„Opera Ernani se moc často neuvádí – nejspíš proto, že hudba je velmi konvenční a příběh poměrně naivní.“

„Sbor toho má v Ernanim strašně moc.“

„Nárokům dirigenta Enriqueho Mazzoly někdy není snadné dostát, ale když se to pak povede, má to úžasný švih.“

Pražský filharmonický sbor i letos účinkuje v Bregenzu na tamním letním festivalu. A i letos ho umělecky vede Lukáš Vasilek, už přes patnáct let hlavní sbormistr pražského tělesa. Festival začíná 19. července premiérou díla, do níž je český sbor obsazen, a to Verdiho operou Ernani. A i tomto případě se historie opakuje. Už poněkolikáté sbor zpívá pod vedením italského dirigenta Enriqueho Mazzoly a podruhé ho režíruje nizozemská umělkyně Lotte de Beer. Vedle scénického provedení opery Ernani sbor účinkuje také v hlavní festivalové produkci prováděné na jezerní scéně už druhým rokem, v Madame Butterfly Giacoma Pucciniho.

Jediný letní zájezd letos absolvuje renomované koncertní těleso, Pražský filharmonický sbor, který koncertem Jazzových spirituálů 7. června ve Valdštejnské zahradě v Praze zakončil svou 88. koncertní sezonu. Jeho již tradiční působení v rakouské Břežnici (Bregenz) zahrnuje opětovné účinkování v jezerní produkci Madame Butterfly, jakož i trojí scénické provedení méně známé opery Giuseppe Verdiho, Ernani. V těchto dnech probíhá intenzivní zkoušení zejména druze zmíněné opery, premiéra které se odehraje na úplný úvod celého festivalu Bregenzer Festspiele.

„Miluju, když se na sebe se sborem dokážeme napojit tak, že si můžu dovolit hrát si s hudbou podle chuti a momentální inspirace.“

„Rozptyl mých zájmů, myšlenek a tužeb je tak velký, že není moc pravděpodobné, že by mě to i napodruhé smýklo stejným směrem.“

„Poselství toho díla mě teď ve stínu všech lidských tragédií, co se odehrávají na východ od nás, opravdu naplňuje.“

Už patnáct let stojí Lukáš Vasilek v čele Pražského filharmonického sboru, ten v letošním roce získává prestižní ocenění v podobě Ceny Antonína Dvořáka. Stojí rovněž za řadou celosvětově oceňovaných nahrávek a připravuje další. Kromě projektů s tímto sborem však založil ještě komorní sbor Martinů Voices, s kterým uvádí dramaturgicky poutavé a netradiční programy. V únoru příštího roku ho pak čeká velký projekt v podobě Brittenova Válečného requiem.

Letní festival v rakouském Bregenzu se bude letos konat už po šestasedmdesáté. Ve středu 20. července ho na scéně Bodamského jezera zahájí Pucciniho opera Madama Butterfly v režii Andrease Homokiho. V této inscenaci bude účinkovat Festivalový sbor s Pražským filharmonickým sborem. Ten bude součástí i dalších operních představení v průběhu festivalu, který se koná až do 21. srpna. V Bregenzu je náš sbor i se svým hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem. Ve čtvrtek 21. července v místním Festspielhausu PFS premiérově vystoupí v opeře Siberia od Umberta Giordana. Operu v režii Vasilije Barchatova a Vídeňské symfoniky bude hudebně řídit Valentin Uryupin. Kompletní program festivalu je k vidění zde.

„Příprava opery Notre Dame byla náročná, protože – i když se nejedná o operu takzvaně sborovou – jednotlivé vstupy vyžadují více instrumentální vedení hlasu.“

„Soudě podle festivalu v St. Gallen, kulturní život se ve Švýcarsku vrací v plném rozsahu.“

„V Pražském filharmonickém sboru pociťuji kromě radosti zejména pokoru.“

Na letním festivalu ve švýcarském městě St. Gallen se na uvedení málokdy hrané opery Notre Dame od pozdně romantického rakouského autora Franze Schmidta podílí i Pražský filharmonický sbor. Skladatel se nechal na začátku dvacátého století inspirovat historickým románem Zvoník u Matky Boží od Victora Huga. Po páteční premiéře následuje ještě několik repríz. Mezinárodně uznávané české sborové těleso hostuje na tomto místě v podobně objevných produkcích pozapomenutých děl pravidelně od roku 2009. Tentokrát ho připravil jeho druhý sbormistr Lukáš Kozubík. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje operu i práci, která hostování předcházela. A zmiňuje i pocity, se kterými před rokem do sboru nastoupil.

„Každý z nás, hlavních sbormistrů PFS, byl nebo je úplně jiný, jinak dobrý i jinak špatný.“

„Pracujeme v klidu, respektujeme se navzájem, rozumíme si, víme, za čím jdeme a k tomu všemu asi ani nezpíváme špatně.“

„Sboru nejvíc sedí hudba od 19. století po současnost, tu máme také nejradši.“

„Největší slabinou PFS je jednoznačně zkušebna.“

Pražský filharmonický sbor slaví 85 let. V prosinci 1934 se sbormistr Jan Kühn rozhodl založit smíšený sbor pro přípravu vysílání Foersterovy opery Debora. Přímý přenos pod taktovkou Otakara Jeremiáše tak odstartoval dráhu tělesa pod jménem Sbor Radiojournalu. Po několika obměnách názvu vznikl v roce 1969 ten současný. Pražský filharmonický sbor je tak nejstarším českým profesionálním sborem s nepřerušenou historií od roku 1935. Výročí teď oslaví jak jinak než koncertem, v sobotu 7. prosince od půl osmé ve Dvořákově síni Rudolfina. Za přípravou stojí už tradičně hlavní sbormistr Lukáš Vasilek. V RozhovoruPlus se mimo jiné svěřil, že nemá vzory. A že se v PFS hned od začátku cítil dobře.

„Třiaosmdesátiletý dirigent Mehta obdrží v Praze za šíření dobrého jména české kultury významné rezortní ocenění Artis Bohemiae Amicis.“

„A capellové programy vyžadují ´násobně náročnější přípravu´ než oratorní koncerty. Proto jsou v Praze jen tři.“

„Samostatné vokální koncerty čekají PFS i na mezinárodním festivalu v Hongkongu.“

Pražský filharmonický sbor má diář plný do konce roku 2021, zaplňují se mu termíny v roce 2022 a má už nějaké závazky i na roky 2023 a 2024. Nejbližšími úkoly jsou teď dva koncerty na festivalu Dvořákova Praha. Ve čtvrtek 19. září se výrazně podílí na novodobé premiéře první verze opery Král a uhlíř od Antonína Dvořáka. A ještě předtím v neděli spoluúčinkuje ženská část sboru v provedení Mahlerovy 3. symfonie. Izraelskou filharmonii v Praze řídí Zubin Mehta.

„Dokonce jednáme už o vystoupeních na roky 2023 a 2024.“

„Provize by zvedly náklady řádově o několik desítek procent, čímž by se stal sbor do zahraničí prakticky neprodejný.“

„Lukáš Vasilek je pro sbor naprosto nepostradatelný.“

Za tři nejsilnější stránky Pražského filharmonického sboru považuje Radim Dolanský jeho originální zvukovou barvu, flexibilitu a spolehlivost - to vše garantované osobností hlavního sbormistra Lukáše Vasilka, jehož umělecké vedení a směrování sboru je podle něj vůbec největší devizou tělesa. Radim Dolanský byl dosud manažerem tělesa, od 1. září se po Evě Sedlákové ujal funkce ředitele. V RozhovoruPlus hledí hlavně dopředu. I když nezamlčuje, že uplynulá sezóna byla hodně zajímavá. Díky pozvání České filharmonie sbor zažil v Mahlerově Druhé symfonii debut v newyorské Carnegie Hall – a pak se podařilo spojit nespojitelné – těleso přeletělo z Ameriky rovnou do Ruska, kde zpívalo Glagolskou mši. V zimě se do Moskvy, do tamní nové koncertní síně, ostatně vrací. A krásných úkolů je před ním mnoho dalších. Tolik, že se jejich počet za sezónu už asi nedá ani zvyšovat.

„Jsme v Bregenzu rezidenčním sborem, což nás těší.“

„Při příležitostných odskocích do divadla jevištní pohybovou praxi sbor vždy dožene.“

„Setkání s Fabiem Luisim? Užíváme si každou vteřinu spolupráce s ním.“

Dnes naposled. Muži Pražského filharmonického sboru se chystají na Verdiho Rigoletta, jehož pětadvacáté představení uzavírá program letního festivalu v Bregenzu. Na open air scéně Seebühne pro 7000 diváků se hraje od poloviny července a čeští sboristé se podíleli na všech večerech. Léto u Bodamského jezera naplněné prací končí.

„Pražský filharmonický sbor je rozhodně jeden z těch nejlepších sborů, které v Evropě máme.“

„S Vídeňskými filharmoniky jde o přátelské soutěžení. A také je to často rodinná záležitost - někdo z rodiny hraje v jednom tělese, někdo v tom druhém.“  

„Hudební Vídeň by bez Čechů - a bez Maďarů - nebyla Vídní.“

Bregenz je třicetitisícové hlavní město spolkové země Vorarlbersko. Leží na nejzápadnějším konci Rakouska na břehu Bodamského jezera a je proslulé mimo jiné svým letním festivalem, k jehož „nej“ patří jednak Jezerní scéna pro velkolepá operní představení s hledištěm pro sedm tisíc lidí, jednak také už více než sedmdesátiletá spolupráce s jedním hudebním tělesem. Rezidenčním orchestrem jsou na Bregenzer Festspiele od samého počátku, tedy od roku 1946, Vídeňští symfonikové. Jejich intendant Johannes Neubert v rozhovoru pro portál KlasikaPlus říká, že Bregenz, kam někteří současní hráči jezdívali jako děti s rodiči, když byli členy orchestru ještě oni, je krásná výjimka přidaná k běžné každodenní práci.

„Jako by obří klaun svíral v rukou celý příběh, který ho ale postupně ničí a rozkládá.“

„Jakkoliv je letošní inscenace plná barev a lesku, určitě nezachází za hranice a určitou kýčovitostí naopak plně respektuje prostředí, do kterého je zasazena.“

„Pražský filharmonický sbor je stejně jako orchestr přesný, výrazově vynikající, zní měkce a jednolitě.“

Operní večery v Bregenzu mají o několik rozměrů navíc proti divadelním i mnohým venkovním produkcím. Už samotné genius loci zálivu Bodamského jezera (jak zdůrazňují místní: nejmenšího, za to nejkrásnějšího rakouského úseku jinak německého pobřeží) je magické. Odlesky červánků na hladině, západ slunce, možnost práce s vodním prvkem, to vše dává inscenátorům jiné dimenze možností. A přístup. Bregenzer Festspiele dbají na velkorysost, preciznost, nápaditost a kvalitu. Zvou přiměřeně kvalitní sólisty a mají špičková rezidenční tělesa: Wiener Symphoniker a Pražský filharmonický sbor. Letošní Verdiho Rigoletto proto právem zaujme.

„Luisi mimo dirigentský stupínek působí mimořádně nenápadně a plaše, ale s taktovkou v ruce vyzařuje neuvěřitelnou energii a autoritu.“

„Pianissimo orchestru ještě slabší než téměř neznatelné šumění klimatizace.“

„Neexistuje jiná vhodnější skladba, která by v takové plnosti ukázala mistrovství Pražského filharmonického sboru.“

Upynulé desetiletí každoroční spolupráce s Vídeňskými symfoniky a festivalem Bregenzer Festspiele oslavil Pražský filharmonický sbor v Bregenzu na břehu Bodamského jezera impozantním způsobem – Verdiho Requiem pod taktovkou Fabia Luisiho. Pondělní koncert patří k těm, na které se opravdu s vděčností vzpomíná, a mezi nimi k těm výjimečným, na které už nelze zapomenout.

„Bregenz je prestižní festival a nároky všech režisérů jsou velmi vysoké. Někdy až hraniční.“

„Při předávacích zkouškách s dirigentem nebo režisérem má sbor už vše perfektně nastudované.“

„Na operu máme málokdy čas v sezoně, proto je letní období pro podobné projekty ideální.“

Už desátým rokem účinkuje na Bregenzer Festspiele, je tu rezidenčním sborem. Letos dělá Massenetovu operu Don Quichotte a Verdiho Rigoletta, příští rok ho čeká Nerone Arriga Boita. Pražský filharmonický sbor patří ke stálicím proslulého festivalu, který byl založen v roce 1946. A jak mimo jiné říká v rozhovoru pro KlasikuPlus hlavní sbormistr Lukáš Vasilek, odborná i posluchačská veřejnost PFS vnímá jako zavedenou a významnou značku, která tak dobře reprezentuje českou kulturu.

„Massenetova hudba opět překvapila. Nejde o ´právem zapomenutou´ operu. Naopak – přesnější by bylo ´bohužel zapomínanou´.“

„Děj je přesazen do moderních kulis, v tomto případě s takovou logikou a hlavně přesvědčivostí, že divák nic nenamítá.“

„Tak působivé a nesmírně silné znázornění smrti, jaké se podařilo v závěru Massenetovy opery, se v divadle nevidí často…“

Jules Massenet je fatálně nedoceňovaný autor. Napsal přes třicet oper a známe tři. Nejnovější příklad z festivalu Bregenzer Festspiele potvrzuje, že sáhnut po některé z většiny těch nehraných může znamenat a přinést mnohem víc, než jen „neudělat chybu“. Don Quichotte je titul, jehož hudební i divadelní síla, podpořená v tomto případě skvělou scénickou podobou, se projevila s až nečekanou intenzitou.