„Kdo řekne, že nemá rád Händelovu hudbu, tak ji nezná.“

„Alcinu pojal Heřman jako opuštěnou ženu v opuštěném domě na opuštěném ostrově, která hledá ideální vztah – a nedaří se jí to.“

„Václav Luks nenechá podle Tomáše Krále ´jedinou notu ležet ladem´.“

V Brně se poprvé hraje Händelova opera Alcina. Tamní Národní divadlo pro její nastudování, které má dnes večer premiéru, přizvalo dirigenta Václava Lukse i s jeho barokním orchestrem a sborem Collegium 1704. Historicky poučený hudební přístup je v tomto projektu zkombinován s moderní scénografií a režií, za kterou stojí se svým týmem brněnský operní šéf Jiří Heřman.

„Věřím, že se zvuk barokních nástrojů, který mimochodem v Janáčkově divadle krásně funguje, bude líbit. A věřím, že když nemůžeme Alcinu zahrát v Praze, tak že přijedou i příznivci odtamtud – všichni ti, kteří se nás často ptali, jestli se bude v pražském Národním divadle někdy vracet na scénu naše inscenace Händelovy opery Rinaldo,“ řekl při besedě před premiérou Václav Luks.

Mocná kouzelnice Alcina vytvořila na ostrově velkolepý palác v překrásné krajině, kam láká milence do sítí své moci, přibližují pořadatelé tradičně vykládaný děj opery. Jedním z nich je i křesťanský rytíř Ruggiero, který podlehne jejím kouzlům a zapomene na svou snoubenku Bradamante. Ta se však Ruggiera nehodlá vzdát a v převleku se ho vydává zachránit…

Režisér Jiří Heřman k tomu ovšem v autorském vidění přidává další momenty: Alcinu pojal jako „opuštěnou ženu v opuštěném domě na opuštěném ostrově, která hledá ideální vztah – a nedaří se jí to“. V domě se skrývá její vlastní svět – ráj, ve kterém se cítí šťastná. „A tak se ze strohého domu dostáváme do velmi výpravné scenérie, postupně z rajské zahrady vstupujeme do labyrintu, dovnitř do jejího paláce…,“ přiblížil během zkoušek svou koncepci. Jeho inscenační tým, přistupující k dílu s představou moderní vizuální podoby, právě v těchto proměnách nicméně využívá i efektů podobných těm z barokního hudebního divadla.

„Současné scénické zpracování umožňuje poněkud méně improvizace, než jak tomu bylo v době baroka,“ pokračoval Václav Luks. Je to podle něj dáno i tím, že moderní scénografie využívá celý prostor jeviště, který je navíc konkrétně v brněnském Janáčkově divadle i do hloubky obrovský. „Hudební detaily musí být daleko lépe zorganizovány. V době baroka zpravidla zpěváci stáli na forbíně, byli v přímém kontaktu s orchestrem a zadní plány scény byly využívány jen k optickým prostorovým proměnám, k efektnímu vizuálu barokního divadla,“ upozornil. Danosti soudobého provedení barokního operního opusu jsou podle jeho slov podstatně rozdílné. Vždyť ostatně ani orchestr už nesedí jako v barokních divadlech, tedy u jednoho dlouhého pultu, jak je to zachováno ještě v zámeckém divadle v Českém Krumlově.

„Málokterý autor dokázal projevit ve svých dílech tak výjimečnou melodickou invenci, schopnost dramatického cítění a především hluboké porozumění pro to, co se skrývá v hlubinách lidských duší,“ láká Národní divadlo Brno na novou inscenaci. „Barokní opery nejsou na českých jevištích moc častým hostem. Händelova Alcina dokonce zaznívá v Brně vůbec poprvé,“ poznamenala na besedě dramaturgyně Patricie Částková. Jak připomněla, jde o velký koprodukční projekt s francouzskými divadly v Caen a ve Versailles.

Při dnešní premiéře zpívají Doubravka Součková, Andrea Široká, Ray Chenez, Václava Krejčí Housková, Ondřej Koplík a Roman Hoza a v titulní roli Pavla Vykopalová. Druhé obsazení, které vystoupí hned 6. února, tvoří zahraniční pěvci – kanadská sopranistka Karina Gauvin jako Alcina, Mirella Hagen, Krystian Adam a Kangmin Justin Kim a s nimi Tomáš Král, Andrea Široká a Monika Jägerová.

„Kdo řekne, že nemá rád Händelovu hudbu, tak ji nezná,“ prohlásil Tomáš Král. Oceňuje i to, že vokální linka je psaná „profesionálem, který znal materiál“, tedy lidský hlas. Rovněž Pavla Vykopalová, i když není specialistkou na barokní hudbu, se vyznala z lásky k Händelově tvorbě, která ji provází celým životem. V opeře Alcina už kdysi zpívala, ale jinou roli.

Karina Gauvin v online rozhovoru, který s ní natočilo Národní divadlo Brno, říká, že Händel je jeden z největších mistrů a že psal zpěvákům nádherné melodie. Role Alciny, kterou přes své soustředění na barokní hudbu ztvárňuje poprvé, je pro ni velmi vzrušující, přináší jí velké uspokojení. „Je to ovšem poměrně rozsáhlá role, obsahuje šest árií a některé z nich jsou opravdu dlouhé…, ty nejdelší v celém díle,“ říká s úsměvem. Je proto pochopitelně značně těžké udržet dostatek energie během jejich zpívání. Ale role umožňuje pěvkyni prožít „všechny možné emoce – lásku, pocit zrady, poblouznění…“, projít dlouhou cestu od největší slávy po odmítnutí a osamění. Alcina je i pro pěvkyni s velkými zkušenostmi se starou hudbou „opravdu velká výzva“.

Práci s Jiřím Heřmanem si Karina Gauvin pochvaluje: Zpěvák potřebuje, aby byl režisér otevřený tomu, co hudebně dělá, aby ho respektoval, ale zároveň mu pomáhal a tak trochu „vedl za ruku“. Právě této kombinace si u Jiřího Heřmana cení.

Barokní orchestr Collegium 1704 zná tuzemské publikum především z koncertů, ale čas od času účinkuje i při operních produkcích. V pražském Národním divadle to před lety byl Händelův Rinaldo, později Myslivečkova opera Olimpiade. Ve Slovenském národním divadle v Bratislavě se soubor podílel na inscenaci Vivaldiho opery Arsilda a ve vídeňském divadle Theater An der Wien na provedení Rameauovy opery Les Boréades.

Alcina je podle Václava Lukse fascinující mimo jiné tím, jak geniálně spojuje vlivy italské a francouzské opery a zároveň se dokáže poklonit anglické hudební tradici. „Händel vysekl obrovskou poklonu Purcellově hudbě, která se u něj objevuje v magických a čarovných scénách Alciny. A dokázal do své hudby také vložit nejen lidskost, ale i humor. To je unikátní kombinace, jakou až později nabízí Mozart, když operu Don Giovanni nazývá dramma giocoso,“ prohlásil dirigent Luks.

Podle Tomáše Krále nenechá Václav Luks „jedinou notu ležet ladem“. Jak zdůraznil, dnes se nevidí v českých divadlech barokní opera v takovém měřítku. Alcina je podle obou umělců „krásný příběh s krásnou hudbou, dechberoucí pohádka, krásný spektákl…“

Foto: Marek Olbrzymek