Mezinárodní hudební festival Pražské jaro v roce 2017 svedl k první a zároveň oboustranně inspirativní spolupráci na pódiu dirigenta Dennise Russella Daviese a Filharmonii Brno. Pár měsíců na to stanul Davies v čele brněnských filharmoniků jako jejich šéfdirigent. Po čtyřech letech se s nimi vrací na Pražské jaro – tentokrát s programem sestaveným z děl slavných amerických autorů řazených k minimalismu, s nimiž jej osobně pojí dlouholetá spolupráce. Zazní Harmonielehre Johna Adamse a v české premiéře Symfonie č. 12 Philipa Glasse na písňové texty z alba Lodger Davida Bowieho. Koncert se uskuteční dnes od 20 hodin ve Smetanově síni pražského Obecního domu bez obecenstva v sále, ovšem přímým přenosem bude na webu Pražského jara a na sociálních sítích partnerů, včetně portálu KlasikaPlus.cz, přístupný celému světu.

Filharmonie Brno uvádí, že dnešní večer si připíše také jedno významné historické prvenství – bude se totiž jednat o vůbec první dostupnou nahrávku této Glassovy symfonie. Její světová premiéra se odehrála v lednu 2019 v Koncertní síni Walta Disneyho Losangeleskou filharmonií pod taktovkou Johna Adamse a se sólistkou, která vystoupí i na Pražském jaru – s beninsko-americkou zpěvačkou Angélique Kidjo, představitelkou současné world music. Koncertantního partu varhan v Glassově symfonii se ujme Christian Schmitt, německý varhaník známý mimo jiné ze spolupráce s Magdalenou Koženou či Sirem Simonem Rattlem.

Jak pořadatelé informují, tradiční žánr symfonie Philip Glass, který se narodil v roce 1937, dlouho opomíjel; poprvé se v tomto oboru realizoval teprve jako pětapadesátiletý. Dnes je autorem dvanácti svébytných symfonií, z nichž zatím poslední, Symfonií č. 12 „Lodger“, završil svou trilogii inspirovanou slavnými „berlínskými“ alby, která v sedmdesátých letech natočila rocková ikona David Bowie v tehdejším Západním Berlíně ve spolupráci s britským hudebníkem Brianem Enem a americkým producentem Tonym Viscontim. „Byl jsem s Davidem dlouhá léta v kontaktu, o mém plánu dokončit trilogii věděl,“ řekl Philip Glass. „V porovnání s předchozími dvěma symfoniemi je hlavní rozdíl v tom, že tato skladba se opírá o význam textů písní.“ A Dennis Russell Davies Glassova slova rozvádí: „Symfonie č. 12 ,Lodgerʻ je třetí velké dílo Philipa Glasse ‚ve spojení‘ s Davidem Bowiem a Brianem Enem. Jestliže Symfonie č. 1 ,Lowʻ (1992) a Symfonie č. 4 ,Heroesʻ (1996) využívají hudbu z legendárních nahrávek jako základ pro Glassovu symfonickou – čistě instrumentální – výpověď, z alba Lodger si skladatel vzal pouze texty, které zhudebnil do podoby původní vokální symfonie.“

Davies ve světové premiéře uvedl téměř všechny Glassovy symfonie a některá další významná díla a opery. „První provedení Dvanácté symfonie ovšem dirigoval další skladatel, jehož dílo na Pražském jaru představíme, a sice John Adams,“ upozorňuje s tím, že ten premiéroval řadu důležitých děl Philipa Glasse a jiných tvůrců, včetně svých vlastních skladeb. „S Philipem a Johnem mne pojí dlouholeté přátelství a tvůrčí spolupráce, která trvá již od počátku 80. let,“ svěřuje se Davies a dodává: „Po premiéře Dvanácté symfonie jsme s Philipem v rámci příprav na moje evropská provedení využili příležitosti znovu pečlivě projít partituru, a tak i česká premiéra na Pražském jaru bude zahrnovat četné revize, v některých případech i nové hudební nápady a textové úpravy, které se staly součástí finální partitury. Philip Glass je skladatel, který si jasně uvědomuje, pro koho píše; důležitou roli při tvorbě této symfonie tak sehrály osobnost a poetický zpěv Angélique Kidjo.“

„První skladba večera, Adamsova Harmonielehre (Nauka o harmonii) z roku 1985, odkazuje svým názvem ke stejnojmenné knižní publikaci Arnolda Schönberga – zčásti učebnici, zčásti filozofické úvaze – vydané v roce 1911, tedy nedlouho předtím, než pozdější vůdčí představitel tzv. Druhé vídeňské školy definitivně opustil tonální harmonii a propracoval dvanáctitónový systém, jímž zásadně ovlivnil vývoj hudby 20. století,“ vysvětluje dramaturgie s tím, že Adams, který na Harvardově univerzitě prošel studiem u Schönbergova žáka a částečného stoupence Leona Kirchnera, avšak k dodekafonii si udržel výrazný odstup, ve své rozsáhlé třívěté skladbě se Schönbergem nepolemizuje. Hledá svou vlastní „harmonii a nauku o ní“, podobně jako Schönberg ve své Harmonielehre, tj. v hudebním i filozofickém smyslu. Nalézá ji v propojení repetitivních technik minimalismu s harmoniemi a orchestrálními barvami fin de siècle a pozdního romantismu: „Odstíny hudby Mahlerovy, Sibeliovy, Debussyho i rané Schönbergovy jsou v této skladbě doslova všude,“ poznamenává skladatel. A jestliže minimalismus záměrně zjednodušil rytmický, melodický a harmonický slovník, pak v Adamsově pojetí dochází ke znovuobjevení harmonického pohybu a pestrosti orchestrálního zvuku.

Foto: archiv Filharmonie Brno, Fabrice Mabillot, archiv Pražského jara