se to velmi dobře poslouchá po celých třicet minut. 

Karel Košárek s Dorou Novak-Wilmington zanechali v Hradci Králové dojem skvěle sehrané dvojice, schopné dokonalé souhry a zároveň elegantně si užívající vzájemnou podporu. Skladatel přitom interpretům nic neusnadňuje – nástupy musí být akurátní a kontrasty se střídají jeden za druhým. Celkově však jde o velmi přívětivou hudbu, plnou vnitřní (zvláště ve druhé větě Andante) i vnější energie (začátek třetí věty Allegro molto). Gradaci skladby viditelně podlehl na dirigentském stupínku i Kaspar Zehnder, takže jsme v úplném závěru mohli být svědky i jeho jakési radostné otočky a rozzářených očí. Reakce publika byla logicky pozitivní.

Mám pokaždé radost, vychýlí-li se koncepce slavnostních večerů alespoň trochu z vyšlapaných cest a přinese něco neobvyklého. V Hradci Králové se něco takového bezesporu podařilo. Zároveň je mi ovšem líto, že nemáme zas tak mnoho příležitostí, jak se blíže a naživo seznamovat s tvorbou vzdělaných, přemýšlivých a invenčních autorů, kteří se dokázali prosadit i v nelehkých dobách a mají nám stále co říci a předávat. Dílo Jana Nováka si pozornost určitě zaslouží, úspěch hradeckého koncertu toho byl důkazem. 

Foto: Filharmonie Hradec Králové / Zdeněk Puš