„Úroveň dříve podceňovaných regionálních orchestrů výrazně stoupla, jejich koncerty mají kvalitu, jezdí do zahraničí, hrají na festivalech, mají své publikum. A je velká škoda, že se v médiích, včetně stanice Český rozhlas D dur, objevují tak málo. Přitom všechny mají své nahrávky, jejichž dramaturgie chytře hledá málo známé a málo hrané skladby.“

„Orchestr se ve svazku s rozhlasem vždy soustřeďoval na nahrávání repertoáru starých, zejména českých mistrů, uváděl také premiéry soudobých skladatelů.“

„Méně známé orchestry, někdy regionální, někdy i z metropolí, známe samozřejmě i ze zahraničí. Jejich úroveň je často špičková a v jejich podání zaznamenáváme mimořádné umělecké nahrávky. Waleský národní orchestr pracuje ve svazku s rozhlasovou stanicí BBC a v letech 1987-1996 stál v jeho čele japonský dirigent Tadaaki Otaka.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 20. 2. do 26. 2. 2023?

Doznívají poslední tóny velebného Verdiho Rekviem, ze sálu se ozývá bouřlivý potlesk. A já čekám v šatně na svého kamaráda, dirigenta, který závěrečný festivalový koncert s menším regionálním orchestrem řídil. Dveře se rozlétly, vstupuje rozzářený umělec a dřív než stačím položit očekávanou otázku, vykřikne na mě s ironickým nadšením: „Hudba zase zvítězila!“ Pochopil jsem, že Verdi byl přece jen nad síly místního orchestru. Střih! A jsem o několik set kilometrů a několik roků jinde. Na abonentní koncert si místní orchestr pozval významného Mistra, téměř dirigentskou legendu. Hrají osmého Dvořáka. V neuvěřitelném tempu. Potlesk a já jdu za svým dobrým kamarádem. „Prosím tě, proč jsi to mával tak rychle?“ nebo „To byla jediná možnost!“ odtušil a já opět pochopil… Střih! Premiéra původního českého muzikálu a o pauze potkávám výborného skladatele filmové hudby, nikoliv té kolovrátkové, ale skutečně poctivě symfonicky „udělané“ a „napadnuté“. „Víte, já vlastně ani nedokážu poznat, zda je ten který orchestr lepší než jiný, vždyť oni všichni hrají tak dobře!“

Co na to říci? Máte pravdu, milý pane skladateli, dnes je už skutečně obtížné od určité úrovně rozeznat rozdíly, ostatně i u mnohých světových orchestrů, prý vlivem globalizace, se originální či unikátní zvuk smazává, všechny hrají technicky dokonale, i dechové nástroje jsou kvalitní. A od několika málo světových firem, hráči jsou z celého světa, dirigenti rotují a málokdo se „svým“ orchestrem opravdu pracuje (Česká filharmonie měla v posledních letech štěstí, Semjon Byčkov jde v tomto ohledu ve stopách Jiřího Bělohlávka a tvrdě a systematicky zkouší a buduje zvuk orchestru). U nás jsou necelé dvě desítky profesionálních orchestrů a díky dobré práci našich hudebních učilišť je tu dost vynikajících mladých hráčů. Smyčcaři nacházejí uplatnění okamžitě, horší to mají hráči na dřevěné dechové nástroje, volných míst je málo a skvělých absolventů hodně. A tak i úroveň dříve podceňovaných regionálních orchestrů výrazně stoupla, jejich koncerty mají kvalitu, jezdí do zahraničí, hrají na festivalech, mají své publikum. A je velká škoda, že se v médiích, včetně stanice Český rozhlas D dur, objevují tak málo. Přitom všechny orchestry mají své nahrávky, jejichž dramaturgie chytře hledá málo známé a málo hrané skladby.

A tak jsem se v tomto týdnu soustředil právě na regionální orchestry a posmutněl jsem: v naší nabídce jsem v hlavních časech našel jen dva. A vlastně ani ne v příliš objevné dramaturgii. 

V říjnu roku 1969 se poprvé v Pardubicích (a taky v Hradci Králové!) představil nově založený Východočeský komorní orchestr, první koncerty řídili Jaroslav Vodňanský a Pavel Kunz, ale už v následujícím roce přišel nový ředitel Josef Shejbal, který na post šéfdirigenta pozval Libora Peška. Zůstal až do roku 1978 a šéfovskou taktovku předal Liboru Hlaváčkovi. Tihle dva založili neobyčejnou kvalitu orchestru, o čemž se brzy mohli přesvědčit posluchači doma i v zahraničí. V čele orchestru se vystřídali přední čeští dirigenti a stále posunovali laťku kvality. Dnes se orchestr jmenuje Komorní filharmonie Pardubice a za dirigentským pultem vládne taktovkou šéfdirigent Stanislav Vavřínek. Myslím, že za poslech stojí jejich dvě nahrávky. První je Koncert pro hoboj a orchestr Bohuslava Martinů, k němuž si nedávný šéfdirigent Marko Ivanovič pozval skvělého Viléma Veverku (út 21. 2., 20:32), druhou je Sinfonie g moll Leopolda Koželuha, jedna z kompletu natočeného v roce 2017 hostujícím dirigentem Markem Štilcem (so, 25. 2., 22:09).

K druhému regionálnímu orchestru, jehož nahrávka zazní na Českém rozhlase D dur, mám osobní vztah. Plzeňský rozhlasový orchestr vznikl v roce 1946, mohl ovšem navázat na bohatou plzeňskou orchestrální historii sahající až do poloviny 19. století. Téměř 10 let byl jako vedoucí hudebního vysílání plzeňské stanice tehdejšího Československého rozhlasu jejím dramaturgem můj otec Miroslav Šmíd a povedlo se mu přivést k orchestru skvělé zahraniční, ale i domácí sólisty. Když v roce 1993 musel orchestr odejít ze svazku Českého rozhlasu, podařilo se několika členům těleso zachránit a od roku 1998 existuje jako nezisková obecně prospěšná společnost s názvem Plzeňská filharmonie, v jejímž čele stojí dnes česko-japonský dirigent Chuhei Iwasaki. Orchestr se ve svazku s rozhlasem vždy soustřeďoval na nahrávání repertoáru starých, zejména českých mistrů, uváděl také premiéry soudobých skladatelů. V polovině 90. let, kdy orchestr byl transformován na společnost s ručením omezeným (!), vznikla nahrávka Mše pro sóla, sbor, varhany a orchestr D dur, op. 86, Antonína Dvořáka. Zpívají na ní Ludmila Vernerová (soprán), Olga Kodešová (alt), Vladimír Okénko (tenor), Ilja Prokop (bas) a Pěvecký sbor Českého rozhlasu, na varhany hraje Miluška Kvěchová a nahrávku připravil a řídí Lubomír Mátl. (So, 25. 2., 14:50)

Méně známé orchestry, někdy regionální, někdy i z metropolí, známe samozřejmě i ze zahraničí. Jejich úroveň je často špičková a v jejich podání zaznamenáváme mimořádné umělecké nahrávky. Waleský národní orchestr pracuje ve svazku s rozhlasovou stanicí BBC a v letech 1987-1996 stál v jeho čele japonský dirigent Tadaaki Otaka (dodnes je čestným dirigentem orchestru). V roce 2001 nahrál CD s kompozicemi Carla Nielsena, vedle 4. symfonie to byl klarinetový koncert, v němž se jako sólista uplatnil, sólo-klarinetista orchestru Robert Plane. (Ne 26. 2., 23:08)

Samozřejmě, že se Antverpský symfonický orchestr nedá označit za „regionální“, spíš u nás málo slýchaný. Přesně na den výročí ruské agrese na Ukrajinu zazní v jeho podání i mně neznámá skladba, jejímž autorem je Peter Benoit, vlámský skladatel žijící v letech 1834-1901. Byl velkým vlastencem (a proto si změnil své původně francouzské jméno Pierre na vlámskou variantu Peter), jeho velkou touhou bylo vybudovat samostatnou vlámskou konzervatoř, distancující se od francouzských a německých vlivů. Jeho tvorba je velmi početná, zejména kantátová a oratorní tvorba dosáhla velkého ohlasu. Oratorium Válka pro čtyři sólisty a pět sborů (!) napsal krátce po francouzsko-německé válce v roce 1870. Spolu s textařem Janem Van Beersem v něm odsoudil „šílenství, které nutí lidi znovu a znovu brát do ruky zbraně, neboť válka je produktem duchů temnot“. Toto ohromné oratorium provedl dirigent Jac van Steen, kterého dobře známe z koncertů se Symfonickým orchestrem HMP FOK, kde působí od sezóny 2013/14 jako hlavní hostující dirigent. Účinkují Katrien Baerts (soprán), Cécile van de Sant (mezzosoprán), Frank van Aken (tenor), Bastiaan Everink (baryton), Charles Dekeyser (bas), Lars Terray (baryton), Ivan Thirion (baryton), Dětský sbor Waelrant, Sbor Nizozemského rozhlasu, Laurens Collegium Rotterdam a Octopus, hraje Antverpský symfonický orchestr. (St 22. 2., 20:04)

Foto: Petra Hajská, František Renza, Ondřej Pastor, Fb BBC National Orchestra of Wales ,Ymke Dirikx