„Těším se, až bude dokončena oprava varhan v katedrále sv. Víta; toužím si na ně zahrát.“

„Martinů je ve světě stále poněkud opomíjený. A je to škoda, protože v sobě jeho díla mají zvláštní magnetismus.“

„Od tří let jsem věděl, že budu hudebníkem, a od té doby jsem z této cesty neuhnul.“

Britský dirigent, varhaník a klavírista Wayne Marshall je proslulý hudební všestranností, a to jak za dirigentským pultem, tak u klávesových nástrojů. V letech 2014–2020 působil jako šéfdirigent orchestru WDR Funkhausorchester v Kolíně nad Rýnem a v letech 2007–2013 jako hlavní hostující dirigent milánského Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi. Je uznávaným interpretem děl George Gershwina, Leonarda Bernsteina a dalších amerických skladatelů 20. století. V neděli 6. července vystoupí s rozhlasovými symfoniky na závěrečném koncertu festivalu Smetanova Litomyšl s názvem Americká story. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří i o svých zkušenostech s českým publikem a hudebníky.
 

Do Prahy jste se nedávno vrátil jako host Symfonického orchestru Českého rozhlasu, se kterým jste debutoval už v roce 2019. Těší vás návraty do České republiky? Jaké máte zkušenosti s českými hudebníky a publikem?

Do Prahy se vždycky vracím s velkou radostí. Je to město s hlubokou hudební duší a spolupráce s českými hudebníky je pro mě pokaždé inspirací. Jsou nesmírně otevření, mají radost z tvorby, přicházejí na zkoušky připraveni a s chutí tvořit skutečně něco výjimečného. Velmi si cením jejich profesionality i vnitřního zápalu. Naposledy jsme společně uvedli Bernsteinovu symfonii Jeremiáš, což je náročné dílo – zejména druhá věta, Scherzo, je skutečnou výzvou. Každý takt v ní nese jinou barvu, jinou náladu. Během zkoušky jsem se muzikantů zeptal, zda to dílo někdy předtím hráli. Řekli, že ne, a musím říct, že mě to překvapilo, neboť byli mimořádně dobře připraveni.

Co se týče publika, mám pocit, je to vlastně jednoduché: když odvedeme upřímný výkon, publikum to pozná a odmění nás svou energií. A já se pokaždé snažím, aby každý koncert, který vedu, byl právě takový – opravdový. Hudba je koneckonců lidská záležitost a lidé vědí, jak na ni reagovat.

Když ale mluvíme o návratech do vaší země, moc se těším se, až bude dokončena oprava varhan v katedrále svatého Víta. Moc bych si přál uspořádat tam koncert a zahrát si na ně. Trvá to déle, než by si člověk přál, ale až se to konečně povede, bude to velký okamžik. 

Máte za sebou zkušenosti s hudbou českých skladatelů. Kdo z nich je vám nejbližší?

Ano, měl jsem příležitost dirigovat díla Smetany i Martinů; Janáček zatím ještě čeká. V mém repertoáru samozřejmě nechybí ani Dvořák – konkrétně jeho symfonie č. 5, 8 a 9. Každý z těchto autorů má svůj jedinečný jazyk, ale právě Bohuslav Martinů mě fascinuje čím dál víc.

K jeho hudbě mě přivedla moje žena, která je pianistka. Když jsme se poznali, byla součástí klavírního dua, které se věnovalo objevování méně známého repertoáru – a právě tehdy jsem se poprvé setkal s jeho brilantním Koncertem pro dva klavíry a orchestr. Byl to vlastně vstup do celého jeho světa plného nečekaných barev, rytmické energie a hluboké lyriky.

Martinů je, myslím, ve světě stále poněkud opomíjený. Možná ne v České republice, ale jinde rozhodně ano. A je to škoda, protože jeho symfonie i koncertantní tvorba v sobě mají zvláštní magnetismus. Ve stínu velikánů, jako jsou Smetana, Dvořák nebo Janáček, někdy zůstává neprávem skrytý. Ale když mu dáte prostor, dokáže svou hudbou skutečně uchvátit.

Vaší specializací jsou američtí skladatelé 20. století. Povězte nám, jak k tomu došlo…

Abych pravdu řekl, nemám příliš v oblibě slovo „specializace“. Zní to, jako by vás mělo uzavřít do nějaké skupiny a omezit na jedinou oblast. Já jsem hudebník z přesvědčení – a to znamená, že se věnuji širokému spektru hudby, tedy všemu, co mě osloví a co má sílu promlouvat k lidem.

Ale je pravda, že k americké hudbě 20. století mám hluboký a osobní vztah. Už jako malý chlapec jsem poslouchal spoustu hudby, u nás doma často zněl Leonard Bernstein, a to byla možná ta první jiskra. Navíc mám velmi blízko k jazzu, nejen, že ho obdivuji, ale také mu rozumím, vnímám jeho rytmus, svobodu, jeho vnitřní žár. A když k tomu připočtu hodiny a hodiny, které jsem jako dítě strávil sledováním hollywoodských muzikálů ze třicátých a čtyřicátých let, nemohla mě tato estetika neovlivnit a tento způsob hudebního vyprávění mi prostě přirostl k srdci. Dnes se ho snažím přenést i na pódium nejen jako styl, ale jako určitý způsob hudebního bytí. Velcí američtí symfonikové prostě jsou můj šálek čaje. 

Pro české publikum jsou jména jako Gershwin s Bernstein poměrně známá. Někteří si možná vybaví i Aarona Coplanda či Philipa Glasse, ale další jména jsou i pro poučenou veřejnost spíše neznámá. Který z dalších amerických skladatelů by si podle vás zasloužil větší pozornost?

To je těžká otázka. Gershwin, Bernstein i Copland byli a zůstávají skutečnými pilíři americké hudby – každý z nich ve své době dokázal zformulovat něco zásadního, ryze amerického a přitom univerzálního. Pro mě představují to nejlepší, co Spojené státy hudebně nabídly. Ale pokud bych měl jmenovat někoho, kdo zůstává trochu ve stínu, pak bych zmínil Florence Price. Možná není ve stejné lize jako výše zmínění velikáni, ale rozhodně stojí za pozornost. Její symfonie i klavírní koncerty nesou osobitý rukopis; možná jemnější, méně teatrální, ale o to niternější. Navíc je cenné, že se do širšího povědomí konečně dostává i žena-skladatelka z americké historie, jejíž dílo je dnes nahráváno, objevováno a oceňováno.

Když mluvíme o amerických skladatelích, nemohu se nezeptat na Johna Cage. Už jste někdy provedl jeho slavnou skladbu 4′33″? Jaký na ni máte názor?

Upřímně řečeno, tohle není úplně můj svět. Nejsem velkým příznivcem minimalismu ani hudby Johna Adamse a podobně to mám i s Johnem Cagem. 4′33″ jsem sice neprovedl v koncertním sále, ale jednou jsem ji nahrával a to byla skutečně zvláštní zkušenost. Ta skladba je svým způsobem fascinující. Otevírá obrovský prostor pro interpretaci – můžete s ní udělat téměř cokoliv, a přitom vlastně nic. Přiznávám, že jsem k tomu přistupoval s jistou dávkou skepse. Měl jsem pocit, že jen tak stát a nedělat nic je vlastně trochu absurdní. Ale v tom tichu se nakonec člověk ocitne ve zvláštním stavu, protože „vystupuje“, aniž by cokoli fyzicky provedl, a přitom v hlavě hraje celý orchestr myšlenek. Byla to zajímavá zkušenost. Ale musím říct: zažil jsem, vyzkoušel jsem, a to mi stačí. Můj hudební domov leží jinde.

Mohl byste nám svými slovy přiblížit program závěrečného koncertu festivalu Smetanova Litomyšl? 

Na tomto koncertě zazní hudba, která je mi blízká a hluboce rezonuje s tím, kým jako hudebník jsem. Dvě z těch skladeb jsem v minulosti mnohokrát hrál – Gershwinova Druhá rapsodie pro klavír a orchestr a Američan v Paříži. Jsou to díla plná radosti, rytmu, elegancí i nostalgie, zrcadlící duši Ameriky první poloviny 20. století. Vedle nich zazní i jedna ze dvou suit z West Side Story, které Bernstein upravil ke koncertnímu provádějí a kde se propojí hlasy Tonyho a Marie. Věřím, že to dodá celému programu další rozměr – jak emocionální, tak hudební. Vždyť tu hudbu známe všichni, její síla je univerzální a nadčasová.

Jsem také velmi rád, že zazní Bernsteinova suita z filmu V přístavu. Je to temné, syrové dílo, které přesně vystihuje atmosféru příběhu: špinavé doky, stávky, nezaměstnanost, svět bez slunce a humoru. Mám ten film nesmírně rád, je černobílý nejen vizuálně, ale i v atmosféře. Slunce v něm nesvítí, a právě to je záměrně zdůrazněno. Je to dílo bez humoru, vážné a těžké, plné napětí a vnitřní nejistoty. Po zhlédnutí ve vás zůstává zvláštní druh neklidu, tísně – přesně takové pocity Bernsteinova hudba popisuje. Navíc je to nesmírně náročná skladba i pro orchestr, vyžaduje preciznost, soustředění a cit pro dramatickou linku. A právě při živém provedení vystoupí její emocionální síla naplno.

V rolích Marie a Tonyho vystoupí Soňa Godarská, loňská držitelka Thálie, a převážně popový zpěvák Vojtěch Dyk. Jak přistupujete k provedení skladeb, kde se potkávají takto rozdílné hlasy?

Celý program vznikl v úzké spolupráci s Jakubem Hrůšou, jehož hudební intuici nesmírně obdivuji, přičemž výběr sólistů byl jeho volbou – a já jsem zvědavý, co všechno společně vytvoříme. Bernsteinova West Side Story má tu krásnou vlastnost, že je otevřená mnoha hlasům a může být interpretována mnoha způsoby. Vzpomeňme na slavnou nahrávku s Kiri Te Kanawou a José Carrerasem, která často označována za vrchol crossover stylu – oba si zachovali svůj operní původ, a přesto dokázali vnést do těch písní autenticitu a opravdovost.

Na koncertech často zároveň dirigujete a hrajete na klavír. Není to příliš náročné? Neodvádí jedna role pozornost od té druhé?

Je to rozhodně náročné, ale právě proto mě to tolik přitahuje. Ve chvíli, kdy sám sedím za klavírem a zároveň vedu orchestr, je to naprosto osobní výpověď. Je to moje interpretace, moje vize a není třeba se obávat, jestli mě dirigent „následuje“ nebo zda se naše pojetí rozchází. Všechno je v mých rukou, a to doslova.

Orchestr v takovém případě musí fungovat jako komorní soubor, musí být citlivý, pohotový a musí si umět vzájemně naslouchat, což někdy nebývá snadné. Dostal jsem se do situací, kdy se hráči nedokázali navzájem vnímat, neposlouchali se. V takových případech jsem trval na pečlivých zkouškách, abychom se dostali takříkajíc do společného proudu. A když se to podaří, když orchestr zachytí tu myšlenku, ten proud, pak to má obrovskou sílu. U Gershwina je tohle spojení obzvlášť přirozené. Dirigovat a současně hrát jeho hudbu je nádherná příležitost, protože dialog mezi sólistou a orchestrem se stává jedním tělem. V té chvíli hudba skutečně žije.

Máte profil i jako operní dirigent. Je pro vás opera jiný svět než koncertní pódium? A stalo se vám někdy, že jste musel odmítnout režijní koncepci?

Opera je zcela svébytný svět – jiný než symfonický koncert, jiný i v tom, jak náročná je práce samotného dirigenta. U symfonie se člověk pohybuje v čistě hudebním prostoru, ale v opeře vstupuje na scénu celá řada dalších prvků: zpěváci, jeviště, pohyb, světlo, dramaturgie… Je to mnohovrstevnatá, fascinující práce. Nedávno jsem pracoval na inscenaci Petera Grimese v Lyonu, což to bylo extrémně vyčerpávající i fyzicky. Každý večer jsem toužil po masáži, abych zvládl další den. Ale i to patří k opeře, kde celým tělem dýcháte s jevištěm, sledujete každý pohyb, držíte zpěváky v rytmu i v prostoru.

Spolupráce s režisérem je v tomto procesu klíčová; je to skutečně práce pro dva. Zatímco na premiérovém večeru už je režisér v hledišti a jeviště patří mně, během zkoušek musíme tvořit jako jeden organismus. Je pro mě nesmírně důležité, aby bylo vše důkladně připravené nejen hudebně, ale i scénicky. Každý zpěvák musí mít jistotu, že ví, kde stojí, že vidí a že slyší. Jen tak může podat plný výkon. A ano, i já jsem se setkal s režijními nápady, které byly, řekněme, poněkud výstřední. Ale chápu, že každý tvůrce má jinou vizi. Klíčem je, aby režisér respektoval potřeby hudby i interpretů. Pokud je výsledkem koncepce, která je logická, smysluplná a zároveň hudebně funkční, pak funguje celé představení jako dobře seřízený stroj.

Chtěl jste někdy dělat i něco jiného?

Ne. Nikdy. Jsem hudebník – a tím jsem chtěl být odjakživa. Miluji dirigování, je to naprosto jedinečný způsob, jak být s hudbou. Každý koncert, každé setkání s orchestrem je nový svět. Jiní lidé, jiné skladby, jiná energie… a ta cesta od první zkoušky po poslední tón na pódiu je pro mě pokaždé radostí.

Dlouho jsem byl jsem přesvědčený, že se stanu koncertním varhaníkem. Ale v určité chvíli jsem si uvědomil, že potřebuji něco víc. Že mě láká širší prostor, komunikace, sdílení, napětí i svoboda, kterou dirigování přináší. Hudba byla mou vášní od dětství. Od tří let jsem věděl, že budu hudebníkem a od té doby jsem z této cesty neuhnul. Ve škole jsem byl takové problematické dítě. O běžné předměty jsem neměl vyloženě zájem; vše, co jsem chtěl dělat, bylo na něco hrát. A abych toho dosáhl, musel jsem se naučit disciplíně, což se mi v předpubertálním věku podařilo: intenzivně jsem začal cvičil, budoval techniku, poznával repertoár a učil se tomu, co hudební život obnáší. Tehdy jsem položil základy všeho, co dělám dnes, a s odstupem času jsem nesmírně vděčný, že jsem právě tehdy zůstal věrný svému rozhodnutí.

Kdybyste si mohl pozvat jakéhokoliv skladatele z dějin na sklenku vína – koho byste si vybral? A o čem byste si povídali?

Bez váhání bych zvolil George Gershwina. Jeho hudba změnila můj život – vnesla do něj rytmus, barvu, odvahu i něhu. Mluvili bychom o všem, co do svých melodií vložil, o Americe jeho doby, o tom, co všechno se dá říct beze slov. Zemřel, když mu bylo pouhých sedmatřicet. A já bych s ním teď mohl sedět ve věku, kdy on už nebyl, což by samo o sobě bylo silné setkání. Dal bych si s ním sklenku dobrého bílého vína. Nic okázalého, jen tiché posezení, rozhovor o hudbě, o životě. S Bernsteinem jsem se bohužel nikdy osobně nesetkal. Viděl jsem ho jednou naživo ve Vídni, ale neměli jsme možnost si promluvit. I on by byl jistě fascinujícím společníkem.