Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem „samé hudby“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 21. do 27. 11. 2022?

Stanice Český rozhlas D-dur nemůže pominout výročí významných hudebních osobností. V tomto týdnu mě zaujalo jedno, ke kterému mám tak trochu osobní (nejen kvůli jménu) a také profesní vztah. Sta let by se 25. listopadu dožil hudební skladatel, klavírní virtuos, spisovatel a popularizátor hudby Ilja Hurník. Když jsem kdysi psal diplomovou práci na téma úprav lidových písní, uspořádal jsem malou anketu mezi skladateli, jak by asi měly úpravy vypadat. Ilja Hurník odpověděl, že jednoduchost a prostota melodie lidové písně si žádá prostý, nekomplikovaný doprovod, ale že to platí o jakékoliv prosté melodii, které náročný doprovod, zatěžkaný složitými harmoniemi, ubírá na kouzlu.

Není to doslovná citace, ale když se zaposloucháte do jeho Slezských písní – a tu možnost máte ve čtvrtek 24. 11. v 19.15 a potom hned na počátku čtyřhodinového vzpomínkového pořadu Jany Vašatové v sobotu 26. 11. od 20.00 hodin – budete uchváceni jednoduchou, a přitom působivou stylizací klavírního doprovodu, vlastně nástroje, který s čistě folklorním prostředím „nemá co dělat“. V tomto kontextu mě zaujal jeden postřeh Ilji Hurníka: v knize „Trojhlas – Horníček, Hurník, Preclík“ říká, že po druhé světové válce nastala v hudbě zcela nová, bezprecedentní situace, Nová hudba se úplně distancovala od lidové intonace. A současně dodává: „Budiž, ať se dnešní skladatelé a jejich Nová hudba distancují od lidové tvorby. Já jsem však šťastný, že jsem tento sytící zdroj poznal a dodnes si uchoval otevřený.“

Mě osobně moc těší, že vedle tvůrců Nové hudby, která od 2. poloviny 20. let do dnešních dnů mnohá svá dogmata zrevidovala či naopak v některých směrech ještě zesílila, stále existují skladatelé s podobným krédem jako Ilja Hurník. Neodmítají Novou hudbu jako celek, ale dokážou si vybrat a do svého zvukového světa, do svého hudebního jazyka ústrojně zakomponovat některé její prvky. Jako Jan Málek ve své 1. symfonii (čtvrtek 24. 11., 22:28), Milan Slavický, který upravil moravské a slovenské lidové písně pro sóla, ženský a mužský sbor a komorní orchestr v cyklu Byla láska (neděle 27. 11., 12:29), Jaroslav Krček (podobně jako Janáček dlouho považovaný za „folkloristu“, ačkoliv napsal například i elektroakustickou operu Nevěstka Raab a devět symfonií), jehož Tři skici pro klavír zahraje Tomáš Víšek (neděle 27. 7., 20:01), či Josef Páleníček, který ve svém Koncertu pro klavír, smyčcový orchestr a tympány č. 1 nezapře vliv hudby Bohuslava Martinů (neděle 27. 11., 20:09).

Nabídka stanice Český rozhlas D-dur je opravdu bezbřehá a já si z ní vybírám často a rád skladby, které stojí jaksi na okraji pozornosti publika a také se ocitly v jisté nelibosti svých tvůrců. Tradičně to bývají raná díla, jako je třeba 1. symfonie „Zlonické zvony“ Antonína Dvořáka, kterou se mu nepodařilo zničit, ačkoliv ji uvádí ve svém seznamu skladeb, které „roztrhal a spálil“. Rukopisná partitura byla objevena v roce 1923 a poprvé ji provedl šéf opery Zemského divadla v Brně Milan Sachs s divadelním orchestrem až v roce 1936 (středa 23. 11., 9:02). Podobně „neúspěšný“ byl Petr Iljič Čajkovskij, když se pokusil zničit symfonii, kterou začal psát po své 5. symfonii v roce 1890. O dva roky později byla hotová kompletní klavírní skica, ale když dokončil orchestraci 1. věty, rozhodl se symfonii odložit. „Opatrně a tak říkajíc objektivně jsem přečetl novou symfonii, kterou jsem naštěstí nikomu nehrál ani nenabízel. Můj dojem je mimořádně nepříznivý. Není na ní nic zajímavého nebo dokonce roztomilého. Rozhodl jsem se to zahodit a přestat o tom přemýšlet – moje rozhodnutí je konečné,“ napsal v dopise 16. 12. 1892 synovci Bodu Davidovovi.

Jedna romantická hypotéza hovoří o tom, že dílo začal pálit v krbu za přítomnosti svého žáka, ten je ale z krbu poněkud ohořelé zachránil. Blíž pravdě asi bude, že motivy ze skic použil či chtěl použít pro některé jiné skladby, a jisté je, že po smrti Čajkovského jeho žák Sergej Tanějev (byl to on, který dílo údajně zachránil před shořením?) publikoval dvě skladby pro klavír a orchestr s použitím dochovaných Čajkovského skic. Symfonii nakonec v 50. letech zkompletoval na základě Čajkovského dochovaných materiálů a Tanějevových rekonstrukcí muzikolog Semjon Bogatyrev a nechal ji poprvé zaznít 7. února 1957 v Moskvě. Bývá nyní označována jako 7. symfonie Es dur a Český rozhlas D-dur ji nabízí ve skvostném podání London Symphony Orchestra, který řídí Neeme Järvi (úterý 22. 11., 15:14 hodin).

Stanice Český rozhlas D-dur mně připadá jako rozkvetlá louka. Zlatavé pampelišky, bílé sedmikrásky, modravé pomněnky, fialové bodláky, čekanky, chrpy, vlčí máky, kopretiny, hvozdíky, divizny, sasanky, modřence – od rána do večera můžete vybírat z nepřeberného množství jen do té své, vlastnoručně sesbírané a svázané kytice. Stejné možnosti nabízí zvuková louka stanice Český rozhlas D-dur, z níž si můžete vybrat hudbu v kteroukoliv denní či noční dobu, jen a jen podle svého vlastního vkusu.

Foto: Čro, Wikipedia (volné dílo), České sbory, Petra Hajská