„Dobrý muzikant si to prostě chtěl „rozdat“ s ostatními, ukázat, co umí, blýsknout se před publikem.“

„Opis byl nalezen dlouho po Mozartově smrti, v roce 1869 jako anonymní, ale muzikology byl identifikován jako nepochybná Mozartova skladba, jen flétna byla nahrazena klarinetem.“

„Jaroslav Krček píše hudbu s nezaměnitelným charismatem, ať již upravuje lidové písně nebo vytváří původní kompozice.“

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to 24/7, tedy nepřetržitě. Hudbu vybírají, ohlašují a přibližují konkrétní lidé s jedinečným zázemím, preferencemi a vkusem. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah dokonce prostor pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je pro portál KlasikaPlus.cz synonymem pro „samou hudbu“. Pravidelně proto nahlíží do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 27. 3. do 2. 4. 2023?

Každý, kdo hraje na nějaký hudební nástroj, dobře ví, že větším zážitkem než osamocené cvičení stupnic, etud či přednesů je společné muzicírování s kamarády. Myslím, že tomu tak bylo odpradávna a dobře chápu, že leckterý dobrý muzikant se rád blýsknul před svými kolegy i před publikem. Jsem si skoro jist, že právě tenhle exhibicionismus hráčů, kteří vynikali nad ostatní, se stal základem sólového hraní s doprovodem. Dobrý muzikant si to prostě chtěl „rozdat“ s ostatními, ukázat, co umí, blýsknout se před publikem. A jeho protihráči mu v tom sekundovali, doplňovali jej, a někdy i odporovali. Uvádí se, že koncert se začal do Evropy šířit z Itálie, někdy od konce 16. století, kdy máme doloženy první skladby s tímto názvem, označovaly vokální skladby s instrumentálním doprovodem (Banchieri, Viadana – concerti ecclesiastici, Monteverdi nadepsal sedmou knihu madrigalů vydanou v roce 1619 názvem Concerti). Myslím ale, že prenatální stadium muzikantského pošťuchování se objevilo již mnohem dříve. Podstatné jméno koncert (ital. concerto) má svůj prapůvod v latinském slovese concertō = vejíti v zápas, zápasiti, zápoliti, měřiti se s kým, ale v italštině má také význam dohoda či porozumění. Koncert tedy je soupeření, ale i spolupráce. Barokní concerto grosso je vícevětou instrumentální skladbou, v níž „soupeří“ malá skupinka nástrojů (původně dvoje housle a cello) zvaná concertino s větším tělesem, které se nazývalo concerto grosso nebo ripieno. Nejznámějšími autory jsou A. Corelli či A. Vivaldi. Paralelně se vyvíjela forma sólového koncertu. Popularita koncertantních skladeb se udržela vlastně do dnešních dob, nicméně jejich zlatým věkem bylo 18. století v dozvucích baroka v díle J. S. Bacha a s nástupem klasicismu v četných koncertantních skladbách W. A. Mozarta a dalších mistrů.

Rozvinutím principu concerta grossa s využitím stavebních prvků vícevěté symfonie včetně sonátové formy v první větě vznikla koncertantní symfonie, oblíbená zejména v Mannheimu, Londýně a Paříži. Uvádí se, že mezi léty 1760 a 1830 bylo složeno zhruba 150 skladateli na 500 těchto skladeb. Dvě z nich složil Wolfgang Amadeus Mozart.

Ze svého druhého pobytu v Paříži v roce 1778 (doprovod mu dělala jeho matka, která tam 3. července toho roku zemřela) píše Mozart otci do Salcburku, že potkal čtyři výborné mannheimské hudebníky – flétnistu J. B. Wendlinga, hobojistu F. Ramma, (českého) hornistu J. W. Sticha Punto a fagotistu H. Rittera, kteří jej poprosili o koncertantní skladbu. Mozart ji napsal pro koncertní sérii Concerts spirituels, ale její organizátor údajně nestačil symfonii rozepsat, symfonie nebyla provedena a její rukopis se ztratil. Mozart se k ní patrně po několika letech vrátil a ve Vídni ji (nejspíš podle paměti) rekonstruoval, ale ani zde si nejsme jisti, jak to doopravdy bylo a zda vůbec za Mozartova života symfonie zazněla. Opis byl nalezen dlouho po Mozartově smrti, v roce 1869 jako anonymní, ale muzikology byl identifikován jako nepochybná Mozartova skladba, jen flétna byla nahrazena klarinetem. V tomto znění je Koncertantní symfonie pro dechy dodnes velmi populární. Na stanici Český rozhlas D-dur ji zahraje slavný Orpheus Chamber Orchestra. (st 29. 3., 15:27).

Hned po návratu z Paříže použil Mozart formu koncertantní symfonie podruhé, tentokrát se staly sólovými nástroji housle a viola. Opět není zcela přesně známo, za jakých okolností Mozart symfonii napsal, zda ji hrál poprvé na housle on sám nebo koncertní mistr salcburské arcibiskupské kapely Antonio Brunetti či houslista Joseph Hagener. U nahrávání Mozartovy Koncertantní symfonie pro housle, violu a orchestr Es dur v podání mistra Josefa Suka, který se chopil violového partu, a houslisty Ivana Ženatého jsem měl to štěstí být, ve studiu 1 Českého rozhlasu na Vinohradech ji v roce 1996 natočila Pražská komorní filharmonie za řízení Jiřího Bělohlávka. Na konci pravidelného bloku Klasika na dosah uslyšíme její 3. větu (po 27. 3., 19:50).

Zajímavým srovnáním může být Duo concertante pro varhany, violu, smyčcový orchestr a continuo Michaela Haydna. Spojení tohoto mladšího bratra slavného Josefa Haydna s Mozartem hledejme opět v Salcburku, kde Michael Haydn působil od roku 1763 jako koncertní mistr. Mozart mu údajně pomohl, když Haydn nemohl vzhledem ke své nemoci splnit zakázku zkomponování šesti duetů pro sólové housle a violu, dvě z nich za něj napsal v roce 1783 během své návštěvy rodného města Mozart. Duo concertante zahrají Simon Preston, Stephen Shingles, Colin Tilney a Academy of St. Martin in the Fields, řídí Neville Marriner. (út 28. 3., 22:57).

Jaroslav Krček píše hudbu s nezaměnitelným charismatem, ať již upravuje lidové písně nebo vytváří původní kompozice. Propojení s českým folklórem, většinou s jeho staršími vrstvami a také s hudbou minulých hudebních epoch se prolíná s jeho tvůrčími představami a kompozičními schopnostmi. Je to muzikant dneška, znalý moderních stylů a také prošlý přísnou školou Miloslava Kabeláče. Jaroslav Krček je autorem nesmírně plodným, každý jeho den je naplněn jakousi tvůrčí posedlostí, stovky jeho skladeb ale neleží v šuplíku, jsou neustále živé a hrané. Svoji druhou symfonii napsal v roce 1983 ve formě vokální symfonie na latinské překlady starých koptských rukopisů z pol. 2. století. Symfonie nabízí typicky „krčkovskou“, zasněnou, až mysticky laděnou hudbu, pro niž je typické např. melismatické prolínání orchestrálních hlasů vytvářejících jakýsi hudební vesmír, nekonečný prostor k úvahám o smyslu lidského konání. Ego sum lumen – Já jsem světlo, začíná 2. věta, zatímco ve finální čtvrté se dočkáme katarze: Sum et vivo – Jsem a žiji. Komorní verzi 2. symfonie Jaroslava Krčka natočil za řízení autora v roce 1990 soubor Musica Bohemica se smíšeným sborem, sólo zpívá Lubomír Vraspír. (út 28. 3., 23:29).

Pravidelné sobotní a nedělní Návštěvy v tomto týdnu připravila Wanda Dobrovská a hostitelem tentokrát bude světoznámý kytarista, skladatel, improvizátor a pedagog Štěpán Rak. (so 1. 4., ne 2. 4., 8:00-12:00).

Foto: Neda Navaee, Youtube, Jiří Skupien, Wikipedia (volné dílo), Kruh přátel hudby v Sušici, Jiří Kučera