Obnovená premiéra minioperního cyklu a operní prvotina Leoše Janáčka Šárka, kterou instrumentoval Ondřej Kyas – to je víkend v podání souboru Ensemble Opera Diversa v Brně. Poslední diversní koncert před prázdninami je pak na programu 19. června  a bude konfrontovat rané dílo Leoše Janáčka se zralou kompozicí Bély Bartóka. V české premiéře také zaznějí snad až překvapivě tradiční Tři písně argentinsko-izraelského současného skladatele Osvaldo Golijova.

Dnes nachystal soubor Ensemble Opera Diversa v Brně obnovenou premiéru inscenace režisérky Kateřiny Reichové, minioperního cyklu Labské horrorroperry. Částmi operního pořadu jsou kantáta Smějící se hlava, hydrologická árie Labe a opera Mluvící dobytek. „Cyklus s názvem Mluvící dobytek a tajemné kosti napsali dvorní diversní autoři skladatel Ondřej Kyas a libretista Pavel Drábek na motivy povídek Huberta Krejčího a Aleše Rolečka podle strašidelných legend a pověstí Pardubicka, Polabí a zejména tajemné Kunětické hory. Černý tancmajstr, smějící se hlava, mluvící kráva nebo zpívající Labe v opeře? Nejen to, ale i Božena Němcová, pardubický pohodný, zlá macecha a vyšinutá selka,“ popisují organizátoři. V představení, které začíná dnes v sedm hodin večer v Káznici na Cejlu, hrají Hana Kuželová, Veronika Chlebková, Jakub Tuček, Vladimír Jindra, Zdeněk Nečas, Jiří Žouželka, Pavel Slivka a kvartet Ensemble Opera Diversa. 

V neděli na to v divadelním sále brněnské Reduty v 19 hodin uvede soubor reprízu operní prvotiny Leoše Janáčka (verzi z roku 1887) v instrumentaci svého kmenového skladatele Ondřeje Kyase a v režii Kristiany Belcredi. Roli Šárky ztvární Iveta Jiříkovská, Ctirada Dušan Růžička, Přemysla Roman Hoza a Lumíra Pavel Valent. Scéna je dílem Sylvy Markové, sbory nastudovala Katarína Duchoňová a dirigovat bude Gabriela Tardonová. 

Ondřej Kyas k vývoji a vzniku dodává „Nová instrumentace Janáčkovy operní prvotiny je pro mě vzrušující výzvou: jak uchopit hudbu, která je specifickým mixem wagnerovské chromatiky, romantické orchestrální opulentnosti, až veristicky vypjatých vokálních melodií – a zárodečných prvků Janáčkova stylu? Přičemž nelze použít (kvůli omezeným provozovacím podmínkám) právě to, co znělo Janáčkovi při kompozici v hlavě – zvuk velkého orchestru. Nakonec – inspirován přáním vedení janáčkovského festivalu, aby nová instrumentace byla netradiční, osobitá – jsem sáhl k poměrně razantnímu řešení: eliminoval jsem smyčcovou skupinu. Jádrem zvuku mého ansámblu jsou tedy dechové nástroje, jak dřevěné, tak žesťové. To posouvá zvuk k vrcholnému, pozdnímu Janáčkovi: vzpomeňme na hutné barvy Sinfonietty, temnou energii Putování dušičky, strohý a nekompromisní zvuk Capriccia, na rozvernost a bukoličnost Mládí. K dechům přidávám pak další skupinu nástrojů, v orchestru většinou neobvyklých: harfu, elektrické kytary, basovou kytaru, syntetizér, marimbu a neladěné bicí nástroje. Výsledný zvuk by mohl vzdáleně připomínat bigband, nebo snad spíše specifický zvuk ansámblů Louise Andriessena (mimochodem též významného autora oper), Wima Mertense či legendárního pražského Agonu. Nejde mi ovšem o nějaké ironizování Janáčkova patetického gesta; doufám, že dnes poněkud omšelé a oposlouchané romantické postupy mohou díky novému zvuku získat ztracenou svěžest.“ 

Foto: Archiv EOD