Ve věku devadesáti let zemřel Karel Paukert, český varhaník, hobojista, pedagog a umělecký kurátor, který od šedesátých let působil ve Spojených státech amerických. Tam mimo jiné vedl hudební sekci Clevelandského muzea a hojně koncertoval. Byl významným propagátorem české hudby a podporoval soudobé skladatele. Za nedávno završeným životem Karla Paukerta se ohlíží jeho někdejší spolužák a kolega varhaník Jan Hora.

I.

Karel Paukert zahájil svá hudební studia v roce 1951 na varhanním oddělení Pražské konzervatoře. Shodou okolností jsem nastoupil stejný rok na varhanní oddělení a studovali jsme oba u stejného profesora, proto jsme se vídali denně. Padesátá léta byla pověstná svým politickým útlakem čerstvě nastoleného represivního komunistického režimu. Pražská konzervatoř pod moudrým vedením dr. Václava Holzknechta však odolávala všem politickým tlakům, které se eliminovaly už na ředitelství a k posluchačům se nedostávaly. Konzervatoř byla tehdy svého druhu jedinečnou školou spíš vysokoškolského typu, kde se smělo vše, co tehdejší vysoké školy, sešněrované různými příkazy a zákazy, nemohly. 

Karel Paukert pilně studoval varhanní hru a k tomu ještě na Městské hudební škole hoboj. Jeho rodinná finanční situace nebyla zvlášť dobrá. Proto si při studiu našel místo hobojisty v malém orchestru tehdejšího Divadla pro mládež Jiřího Wolkera, kde hrál také na klávesové nástroje, občas na bicí a příležitostně soubor řídil. Praxi, kterou tam získal, později bohatě zúročil. 

V padesátých letech pořádala Katedra hudební vědy Karlovy univerzity vždy ve čtvrtek dopoledne v Divadle hudby přehrávky z děl „zakázaných“ skladatelů z nahrávek ze západu, jinak veřejně naprosto nedostupných. Jednalo se především o Stravinského, Hindemitha, Bartóka, Schönberga, Berga, Weberna, ale kupodivu i o pozdního Janáčka. Oficielně se jednalo o „formalismus“, který pracujícímu lidu, budujícímu nadšeně socialismus, nic neříká. Přehrávky vedl prof. Mirko Očadlík, který vždy ideově zdůvodnil prohnilost takové hudby, ale bylo přitom patrné, že se mu hudba těchto autorů líbí, i když to jako komunista dovedně skrýval. Chodili jsme tam všichni zájemci o tuto hudbu, která znamenala v temných padesátých letech okno do světa, oficiálně zakázaného. Chodil tam pravidelně Karel Paukert, já, Jan Klusák, Libor Pešek a další studenti skladby a dirigování.

V roce 1956 po tehdejších pěti letech studia jsme připravovali absolventský koncert a troufli si na Smetanovu síň. Měli jsme s Karlem oba moc rádi Hindemitha, a proto jsme se rozhodli společnými silami provést jeho Koncert pro varhany a dechové nástroje, op. 46: č. 2 z cyklu Kammermusik č. 7. Party orchestru jsme vlastnoručně opsali, protože tištěné od firmy Schott byly naprosto nedostupné. Karel Paukert dirigoval a obstaral hráče na dechové nástroje, já hrál varhanní part.

V témže roce se Karel Paukert pokoušel o přijetí na varhanní oddělení AMU, ale tento nástroj byl z hlediska vládnoucího režimu neperspektivní. Přiváděl lidi do kostela, kde sice stály zajímavé nástroje, ale mohli se nakazit nepřátelskou ideologií. Dr. Jiří Reinberger, tehdejší jediný pedagog varhanního oddělení, by rád Karla přijal, ale stranická skupina nepovolovala víc než čtyři posluchače varhan na celé fakultě, tak se přijetí nepodařilo. Zklamaný Karel se pokusil studovat Divadelní fakultu AMU, obor Loutková tvorba, ale zjistil, že to není jeho cesta. Po roce z fakulty odešel, následně vykonal tehdejší povinnou dvouletou vojenskou službu a přemýšlel, jak by se legálně dostal za „železnou oponu“. Naskytla se později příležitost působit jako hobojista v orchestru na Islandě v Reykjavíku. Působil tam jednu sezonu 1961/62 s pevným úmyslem už se zpátky nevrátit a zůstat v západní Evropě. Následně studoval varhany v Belgii v Gentu a pokoušel se uplatnit jako varhaník. Brzo však zjistil, že každá evropská země přeje při volbě zaměstnání spíš vlastním občanům než cizincům. Zkusil se tedy přesunout do USA a podařilo se mu získat místo asistenta pedagoga na Washington University v St. Louis, kde poznal také japonskou sopranistku Noriko Fujii, která tam na Fulbrightovo stipendium studovala zpěv a již si potom v roce 1966 vzal a definitivně zakotvil ve Spojených státech.

II.

V šedesátých letech jsem Karla několikrát potkal v západním Německu, kde koncertoval, a někdy jsme hráli i ve stejném koncertním cyklu nebo podobně ve Skandinávii. Mezitím ve svobodném světě a při pedagogickém působení získal Karel Paukert neobyčejně na vědomostech a zkušenostech v oboru. Z častého koncertního vystupování po různých zemích a kontinentech byl nepřebernou studnicí informací o francouzské varhanní kultuře, nových nástrojích ve Skandinávii nebo restaurování starých nástrojů v Holandsku. Když se v roce 1974 stal hlavním kurátorem Muzea umění v Clevelandu (Ohio), rozvinul rozsáhlou organizátorskou činnost při pořádání koncertů v aule muzea. Bylo jich až do jeho penzionování v roce 2003 přes obdivuhodných osm set. Ačkoliv jako emigrant do Československa nesměl, nezapomínal na české interprety a při sólových a komorních koncertech figurují často nejvýznačnější jména našeho koncertního umění jako Josef Suk, Ivan Moravec, Zuzana Růžičková, Boris Krajný, Talichovo kvarteto, Guarneri trio a další, z varhaníků Jaroslav Tůma a já. Karel Paukert propagoval české interprety tak vehementně, že občas vzbudil nelibost vedení muzea, které chtělo pestřejší výběr účinkujících. Jeho celoživotní zájem o soudobou hudbu se promítl do mnoha provedení žijících autorů (William Albright), Charlese Ivese a premiéroval Koncert pro varhany a orchestr Čechoameričana Karla Husy. Z české hudby prováděl často skladby B. A. Wiedermanna, Miloslava Kabeláče, K. B. Jiráka a dalších. V roce 1976 začal pedagogicky působit na Clevelandském hudebním institutu. Roku 1979 se stal varhaníkem a sbormistrem v episkopálním biskupském kostele sv. Pavla, kde inicioval postavení druhých nových varhan od rakouské firmy Hradetzky a kde působil až do smrti. V roce 1995 získal uměleckou cenu města Cleveland a v roce 2003 čestný doktorát Clevelandského hudebního institutu. Po roce 1989 začal pravidelně jezdit do České republiky, pedagogicky působil v rámci kurzů a byl porotcem Mezinárodní varhanní soutěže Pražského jara. V uznání jeho zásluh o českou hudbu mu byla udělena umělecká cena Ministerstva kultury a roku 2022 čestný doktorát AMU. V posledním období života se věnoval psaní pamětí (česky) svého dlouhého a na události bohatého života. Doufejme, že na jejich vydání nebudeme dlouho čekat.