„Zámek je to vskutku jako z pohádky, trochu ‚cukrkandlový‘, obklopený klidnou krajinou.“

„Inscenaci na malém jevišťátku nastudovala režisérka Magdalena Švecová pro tento účel v podstatě sympaticky.“

„V singspielu ovšem bývá hodně mluvení a to je potíž. Všichni zpěváci si více či méně vypomáhali typicky táhlými, zpěvavými, v důsledku nudnými promluvami.“

Součástí programu Smetanovy Litomyšle je i Večer na zámku v Nových Hradech, jenž kombinuje návštěvu zámku, pohoštění a divadelní představení. Letos byla na programu opera-singspiel Jiřího Antonína Bendy Vesnický jarmark.

Nové Hrady jsou výjimečné tím, že za jejich novodobým vzkříšením nestojí žádný restituent, nýbrž Petr Kučera, který v minulosti působil jako novinář a dokonce poslanec. Objekt, který nechal postavit hrabě Chamaré ve druhé polovině 18. století, koupil pan Kučera roku 1997 ve zdevastovaném stavu. Se svou chotí ho neustále zvelebuje, bydlí v něm s rodinou a současně ho (respektive jeho část) zpřístupňuje návštěvníkům. Před lety navíc Kučerovi navázali spolupráci se Smetanovou Litomyšlí, která v zámecké zahradě pořádá operní stagiony. 

Opera je ovšem „pouze“ součástí večera, pojatého jako hlavně zábavný a trochu poučný výlet. Zúčastnila jsem se „zájezdu“ na poslední představení letošní sezony 22. června – nemotorizované zájemce totiž do vesničky Nové Hrady odveze festivalový autobus, cesta z Litomyšle trvá necelou půlhodinu. Zámek je to vskutku jako z pohádky, trochu „cukrkandlový“, obklopený klidnou krajinou.

Úderem osmé hodiny večerní se otevře zámecká brána a na prahu se objeví zámecký pán s chotí a pozvou hosty dál. Ti najdou uvnitř pohoštění a mohou si prohlédnout některé ze zámeckých komnat. Možná by k nim neškodil aspoň krátký výklad či nějaké tištěné podklady – někdo možná jezdí do Nových Hradů pravidelně a všechno už zná, někdo jiný ale třeba ne.

Ke gurmánským požitkům v zahradě vyhrává zámecká kapela alias Musica Florea a hosté jsou zváni k různým šprýmovným produkcím v zahradě, třeba do „vojenského“ tábora, zaplněného interprety Bendovy opery, což má svůj důvod, neboť děj Vesnického jarmarku se točí kolem dobrovolně-nedobrovolného odchodu na vojnu.

Vlahý večer, dobré víno ze sklepů zámeckého pána a také úvahy nad tím, jak moc se ochladí a jestli bude nutno vytáhnout svetr, mi daly zapomenout na to, že vojácké legrácky útočily na bránice dost primitivně. Já zkrátka nedokážu ocenit jako vrchol legrace, když někdo sebou švihá na zem (jasně, i padnout na zem lze mnoha způsoby)…

Nepršelo, takže představení Bendovy opery se hrálo v zahradě (za nepříznivého počasí se přesouvá do zámecké sýpky), v půvabném malém amfiteátru, ohraničeném zelenou přírodní stěnou. Sezení tu není úplně pohodlné, chlad postupně začíná dotírat, ale pokud má dílo kolem hodiny či něco přes hodinu (jako toto) tak rozhodně není problém vytrvat a užívat si atmosféru. Opery přirozeně také, i když u mne to bylo až v druhém sledu.

Benda je dnes známý hlavně jako autor melodramů Ariadna na Naxu a Médea. Operu Vesnický trh napsal roku 1775 pro Seylerovu divadelní společnost, která přijela účinkovat do durynské Goty, kde Benda působil jako dvorní kapelník. Na poslech je rozhodně zajímavá. Vnímala jsem senzitivní melodičnost, kterou Benda mohl odposlouchat během svého předchozího pobytu v Itálii, a kterou pak geniálně prohloubil W. A. Mozart – však také Bendu obdivoval. V hudbě je rozhodně mnohem víc ducha než v libretu Johanna Friedricha Wilhelma Gottera.

Děj je prostinký, nicméně je vystavěn na realistickém základě, jímž bylo verbování mladých mužů do armády, a to i za použití nečestných metod. Zde se navíc odehrává na venkovském jarmarku, což ho mělo ještě víc přiblížit prostším lidem. Hrozící odloučení milenců ovšem neodvrátí a dotěrného poručíka nevytrestá žádný filuta z lidu, nýbrž osobně plukovník a současně i aristokrat, k jehož oslavě celý příběh vyznívá.

Inscenaci na malém jevišťátku nastudovala režisérka Magdalena Švecová pro tento účel v podstatě sympaticky, na pozadí několika trhových stánků a v pěkných barevných kostýmech. Árie se zpívaly v německém originále, mluvené pasáže se vedly v češtině. Otázka je, zda by z hlediska divadelního účinku nebývalo lepší přeložit do češtiny i texty árií. Možná za tím byla snaha dát vyniknout jímavosti hudby ve vazbě na originální slova.

A další věc je, jak vyjádřit určité napětí mezi fraškovitým textem a citovou hudbou, v níž se dá zachytit i snaha o trefnou charakteristiku figurek. Představení vesměs zůstalo u obvyklého povrchního pitvoření a přehrávání, u komických oper bohužel nijak neobvyklého. Různé úporné žertíky, třeba narážky na Smetanovy opery, mi dvakrát duchaplné nepřipadaly. 

Za hudebním provedením Vesnického jarmarku stojí soubor Musica Florea Marka Štryncla, který ho uvádí od roku 2022, kdy ho představil v novodobé premiéře v rámci Klášterních hudebních slavností v Šumperku. Soubor má tedy dílo zažité a při posledním představení hudební složka ubíhala bez problémů.

Pěvecké party sahají od jednoduchých čísel písňového typu až po virtuózní zpěv. V tištěném programu byli sólisté pouze vyjmenováni bez přiřazení ke konkrétním rolím, takže se maximálně dalo hádat s pomocí fotografií interpretů. Nicméně žádný z výkonů pro mne nevyčníval v dobrém ani špatném slova smyslu. Všichni se s party vyrovnali slušně, nejtěžší úkol měla sopranistka Doubravka Novotná jako Baruška, jejíž velkou virtuózní árií opera končí a i když ho uzpívala, tak by to chtělo víc hlasové volnosti a pružnosti.

V singspielu ovšem bývá hodně mluvení a to je potíž. Všichni zpěváci si více či méně vypomáhali typicky táhlými, zpěvavými, v důsledku nudnými promluvami. Ale v plenéru je všechno tak nějak snesitelnější. Dá se třeba dívat na pomalu se klubající hvězdy…

Text v programu mi přišel až moc stručný, aspoň na to, že produkce, uváděná v posledních dvou letech, je vlastně novodobým znovuobjevením díla. Teprve z jiných zdrojů se divák může dovědět další fakta o spletité historii díla a jeho různých verzích. Průvodní slovo bylo nejspíš převzato z předešlých uvedení, protože se v něm psalo i o titulcích k německy zpívaným áriím, ovšem v podmínkách novohradského amfiteátru nejspíš nebylo možno titulkovací zařízení umístit.

Jelikož šlo o poslední představení letošní sezony, při děkovačce vyšel na scénu i pan Kučera a poděkoval všem včetně diváků za to, že pomáhají tomu, aby Nové Hrady žily. 

Neodjížděla jsem ani tak s uměleckým zážitkem, jako s obdivem k vytrvalosti a nasazení majitelů zámku. Doufám, že jejich potomci budou v rozdělané práci pokračovat.

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Krejza