„Zukerman má Prahu rád, jezdil k nám ještě předtím, než zde vystupoval.“

„Pro Amandu Forsyth violoncello není pouhý nástroj, ale věc, která má duši.“

„Pinchas Zukerman je přesvědčený, že mezi dirigentem a sólistou musí být důvěra a vztah spolupráce.“

Pinchas Zukerman zahajoval před dvěma roky sezónu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Úspěch byl obrovský. A protože má Maestro Prahu rád, tak souhlasil s nabídkou svého žáka, šéfdirigenta orchestru Pietariho Inkinena, že zahájí i sezónu 2019/2020. Nepřijel teď sám. Je s ním i jeho žena, výtečná violoncellistka Amanda Forsyth. Společně dnes a ve čtvrtek zahrají Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello, když předtím on sám přednese Dvořákovu Romanci pro housle a orchestr a ona rovněž skladbu od Antonína Dvořáka – Klid lesa. Po jedné ze zkoušek si oba sólisté v doprovodu dirigenta přišli popovídat s novináři.

Pinchas Zukerman se ukázal jako zábavný společník. O smích a bonmoty nebyla nouze. Ač od třinácti žije ve Spojených státech, srdcem je stále Izraelec. Takže první otázku nepokládali novináři, ale Zukerman. Chtěl vědět, zda víme, který stát jako první uznal v OSN Izrael. A potěšilo ho, že jsme věděli, že to bylo Československo. Zuckerman má Prahu rád, jezdil k nám ještě předtím, než zde vystupoval. Jeho žena zajela do Terezína, on sám nikdy neopomene navštívit židovský hřbitov. Prahou ho provázela ředitelka Pinchas Zukerman Performance Program na Manhattan School of Music, rodilá Slovenka Patinka Kopec, díky níž zná českou hudbu. Na dotaz, jaký je jeho vztah k Dvořákovi, jehož koncert hraje, místo odpovědi se dal do zpěvu. Zazněly první takty Novosvětské. A ještě na jednu událost, která ho váže k českému hudebnímu prostředí, si vzpomněl. Jako malý kluk hrál před Rafaelem Kubelíkem. Slavný dirigent byl tehdy pozván Telavivskou konzervatoří k návštěvě Izraele a ti nejnadanější žáci měli možnost předvést, co se naučili. Pro studenta to byl takový zážitek, že si ho pamatuje i jako jedenasedmdesátiletý muž.

Pinchas Zukerman hraje na housle od Guarneriho del Gesú „Dushkin“ z roku 1742. Amanda Forsyth vlastní violoncello, které vyrobil Carlo Giuseppe Testore v roce 1699! Na otázku, jaký mají vztah ke svým drahocenným nástrojům, se rozhovořila hlavně Amanda. O tomto nástroji dlouho snila a pět let trvalo, než se jí ho podařilo získat. Proč po něm tolik toužila? Pro ní violoncello není pouhý nástroj, je to část jí samé, věc, která má duši. Když hraje, je to vlastně dialog mezi ní a nástrojem.

Stejně se vyjádřil i Pinchas Zukerman. I jemu se podařilo housle koupit. Připomněl, že to bylo ještě v době, kdy podobné nástroje nebyly tak předražené. Dnes už by na podobný peníze nesehnal. Už je nekupují umělci, ale sběratelé – a jejich cena je astronomická. I on, když mluví o svých houslích, prozrazuje, že nejsou pro něho „ty“, ale „ona“. I on k nim má osobní vztah, i on je přesvědčený, že housle mají duši.

Dva výkonní umělci v jednom domě, kdy oba musí cvičit… Neruší se, nejdou si občas na nervy? To byl další dotaz. Oba tvrdí, že ne. Amanda cvičí v jednom pokoji, Pinchas v druhém, ale dveře mají pootvírané. Jak dodává Pinchas, je tomu právě naopak. Navzájem si dokáží vytknout chyby, navzájem si poradí, navzájem se dokáží podpořit a podržet, když to někomu nejde. Jsou špičkovými umělci, přesto denně cvičí? Tak zněl další dotaz. Oba přiznávají, že cvičí poctivě.

Někteří špičkoví umělci mají své manýry. Mají své návyky, mají také svou představu, jak by se měla skladba provést. Kdo by měl mít navrch – dirigent, nebo špičkový sólista? To byl dotaz nejen na Pinchase Zukermana, ale i na Pietariho Inkinena. Houslista je přesvědčen, že mezi dirigentem a sólistou musí být důvěra a vztah spolupráce, diskuse. Jde jim o stejnou věc a snažit se mít navrch rozhodně provedení díla nepomáhá. S tím souhlasil i Pietari Inkinen. Samozřejmě, že dirigent má svou představu, a je na něm, aby nejen sólistu, ale celý orchestr přesvědčil o tom, že ta představa je správná a je ku prospěchu věci. Musí ale i respektovat názor sólisty. V jejich případě je to o to snazší, že se znají dlouhá léta a Inkinen má Zukermanovu houslovou školu. Rozumějí si, jsou napojeni na stejnou notu.

Pinchas Zukerman se léta zná se Zubinem Mehtou i s Danielem Barenboimem i s řadou dalších slavných dirigentů. I zeptal jsem se, zda se jedná pouze o přátelství hudební, nebo přátelství osobní. Samozřejmě s většinou dirigentů je to vztah ryze pracovní. Osobním přítelem je mu Daniel Barenbboim, se kterým se zná léta, navzájem se navštěvují, zná jeho rodiče i ženu. Osobní přátelství ho pojí i se Zubinem Mehtou a byl velmi rád, že se potkali v Praze. Zubin Mehta v neděli vystoupil s Izraelskou filharmonií na festivalu Dvořákova Praha… Setkali se hned první den Mehtova pobytu zcela náhodou ve městě – a pak už cíleně ještě několikrát.

José Cura jako rezidenční umělec kromě koncertů uspořádal i Master class pro české mladé pěvce. Počítá Pinchas Zukerman kromě úvodního a závěrečného koncertu sezóny s jinou aktivitou, třeba právě s houslovou Master class? Proč ne. Nicméně Zukerman si myslí, že podstatné není někoho formovat během pár týdnů, ale hlavně ho potom nadále sledovat. A to mu zatím jeho časová vytíženost neumožňuje. Přitom má svůj úvazek na Manhattan School of Music, učí velmi rád a vychoval dlouhou řadu houslistů.

Jak se vypořádávají s tím, jak se změnilo koncertní obecenstvo? To bylo téma Amandy Forsyth, která si myslí, že „s takovým tím upjatým obecenstvem“ je konec – a že je to dobře. Je skvělé, že na koncerty dneska chodí obecenstvo, které třeba není zrovna tak koncertně oblečené, které ale má rádo hudbu, dokáže ocenit dobrý výkon a tleská, aby umělce odměnilo. Klasická hudba by se měla otevřít co největšímu počtu lidí. Pinchas Zukerman dodal, že hudba může změnit svět.

A že jsme vlastně nehovořili o skladbách, které budou hrát na koncertě? Nebylo to potřeba. Za ně budou hovořit Pinchasovy housle a Amandino violoncello…

Foto: FOK