Mezinárodně proslulý současný skladatel Philip Glass slaví posledního ledna pětaosmdesátiny. K oslavám, které se konají v mnoha zemích, se připojuje i Filharmonie Brno. Šéfdirigent Dennis Russell Davies a jeho žena Maki Namekawa patří totiž dlouhá léta ke Glassovým nejbližším přátelům a pojí je intenzivní umělecká spolupráce. Na předvečer Glassových narozenin proto připravili klavírní recitál se třemi díly, které autor napsal přímo pro ně. Kromě toho také pokřtí CD s Glassovou Symfonií č. 12 „Lodger“, kterou brněnští filharmonikové nahráli jako první orchestr na světě. Koncert začíná v 19 hodin v Besedním domě a nahrává ho Český rozhlas. Záznam pak nabídne do Evropské vysílací unie Euroradio (EBU).

„Je nám ctí, že díky šéfdirigentově vztahu ke Glassovi se můžeme k oslavám takto připojit, zvláště pyšní jsme na premiérovou nahrávku,“ uvedla ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová.

Na úvod slavnostního večera zazní Šest etud, které Glass napsal v roce 1994 a věnoval je Daviesovi k jeho padesátinám. Posluchače ale nečekají instruktivní skladbičky, jakými etudy bývají, nýbrž koncertní kusy pojaté jako studie ke Glassově dílu, jako interpretační sonda do jeho zvukového a tvůrčího stylu. V české premiéře posluchači uslyší Glassovu Klavírní sonátu, kterou v roce 2019 napsal přímo pro Maki Namekawu. „Chtěl jsem složit půlhodinovou skladbu a poskytnout tak Maki zásadní dílo pro její repertoár, dílo, které by jí bylo ušito na míru, se kterým by se posunula dál a ve kterém by mohla využít svůj talent a energii. Způsob její hry znám velice dobře, zvlášť co se týče hry mých skladeb. Mou hudbu už nějakou dobu hraje, takže jsem snadno dokázal pochopit, jak sem promítnout její reálnou klavíristickou zkušenost,“ uvedl už dříve Glass.

Druhá půlka večera představí publiku Čtyři věty pro dva klavíry, které v roce 2008 premiérovali právě Davies s Namekawou. Řazení a charakter jednotlivých vět znovu připomíná sonátový cyklus, tentokrát s vloženou kvazi taneční třetí větou. Všechny čtyři části jsou vystavěny z krátkých motivů, do nichž jsou postupně přidávány nové tóny, čímž se harmonická struktura skladby postupně proměňuje.

V šedesátých letech patřili Philip Glass se Stevem Reichem, Terrym Rileym a La Monte Youngem k první vlně radikálních minimalistů, jejichž skladby se odvracely od klasických hudebních forem i od tonální harmonie. Důraz na rytmus a trans v nekonečných řadách rychle ubíhajících not nejenže minimalismus v jistém smyslu přiblížil k populární hudbě, ale také otevřel oblast takzvané vážné hudby širokému, i nepoučenému publiku. „Oním čistým, radikálním minimalistou Glass už několik dekád není. Má za sebou několik tradičně uchopených oper, symfonií a nevyhýbá se ani sonátám nebo etudám, jak ukazuje program našeho koncertu. Jeho díla se sice nadále opírají o repetitivní techniky vlastní minimalismu, ty jsou však adaptovány na tradiční vážnohudební kánon,“ uvedl dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš.

Přes svou popularitu má Glass i řadu kritiků, kteří mu vyčítají, že se ve své pozdní tvorbě příliš vzdálil původním ideálům minimalismu, někteří jej dokonce obviňují z podbízivosti. „Když se Philipova hudba stala dostupnější širší veřejnosti, představovala silný kontrast vůči veškeré ostatní hudbě. Byla jiná, nečekaná, lidem se líbila, měli z ní silný zážitek a takovou si ji budou pamatovat. Philip se pak vydal jinou, komplexnější cestou. Myslím, že není dost dobře možné trvat na tom, aby komponoval pořád stejně,“ staví se proti kritice Davies. Vnímá, že ne všem se Glassova pozdní hudba líbí a dodává, že sám Glass se tím sotva nějak zaobírá. „A za sebe mohu dát jen vlastní doporučení: myslím, že bychom se neměli trápit tím, jak definovat, kým by Philip Glass měl dnes být, ale spíš bychom se měli důsledněji zajímat o to, kým se stal,“ uzavírá šéfdirigent Davies.

Foto: Andreas H. Bitesnich, Filharmonie Brno