„Letos si připomínáme 120. výročí narození doktora Václava Holzknechta.“

„Měl neobyčejný vypravěčský dar, dokázal zpaměti hovořit na určité hudební téma krásnou češtinou.“

„Současná česká hudební kultura podobnou osobnost postrádá.“

Roky končící čtyřkou bývají u nás vyhlášené jako Roky české hudby; v těchto letech slaví kulaté životní jubileum řada našich skladatelů. Letos si připomínáme i 120. výročí narození dr. Václava Holzknechta, významné osobnosti české hudby druhé poloviny 20. století. Narodil se právě 2. května, v roce 1904 v Praze.

Narodil se „jako třetí dítě v pražské rodině svrškaře (obchodníka s kůžemi) Jana Holzknechta a matky Barbory, rozené Smolíkové,“ jak praví česká mutace portálu Wikipedia. Otec, i přes finanční problémy, dopřál svému synovi dostatečné vzdělání. Vedle studia práv na Univerzitě Karlově, kde získal v roce 1928 titul doktora práv, vystudoval i hru na klavír na Pražské konzervatoři (u Albína Šímy), kterou absolvoval také v roce 1928. Přestože se nejprve živil jako úředník na Ministerstvu obchodu (třináct let), táhlo ho to k hudbě. Stal se členem Hudební skupiny Mánesa a s jejími členy Pavlem Bořkovcem, Jaroslavem Ježkem, Františkem Bartošem a Išou Krejčím si velice dobře rozuměl, zejména v jejich zapálení pro soudobou hudbu. Znal se i s Bohuslavem Martinů.

Přestože byl Václav Holzknecht znamenitým klavíristou (sólovým i komorním hráčem), živil se především jako hudební funkcionář, autor knih o hudbě a zanícený propagátor hudby. Jako klavírista vystupoval především před válkou a v jeho repertoáru dominovala soudobá česká a francouzská hudba. Byl vůbec prvním interpretem klavírního koncertu svého spolužáka Jaroslava Ježka, ale i skladeb Pavla Bořkovce a Iši Krejčího. Jako klavírista vystupoval i na festivalech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Lutychu, Vídni, Amsterdamu, Florencii, Curychu a jinde (1930–1937). Často byl členem nebo předsedou porot klavírních soutěží u nás i v zahraničí (napsal také útlou knihu Běh za slávou čili O soutěžích aneb Co s tím, vydanou v r. 1971).

Měl neobyčejný vypravěčský dar, dokázal zpaměti hovořit na určité hudební téma velice dlouho a krásnou češtinou. To samozřejmě bylo podloženo především jeho hudebním vzděláním a velkým rozhledem. Byl neobyčejně noblesní a ona noblesa se zrcadlila v každém jeho projevu. Měl také morální kvality, a právě proto mu byla svěřena celá řada významných hudebních funkcí a postů. 

V roce 1942 se stal profesorem klavírní hry na Pražské konzervatoři a již v září téhož roku byl pověřen vedením této významné instituce, jejímž ředitelem byl téměř čtvrt století (1946–1970). Po ukončení této činnosti se stal šéfem opery Národního divadla v Praze (1970–1972) a později několik let jejím dramaturgem (jeho jméno je uvedeno na webu Národního divadla ještě v sezóně 1983/ 1984). V Národním divadle jistě přispěl k uvedení Stravinského opery Život prostopášníka, večeru jednoaktových francouzských oper Lidský hlas (F. Poulenc) a Španělská hodinka (M. Ravel), dnes naprosto nedoceněné opery Otakara Jeremiáše Bratři Karamazovi či operních jednoaktovek Bohuslava Martinů Veselohra na mostě a Ariadna i některých oper Bedřicha Smetany (Dvě vdovy).

Dr. Holzknecht psal pro operní programy nesmírně fundované a čtivé odborné články. Tak např. k nové inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky (prem. 7. dubna 1978) píše nejen o díle samotném, ale i o jeho tvůrci: „Janáček stanul vedle Bartóka a Stravinského bez intelektuální zátěže jejich leckdy příliš složitých kompozic a měl přesto znaky soudobé modernosti. Další rozvoj Janáčkovy slávy za hranicemi potvrdil jeho vítěznou novost. Přináší kromě zmíněných prvků ozdravění, zatímco značná část hudby našeho století se rozkladem tonality a experimentálními formami dostala spíše do oblasti konstrukce a pesimismu. Janáček však září jako slunce za letního dne nad suchým žlebem v rodných Hukvaldech. Jeho díla zpívají chválu života a lidského údělu; jsou humanistická. Tak dostala i soudobá hudba do vínku opět vůni přírody, spontánní přirozenost a étos.“ A o Prodané nevěstě napsal: „Není to jen naivní komedie z vesnického prostředí, je to kus života, umocněného dík umění skladatelovu do vysoké polohy stylizační, kde nabývá mánesovské sličnosti, poezie a čistoty. Výsledný dojem z Prodané nevěsty je vždy mravně povznášející.“ 

Vedle výše zmíněných postů působil postupně i jako předseda festivalového výboru Pražského jara či předseda Společnosti Bohuslava Martinů (od její vzniku v roce 1977), připravoval i pořady pro Divadlo hudby. Již bylo řečeno, že perfektně dokázal mluvit na určitá hudební témata, čehož hodně využila Česká televize (Profesor Václav Holzknecht vypravuje), Český rozhlas nebo i vydavatelství Supraphon, kde poutavě namluvil několik gramofonových desek (Hovory k sobě, O Ježkovi, Osvobozeném a o sobě).

Já jsem osobně poznal dr. Holzknechta na přednášce, kterou věnoval Hudební mládeži. Byla to velká radost jej poslouchat a myslím, že většina z nás, kteří jsme měli tehdy to štěstí být přítomni, na tuto událost nikdy nezapomene. 

Psaní o hudbě bylo nedílnou součástí Holzknechtova života. Snad první byla publikace Klavír v moderní hudbě, napsaná již v roce 1938 a ze stejného roku je i publikace Mladá Francie a česká hudba. V jeho rozsáhlém literárním díle najdeme monografie o Vítězslavu Novákovi, Jaroslavu Ježkovi, Antonínu Dvořákovi, Claudu Debussym, Maurici Ravelovi, J. S. Bachovi a jeho synech, Emě Destinnové, Franzi Schubertovi, Išovi Krejčím a Bedřichu Smetanovi. Píše i o institucích, jakými jsou Česká filharmonie nebo Pražská konzervatoř. 

V roce 1979 nakladatelství Panton vydalo Holzknechtovu monografii Bedřich Smetana, která vyšla rozšířená a přepracovaná ještě v roce 1984 (k Roku české hudby). Přestože kniha je psána jazykem, který je již trochu vzdálen dnešní moderní češtině (užívá s oblibou přechodníky i slova dnes již neužívaná), je velkou radostí ji znovu a znovu číst. Holzknecht píše nejen o Smetanovi, ale i o době, v níž žil, a o osobnostech, s nimiž se setkal. Můžeme jen litovat, že v letošním Roce české hudby tak kvalitní a fundovaná a zároveň velice čtivá monografie o Bedřichu Smetanovi nebyla znovu vydána. 

Městská knihovna v Poličce a nakladatelství Argo vydaly v roce 2015 Hudební eseje a morality Jaroslava Mihuleho, v níž autor vzpomíná na celou řadu vynikajících osobností, s nimiž se setkal. Nechybí mezi nimi ani dr. Václav Holzknecht, o kterém píše Dvě zamyšlení nad dr. Václavem Holzknechtem. Když dr. Václav Holzknecht 13. srpna 1988 v Jindřichově Hradci zemřel, napsal Jaroslav Mihule pro Společnost Bohuslava Martinů nekrolog, z něhož část uveďme i na závěr tohoto vzpomínání: „Rád citoval slova světového klavírního virtuosa Artura Rubinštejna, který jednou před ním řekl asi toto: Kdo má svět rád, toho mají lidé rádi. Líbilo se mu to, protože to byl i jeho případ. Měli jsme ho rádi – a imponoval nám, jak šel zvláště v posledních letech neoblomně za správnými věcmi v našem kulturním životě. Právě v tom bude jako málokdo citelně chybět tento vytrvalý a na duchu do poslední chvíle mladý arbiter morum, apoštol dobrých mravů.“

A nám nezbývá než si povzdechnout, že současná česká hudební kultura podobnou osobnost postrádá…

Foto: archiv ND a Jaromír Svoboda, Wikipedia / Luděk Kovář / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / a.n. / volné dílo