Do doby klasicismu a neoklasicismu dnes zavede diváky dramaturgie Festivalu Pražské jaro. Kombinuje Koncert pro klarinet a orchestr A dur Wolfganga Amadea Mozarta a hudbu dvou klasiků 20. století, Francise Poulenca a Igora Stravinského, od jehož úmrtí uplyne na jaře 50 let. Interprety budou rezidenční umělec festivalu, německý klarinetista a skladatele Jörg Widmann, PKF – Prague Philharmonia a její šéfdirigent Emmanuel Villaume. Koncert se koná v pražském Rudolfinu s obecenstvem v sále, zároveň ho v přímém přenosu odvysílá festival na svém webu a také KlasikaPlus.cz na svém Facebooku.

„Mozartova hudba silně ovlivnila další dvě díla na programu,“ říká Villaume. „Jeho klarinetový koncert se s prostotou a půvabem hluboce dotýká lidské duše. Je to jeho poslední koncert, jediný, který napsal pro svůj oblíbený nástroj. S vědomím risku, že se dopouštím nadsázky, mohu říci, že je to jeden z nejzázračnějších plodů lidského ducha,“ dodává. „Hrát v Praze hudbu jednoho ze ‚světců města‘ je pro mě něco zcela mimořádného,“ svěřuje se Jörg Widmann.

Balet o dvou obrazech Apollon musagète Igora Stravinského vznikl v roce 1928 na objednávku americké mecenášky Elizabeth Sprague Coolidge pro hudební festival pořádaný Kongresovou knihovnou ve Washingtonu. Stravinskij v něm rozvinul svou poetiku neočekávaným směrem, vrátil se v tu dobu opomíjené melodii a výsledkem byla dokonale čistá neoklasicistní stylizace. „Apollon je můj největší krok směrem k polyfonnímu slohu dlouhých linií,“ poznamenal o tom ve své Hudební poetice. „Návrat k melodii se mi zdál nezbytný. Vždyť je to veliká radost, ponořit se do nádherného a mnohobarevného souzvuku strun a nasytit jím i nejdrobnější částice polyfonické tkáně!“ A dirigent Emmanuel Villaume k tomu dodáva: „Apollon je Stravinského husarským kouskem, vyvolává zvláštní a magický dojem relevantní, i když vzdálené modernosti.“

Koncert pro klarinet a orchestr A dur Wolfganga Amadea Mozarta se brzy stal základním a neopomenutelným dílem klarinetového repertoáru, přestože je jedním z vůbec prvních koncertů pro tento nástroj, a dokonce je možné, že byl zamýšlen pro basetový roh, altový klarinet. Vznikl na přání Mozartova přítele, klarinetisty Antona Stadlera, který koncert premiéroval v Praze 16. října 1791. Dodnes nepřestal být prubířským kamenem skutečných mistrů tohoto nástroje.

Když se v Londýně roce 1948 pod taktovkou Rogera Désormièra v čele BBC Symphony Orchestra poprvé a s velkým ohlasem rozezněla Poulencova Sinfonietta, její půvabná, francouzsky šarmantní hudba naplněná tanečními rytmy ještě víc posílila jeho mezinárodní reputaci a přinesla autorovi velký úspěch i na koncertním turné po Spojených státech. Sinfonietta je jediné symfonické dílo, které Francis Poulenc, člen pařížské Šestky, vytvořil. Ovšem až po dlouhém naléhání přátel, aby je potěšil. „I když Poulencova Sinfonietta vznikla jako pocta Mozartovi a Haydnovi, pomrkává po neoklasickém stylu Stravinského,“ říká Emmanuel Villaume. „Příčí se škatulkám. Ze všeho, co Poulenc napsal, se nejvíc přiblížila symfonii. Je to klenot čiré, radostné, geniální a mladistvé štědrosti,“ dodává. Ve Francii bylo toto jediné Poulencovo symfonické dílo přijato odbornou veřejností jako tvůrčí nezdar, údajně kvůli banální melodice, eklektické harmonii a autorově frapantní neschopnosti zvládnout symfonickou formu. Pro skladatele ale vždycky bylo nejdůležitější přijetí jeho hudby přáteli a obecenstvem, pro které komponoval, proto kritikům obratem vzkázal: „Nerozebírejte mou hudbu, milujte ji!“

Foto: Marco Borggreve