„Ambiciózní premiéra – s laťkou vysoko, na úrovni evropských událostí – otevřela devátý ročník sebevědomého festivalového bienále Janáček Brno.“

„Britský tenorista Nicky Spence je v roli opilce, v závěru šťastně a naivně vyspinkaného, neodolatelný.“

„Na Měsíci i mezi husity je v opeře tolik krásných míst, že není proč ji upozaďovat.“

Matěj Brouček, tragikomický pan domácí z Janáčkovy dvoudílné opery, se v nové inscenaci Národního divadla Brno ocitá, jak libreto káže, nejprve na Měsíci a jinou noc pak mezi husity, ale jeho opilecké snové výpravy jsou nad rámec libreta surreálnější. Vizuálně se do nich totiž prolínají „Sixties“ – roky 1968 a 1969: let Apolla 11 na Měsíc, festival Woodstock, takzvané pražské jaro, okupace, následná oběť Jana Palacha i legendární hokejový zápas, kdy Československo porazilo Sovětský svaz… Je to nečekané spojení. Přinejmenším pro koprodukční operní projekty chystané v budoucnu do Berlína a Madridu je ovšem toto scénické řešení, dílo Roberta Carsena a jeho týmu, výhodné. Janáčkovu hudebnímu divadlu taková obecněji srozumitelná poetika v cizině výrazně umete cestu.

Výlet pana Broučka do Měsíce a Výlet pana Broučka do XV. století vychází z literární satiry Svatopluka Čecha reflektující národní identitu. Brouček, podobně jako Švanda dudák a Švejk, je prototypem češství. Pátá z devíti oper Leoše Janáčka, Výlety páně Broučkovy, se nehraje tak často jako Jenůfa a některé jeho pozdější opery. Vznikala komplikovaně a má pověst obtížně inscenovatelného díla.

Soubor Janáčkovy opery brněnského Národního divadla pro uvedení Výletů páně Broučkových získal světoznámého režisérského mága Roberta Carsena a scénografa Radu Boruzescu s jejich dalšími spolupracovníky. Vizuálně a herecky podrobně propracovaná inscenace nadstandardně pracuje s videem, s historickými dokumentárními filmovými sekvencemi. Vzniklo opravdové hudební divadlo, představení, které chce promlouvat aktuálně. Hudebně vše nastudoval a dirigoval Marko Ivanonović. Ambiciózní premiéra – s laťkou vysoko, na úrovni evropských událostí – otevřela v Janáčkově divadle o prvním listopadovém večeru devátý ročník festivalového bienále Janáček Brno, právem sebevědomého.

Jsou šedesátá léta a v hospodě běží televizní zprávy. Jednou je tam možné sledovat přistání prvních lidí na Měsíci. Jindy projev Alexandra Dubčeka… Pan Brouček, štamgast, který vypije bez problému devět piv, je s koncem zavírací doby už řádně podroušen. Nedokáže ani dojít domů. Kdesi se motá, nakonec usne. A ve snu, pod vlivem alkoholu i černobílého zpravodajství, prožívá naprosto bizarní situace. Britský tenorista Nicky Spence je v roli opilce, v závěru šťastně a naivně vyspinkaného, neodolatelný.

První díl je v inscenaci Roberta Carsena opravdu označen jako cesta na Měsíc. Vysoká měděná pivní varna se Broučkovi promění v raketu, ze které po chvíli vystupuje s československou vlajkou v rukou… Americký astronaut z televize – pro inscenování této opery je mimochodem Apollo 11 hodně dobrý nápad – je tam nahoře sice přítomen jen chviličku, zato měsíčňané získávají podobu Američanů, květinových lidí, hippies, kteří se hemží na festivalu „Moonstock“. Jako příběh to funguje docela dobře.

Druhý díl však už v názvu zamlčuje patnácté století a je výletem „do Prahy“. Z Vikárky, z Hradčan, dolů do města. A tam se už dějí trochu divné věci: husité čelící křižákům se mísí s občany stavícími se proti sovětským tankům a dokonce s hokejisty slavícími vítězství nad nenáviděnými „Rusáky“…

Ale proč ne, opilecké stavy asi omluví existenci i těch nejbláznivějších vidin a vlastenecké přesvědčení o pravdě, kterou je třeba hájit, platilo nejen ve středověku, ale i v nedávné minulosti. Broučkovy nehezké vlastnosti, jeho přízemnost, poživačnost, pohodlnost a zbabělost, vyniknou tady i tam. A pokud v tom chceme hledat i nám nastavené zrcadlo, najdeme ho. Samozřejmě.

„Umřete smíchy,“ avizoval v kuloárech očekávatelný zážitek jeden z těch, kdo už viděli generálku. Když na úplném konci opery vjede do hospody tank, případný úsměv na tváři definitivně ztuhne. Ne všechno se jen zdává. Něco je i realita.

Skvělý je divadelní sbor, zpívající často v nelehkých vysokých polohách a podrobně hrající. I orchestr je plnohodnotnou součástí celkového dojmu. Výlety jsou zalidněny charakteristicky vyprofilovanými postavami. Doubravka Novotná, Daniel Matoušek, Jan Štáva, David Szendiuch, Tadeáš Hoza, Vít Nosek… a Daniel Kfelíř v jediném absurdním monologu básníka Svatopluka Čecha, v tomto případě s podobou Dubčeka… ti všichni, často díky maskérům oproti civilu k nepoznání, jim dávají maximum umu. Jde o vyrovnaný cast.

Nicky Spence – na brněnském festivalu před dvěma roky vynikající v Janáčkově Zápisníku zmizelého, pěvec mající před sebou zanedlouho další janáčkovský úkol s Jakubem Hrůšou v londýnské Covent Garden – je ideálním vašnostou Broučkem. Kulaťoučký, ale překvapivě mrštný, když je potřeba utéct; trochu plačtivý, trochu chvástavý, zpívá stylově a hraje vzorově. Hlasově ideální.

Inscenace na sebe stahuje pozornost především vizuální podobou, aktualizací, myšlenkovými podněty. Hudebně až na druhém místě. Neznamená to však, že hudba této opery nezaujme. Naopak. Ne tolik na Vikárce, ale na Měsíci a mezi husity je v ní tolik krásných míst, že není proč toto dílo v Janáčkově odkazu upozaďovat.

Z hlediska českého publika, čelícího nyní v Brně díky aktualizaci a uplatněnému pohledu „zvenčí“ značně provokativní divácké „výzvě“, jsou odkazy na hokejové vítězství, využití záběrů z doby pražského jara a dokonce zcela bez hudby promítaný pohřeb Jana Palacha režijně poněkud laciné. Prvoplánový a tendenční nápad nalezený a využitý tak trochu „zadarmo“. Aby se to dobře prodávalo… Smysluplné a životné ztvárnění autentických husitských ideálů současným režijním a scénografickým jazykem, ale bez samopalů, by jistě bylo, přinejmenším v Česku, hodno ještě většího ocenění. Pro hlubší zamyšlení a hlavně pro zahraničí jde ovšem v celkovém přístupu inscenátorů o řešení, které je nejen možné, ale, pragmaticky viděno, asi i dobré.

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek