Soubor opery a operety Moravského divadla Olomouc uvede v pátek 17. a v sobotu 18. února premiéry symbolistické opery Modrovousův hrad maďarského skladatele Bély Bartóka a libretisty Bély Balázse doplněné o Tance z Galanty a Sbory pro mužské hlasy Zoltána Kodálye. Exkluzivní titul, který se v tuzemsku kvůli své obtížnosti příliš často nehraje, režíruje Daniela Špinar. V hlavních rolích se představí sólisté Jiří Přibyl a David Szendiuch spolu s Radoslavou Müller a Barborou Řeřichovou. Spoluúčinkovat bude orchestr, balet a mužský sbor. Hudebně dílo nastudoval a povede Petr Šumník. Níže přinášíme s režisérkou Špinar krátký rozhovor.

Libretista Béla Balázs psal jednoaktovou operu Modrovousův hrad původně pro Zoltána Kodáye, ale zhudebnění se nakonec ujal Béla Bartók. Všechny tři hudební velikány nicméně spojovalo celoživotní přátelství, láska k maďarské lidové hudbě a zaujetí symbolismem a impresionismem. Opera z roku 1911 měla premiéru v roce 1918 v Královské opeře v Budapešti. Roku 1960 se pak odehrála česká premiéra v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci a režie se ujal hostující Erwin Buggé. Nyní, po třiašedesáti letech, se tato podmanivá opera vrací na jeviště Moravského divadla.

Námětem opery byl mnohokrát různě zpracovaný příběh legendy o Modrovousovi, jehož poslední žena se nezdráhá odhalit hrozivá tajemství ukrytá v komnatách jeho hradu, za což má zaplatit vysokou daň. Balázs svoji verzi příběhu zredukoval na základní konflikt mezi Modrovousem a Juditou. Vytvořil psychologické symbolistické drama. Hrad zde není hradem fyzickým, ale Balázs mu připisuje lidské vlastnosti. Opera díky tomu obsahuje mnoho vrstev a potencionálních výkladů.

Opera je po hudební stránce náročná. I proto se v Česku často nehraje. „Bartókova hudba je pro sólisty mimořádně složitá po stránce intonační, pro orchestr zase rytmicky a harmonicky. Kromě běžných hudebních prostředků zde Bartók pracuje s témbrovou kompoziční technikou, pro posluchače, myslím, barevně velmi zajímavou. Kodályho Tance z Galanty vycházejí z folklóru a diváci si při nich jistě vybaví čardáš. Pomalé melodie a stále se zrychlující tempo. Jedná se o skladbu pro orchestr velmi technicky náročnou, pro publikum ale přitažlivou a efektní,“ sdělil dirigent Petr Šumník. 

Děj stojí na psychologicky napjatém dialogu Modrovouse a Judity. Pěvci tak prakticky neopustí jeviště. O roli Modrovouse se dělí David Szendiuch a Jiří Přibyl. V roli Judity se představí Barbora Řeřichová a Radoslava Müller. V inscenaci, která bude uvedena s českými a anglickými titulky, účinkují spolu se členy baletu. Daniela Špinar si uvědomuje, že divák musí mít prostor sledovat více věcí najednou, a má proto jasnou vizi, v níž usiluje o minimalismus. Ten vyžaduje i od hlavních představitelů, jež se tak musí oprostit od tradičních „operních gest“. Dramatičnost naopak přenechává tanečníkům, kteří dokreslují atmosféru a zprostředkovávají emoce. Výzvou je samozřejmě i maďarština a její správná výslovnost, která si vyžádala několikaměsíční přípravu a s níž pěvcům pomáhala rodilá mluvčí, kolegyně ze sboru Mária Székelyová.

„Zpíval jsem již v šesti různých světových jazycích, ale maďarština pro mě nemá s těmito jazyky žádnou souvislost, takže představuje asi to nejtěžší, co jsem kdy studoval,“ uvedl představitel Modrovouse David Szendiuch. „Pokud jde o maďarštinu, musím říct, že máme skvělou podporu v naší kolegyni Marušce, která s námi od začátku pracuje na správné výslovnosti a neustále ji koriguje i během zkoušek. Tento jazyk je neuvěřitelně zpěvný, přináší určitou razanci, orientálnost a sexappeal. Tím vším je pro mě i postava Judity, která je po pěvecké stránce expresivní a rozmanitá, místy polohou nízká a hned zase velmi exponovaná, což je vlastně zábavné,“ prozradila k roli Radoslava Müller.

Pěvci se shodují, že role nejsou až tak složité po pěvecké, ale právě intonační a rytmické stránce, a taky kvůli nemožnosti si chvíli odpočinout. „Ze začátku jsem si hledala cestu k Bartókově hudbě, protože upřímně, není to úplně můj šálek čaje. Paradoxně se mi ale role učila velmi dobře. Nicméně, zkoušení je dost psychicky náročné, přeci jen je to těžké téma a „konverzačka“ pro dva lidi, kde musíte po celou dobu udržovat napětí,“ uvedla Barbora Řeřichová a s tím souhlasí i Jiří Přibyl. „Je to šedesát minut absolutní koncentrace. Děláme tzv. modernu, konverzaci mezi hudebním nástrojem a lidským hlasem, kde nás orchestr takřka nedoprovází, ale dotváří atmosféru a doplňuje zpívané slovo, které se často pohybuje na hranici parlanda. Nejtěžší je spojit netradiční řeč a velice těžký hudební part dohromady.“ 

Představitelé se musí poprat také s, pro ně netypickou činohrou. „Paní režisérka má velice jasnou vizi, jak by mělo představení vypadat. Musím vyzdvihnout, jak precizně má nastudovanou hudební stránku. Chce po nás hodně civilní herectví, jelikož veškeré drama dělá balet,“ vysvětlila Řeřichová. „Dohromady vytváříme přitažlivé hudebně vizuální dílo. Pro mě jsou taková setkání vždy inspirativní a myslím, že i diváci se mají na co těšit,“ dodal Jiří Přibyl.

Čím vás opera Modrovousův hrad oslovuje?

V první řadě hudbou. Je to přesně ten styl, který se mi líbí. Moderní opera, která ale není přehnaně divoká. Zajímá mě i obsahově. Je zaměřena na téma, kterým se v tuto chvíli zabývám, a to je tranzice. Přemýšlím nad tím, kdo je muž a kdo je žena, jak jsou vnímáni ve společnosti, jaké se k nim pojí předsudky a stereotypy, zároveň i, jak muž a žena je jednotka. Myslím, že do jisté míry je v každém člověku zakořeněn princip ženy i muže, a přemítám, jak je důležité si to přiznat.

Vždyť na mužích jsou ženské stránky krásné, stejně jako na ženách ty mužské. Vyznění opery, tak jak ho vnímám já, je, že pokud si Modrovous bere na hrad ženu, aby jí ukázal sedm zamčených komnat, přeneseně mluví o tom, že když si muž do svého života připustí ženu, je vlastně celistvý.

Moodrovousův hrad je poměrně krátká opera, takže se vždy doplňuje ještě nějakým dílem. V Moravském divadle zazní spolu s tvorbou Zoltána Kodálye. To je poměrně neobvyklé. Proč jste vybrala zrovna Tance z Galanty a Sbory pro mužské hlasy a jak inscenaci dokreslí?

Celá inscenace je rozdělená do čtyř částí. Začínáme sborem od Kodálye, pak odehrajeme samotnou operu, následují Tance z Galanty a na konci uslyšíme další mužský sbor. Vycházeli jsme z toho, že dělat operu samotnou, která má asi hodinu, by nemělo smysl, protože je příliš krátká. A zároveň pro mě jako režisérku a tvůrce nedávalo smysl nalepit na to nějakou další operu. Vznikl by z toho rozpolcený večer, kdybychom uměle hledali nějaké pojítko. Rozhodla jsem se, že spíše udělám jakési dovysvětlení Modrovouse, jelikož nekončí úplně katarzně, ale spíše depresivně. Nic se nikam neposunulo, konec je stejný jako začátek, což se mi vlastně moc nelíbilo. Rozhodla jsem se přidat Tance z Galanty, patnáctiminutovou symfonii od Kodálye, a vytvořit jakési vzkříšení a dovysvětlení příběhu, a tím i odlehčenější konec, který také lépe dokresluje mou ideu, že když muž ve svém „hradě“, ve svém srdci a mysli přijme ženu, je to svým způsobem happyend.

Návštěvníci se tedy mohou těšit na zajímavý maďarský večer…

Ano, diváci se seznámí s tvorbou dvou talentovaných Maďarů, kteří žili ve stejnou dobu, znali se a navzájem se ovlivňovali. Bartók operu napsal v roce 1911. Odkazuje na pohádku bratří Grimmů, která je slavná ve Francii. U nás kupodivu moc známá není, asi kvůli svému morbidnímu námětu, a ani já se s ní předtím nesetkala. Kodály pak svá díla napsal zhruba o dvacet let později.

Čeká nás tedy asi hodina a půl svižné hudby, která má větší dramaturgický cíl, než kdybychom zinscenovali jen operu samotnou.

Pro jakou věkovou skupinu je inscenace určená?

Rozhodně to není něco, co by bylo nepřístupné, myslím ale, že optimální věková hranice je od patnácti let výše. Opera je symbolistní, dotýká se tématu identity. Aby se nad tím člověk mohl blíže zamyslet a měl z toho nějaký požitek, ideální je věk, kdy začíná řešit svou sexualitu a dospívá.

Opera je symbolistická, při jejím zpracování je přípustných více výkladů. Sám Balázs původní strašidelnou pohádku transformoval do podoby mystického až psychologického dramatu, anebo ještě lépe do abstrahovaného dialogu mužství a ženství. Může si tedy každý divák odnést jiný zážitek?

Ano, doufám, že to tak dopadne. To je vždy to nejlepší, co dílo může přinést. Opera přináší více možností, jak si ji vysvětlit, a každý člověk to vnímá přes sebe. Přes to, co zrovna řeší, jaký je, čeho si všímá a co z toho vytahuje. Zároveň si myslím, že to je hodně univerzální. Téma propojení mužských a ženských principů je prazáklad všeho bytí, komunikace, biologie, dialogu.

I když opera vypráví o dvou bytostech, já ji vlastně vnímám jako příběh o jednom člověku. O Modrovousovi, který musí pokořit sám sebe, svou pýchu a stud, aby si přiznal ženství. Někdo si může myslet, že to je dialog muže a ženy, někdo to bude vnímat jako horor o vrahovi a jeho obětech. A někdo si může myslet, že to je psychologická, až jungovská analýza jednoho člověka. Možností, jak to vnímat je určitě celá řada.

Foto: Tereza Hrubá