Státní opera Praha uvede premiéru Straussovy opery Růžový kavalír jako remake původní, velmi úspěšné inscenace berlínské Komické opery režiséra Andrease Homokiho, se scénou Franka Philippa Schlößmanna a kostýmy Gideona Daveyho. Hudebně dílo nastudoval a bude řídit Gabriel Feltz, který působí jako hudební ředitel Opery v Dortmundu i na mnohých německých a švýcarských operních scénách. V hlavních rolích vystoupí Petra Alvarez Šimková, Arnheiður Eiríksdóttir, Vera Talerko, Timo Riihonen, Martin Bárta a Petr Nekoranec. Premiéry se konají ve čtvrtek 24. a v neděli 27. listopadu od 19 hodin.

Státní opera je s dílem Richarda Strausse a konkrétně s operou Růžový kavalír spojena velmi úzce, jak zdůrazňuje generální ředitel Národního divadla Jan Burian: „Richard Strauss zde Růžového kavalíra přesně před sto lety dirigoval. Jsem rád, že se nám pro toto krásné výročí podařilo ke spolupráci získal inscenátory světového formátu.“ To podtrhuje také Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery: „Jsem nesmírně hrdý, že Andreas Homoki přijal pozvání inscenovat tuto operu v Praze. Je jedním z nejpřednějších operních režisérů své generace a Straussovy opery mají v jeho kariéře své zvláštní místo. V této inscenaci se sešel úžasný soubor sólistů, všichni ve svých rolích debutují.“

Roli Maršálky zpívá Petra Alvarez Šimková, která byla letos v nejužší nominaci na ceny Thálie, jejího mladičkého milence Oktaviána ztvární Islanďanka Arnheiður Eiríksdóttir, letošní držitelka ceny generálního ředitele Národního divadla. Sofii vytvoří Vera Talerko, která se už ve Státní opeře představila jako Marzelline v opeře Fidelio nebo Musetta v Bohémě, a finský basista Timo Riihonen, který vystupuje například v Královské opeře v Covent Garden či na festivalu v Bayreuthu, ztvární roli barona Ochse. Jako Faninala uvidíme Martina Bártu, čerstvého držitele ceny Thálie, a v roli Zpěváka vystoupí tenorista Petr Nekoranec.

Opera Růžový kavalír představuje obraz vídeňského života poloviny osmnáctého století s využitím převleků, složitých zápletek či groteskních postav a nápaditých hudebních i vyjadřovacích prostředků. „Musíme si uvědomit, že všechny historické okolnosti v této opeře jsou vlastně uměle vytvořené už samotným skladatelem Richardem Straussem a libretistou Hugem von Hofmannsthalem,“ upozorňuje režisér Andreas Homoki s tím, že historizujícímu dojmu přizpůsobili jazyk i hudební vyjádření. Ozývá se například vídeňský valčík, který bychom v době vlády Marie Terezie těžko slyšeli, postavy se vyjadřují mluvou, která je specifická pro danou společenskou třídu, v některých situacích si postavy tykají a v jiných tytéž vykají, jiní mluví určitým nářečím. Vše má svůj skrytý smysl a význam.

V Drážďanech při světové premiéře v roce 1911 vzbudilo uvedení Růžového kavalíra takovou senzaci, že německé dráhy musely přidat vlaková spojení, aby se všichni zájemci do divadla na nové dílo dostali. Rozbuškou opery byla láska zralé ženy, Maršálky, k mladému milenci Oktaviánu, která se své lásky s nadhledem vzdá ve prospěch mladé dívky. Oktavián, který patří k typu takzvaných kalhotkových rolí, tedy těch, kdy mezzosopranistka vystupuje coby mladý muž a dostává se do choulostivých situací, ať už s ženami, či muži, podobně jako Cherubín v Mozartově Figarově svatbě, mimo jiné provokoval fantazii diváků.

„Určitě bych právě tuto operu doporučil i těm, kteří jinak dílo Richarda Strausse neznají,“ říká dirigent Gabriel Feltz a dodává: „Je plná skrytého humoru a nenápadných narážek. Postavy Maršálky i dvou teenagerů – Oktaviána a Sofie – jsou skvěle psychologicky vystižené. Ženy jsou hybatelkami děje i svého osudu, což na svou dobu bylo také velmi odvážné. Nejvíc mě ovšem baví humor ‚mezi řádky‘, je tam spousta zcela aktuálních narážek na nešvary společnosti, uměle vymyšlené rituály, pomluvy, egoismus. Mým nejmilejším místem celé opery je trio Maršálky, Oktaviána a Sofie, kdy se Maršálka vzdává své lásky a předává Oktaviána do náruče Sofie. Každý z nás se jednou ocitne ve chvíli, kdy jsme poznali, že některé sny skončily, stárneme a nová generace přebírá vládu.“

Režisér inscenace Andreas Homoki zdůrazňuje další důležitý aspekt Růžového kavalíra, a to, že jedním z hlavních témat opery je plynutí času. Postavy prožijí lásku, odpuštění, životní změny. Maršálka svého milence Oktaviána tímto procesem změny vede, stojí ji to mnoho sil, ale obětuje se pro něj. „Mým inscenačním záměrem je zobrazit právě běh času: v 1. jednání se odehrává v rokoku, ačkoliv rozhodně neslyšíme rokokovou hudbu, spíše nádech vídeňského valčíku, v 2. jednání se ocitáme někdy na začátku 20. století a v 3. jednání už de facto uprostřed hrůz 2. světové války. Kulisy jsou v našem pojetí neutrálním pozadím. Díváme se na minulost s nostalgií. Některé postavy cestují prostřednictvím svých kostýmů časem, např. Maršálka zůstává pořád ve svém rokokovém světě a má to své důvody,“ doplnil Homoki.

Ačkoliv Andreas Homoki inscenuje Růžového kavalíra už potřetí, v Praze nepůjde jen o prostou kopii předchozí produkce z Komické opery v Berlíně: „Vycházeli jsme z technických i personálních originalit místa, času a interpretů,“ říká režisér a dodává: „Například třetí jednání bude vypadat jinak. Nechte se překvapit.“

Foto: ze zkoušky / Facebook St. opery Praha