Národní divadlo moravskoslezské přichází s novým dramaturgickým počinem, a sice s cyklem nazvaným Opery terezínských skladatelů. Nastudováním opery Zásnuby ve snu, v originále Verlobung im Traum, skladatele a pražského rodáka Hanse Krásy pořadatelé cyklus otevřou, a to ve čtvrtek 17. února v 18:30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka. Jedinou velkou celovečerní operu Hanse Krásy uvidí ostravští diváci vůbec poprvé. Z jeho díla zatím inscenovala opera NDM v roce 2001 pouze jeho známější dětskou operu Brundibár. Hudebního nastudování se ujali Adam Sedlický a Marek Šedivý. Orchestr opery NDM bude Adam Sedlický řídit při premiéře, ale i při prvním uvedení druhého obsazení v sobotu 19. února. V hlavních rolích se alternují Marta Infante a Lucie Hilscherová (matka Marja Alexandrovna), Veronika Rovná a Miroslava Časarová (její dcera Zina), Irena Parlov a Roksana Wardenga (Marjina švagrová), Martin Bárta a Pavol Kubáň (Kníže), Jorge Garza a György Hanczár (Pavel), Petr Urbánek a Roman Vlkovič (archivář) a další. Sborová čísla nastudoval Jurij Galatenko. Divadlo operu uvádí v němčině s českými a anglickými titulky.

Dvouaktové Zásnuby ve snu skladatel dokončil v roce 1930, premiéru měly o tři roky později v Novém německém divadle v Praze, dnešní Státní opeře. Režisér a ředitel NDM Jiří Nekvasil uvedl, že premiéra měla tenkrát velmi příznivý ohlas a skladatel za dílo dostal státní cenu. Reprízu opery vysílal živě 9. června 1933 Československý rozhlas. Bohužel s nástupem nacistů měli dílo i autor sám jako příslušník židovského národa upadnout v zapomnění. Po válce byla partitura dlouho považována za ztracenou. Ve sklepení vídeňského nakladatelství Universal Edition ji více než čtyřicet let po válce objevil dirigent izraelského původu žijící v Mannheimu Israel Yinon. A tak se dílo v roce 1994 vrátilo zpět na místo své světové premiéry – Státní opera Praha ho uvedla v koprodukci s Národním divadlem v Mannheimu. Byl to mimořádně úspěšný návrat a velká kulturní i politická událost v mezinárodním měřítku. Opera se s úspěchem představila na dalších scénách, například v Německu nebo v Kennedyho centru ve Washingtonu. V Ostravě ji diváci uvidí vůbec poprvé. Publikum ve Státní opeře se dočká naší inscenace v listopadu díky koprodukci s pražským Národním divadlem a jeho cyklu Musica non grata.

„Krásova hudba v opeře na první poslech zaujme svou dynamičností, proměnlivostí, nápaditostí, muzikalitou, ale i jakousi povědomostí. Skladatel zde tvůrčím a osobitým způsobem vytváří originální barvitou hudební koláž zpracovávající jemu blízké hudební styly prvních tří dekád 20. století,“ pokračuje Jiří Nekvasil s tím, že princip koláže, společně s výtvarníkem scény Danielem Dvořákem a kostýmní výtvarnicí Martou Roszkopfovou, zvolili také jako základní inscenační pohled na dílo. Našli tak, dle svých slov, klíč k jeho scénické podobě.

Na scéně je stále přítomen Fjodor Michajlovič Dostojevskij, autor novely Strýčkův sen, podle níž sepsali Rudolf Fuchs a Rudolf Thomas libreto k opeře. Vyskytuje se v podobě obrazu na hraně scény a orchestřiště, je přítomen uprostřed scény ve výklenku, jemuž vévodí motiv Fillova obrazu Čtenář Dostojevského. „Dostojevskij poslouchá a vypráví, objevuje se i tam, kde ho nečekáme. Je další tváří v naší koláži. Všechno je to takový podivný sen, jehož hranice jsou nejasné. Kdo a jak a o čem sní? Každý o něčem jiném? Co je vyprávění příběhu z minulosti a co jenom fantazie? Co je pravé a co falešné? A co je vlastně pravda?“ klade otázky režisér Jiří Nekvasil.

Jak píše v programu k tragikomickému obsahu opery muzikoložka a překladatelka díla Vlasta Reittererová, tento „příběh z ruského maloměsta s fiktivním ‚mluvícím‘ jménem Mordasov (morda je v ruštině čumák, huba) z doby kolem roku 1850 je banální historka o matce, které náhoda přivede domů bohatého šlechtice a ona v něm – bez ohledu na jeho věk a očividné manko ducha – vidí vhodného manžela pro dceru. A samozřejmě i naději na vlastní zajištěné stáří. V Dostojevského vyprávění je však satirický šleh, který nikoho nešetří. Neušetří kuplířskou matku Marii Alexandrovnu, knížete Gavrila K., Pavla (jenž sice knížete oslovuje ‚strýčku‘, ale ten ‚vlastně ani neví, kdo je), ani smrtelně nemocného přítele mladé Ziny, jenž snad má dívku rád, ale hlavně miluje svoje revoluční ideály… Postavy i děj inscenace velmi jasně dokreslují kostýmy: tragikomicky vyhlížející kníže v bílém od hlavy až k patě, Zina, kterou chce matka výhodně provdat, má roucho bílé a téměř svatební a Pavel vypadá jako karikatura v divoce barevném kostkovaném obleku.

V cyklu Opery terezínských skladatelů uvede soubor Národního divadla moravskoslezského na jeviště ještě dvě díla Viktora Ullmanna a jedno Pavla Haase, bratra slavného herce Huga. Libreta oper Viktora Ullmanna Rozbitý džbán a Císař Atlantidy pro NDM přebásnil Jaromír Nohavica. Všichni tři skladatelé se s nástupem okupace stali občany druhé kategorie – byli deportováni nejprve do židovského tábora v Terezíně a poté byli zavražděni v Osvětimi. Jako datum úmrtí je u všech tří uváděn 17. říjen 1944, u Krásy někdy bývá uváděno datum o den později.

Foto: NDM / Martin Popelář