„Akustické podmínky Národního hudebního fóra ve Vratislavi nemá smysl se sálem v Porubě srovnávat. I když na dané možnosti není špatný, pro dojem ze hry orchestru příliš příznivý není.“

„Narek Hakhnazaryan poskytl Dvořákovi ztišenou kantilénu, v pasážích na opačném výrazovém pólu však uplatňoval až příliš náruživosti.“

„Brahmsova Druhá symfonie, dílo šťastné letní pohody dnů trávených u jezera Wörthersee v Korutanech, je kompletně pozitivní.“

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka pokračoval ve čtvrtek koncertem orchestru NFM Filharmonia Wrocławska. Dirigoval Tomáš Netopil, prezident festivalu, sólistou byl mezinárodně proslulý arménský violoncellista Narek Hakhnazaryan. Program dvěma základními díly světového repertoáru připomněl umělecké i osobní přátelství Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse. 

Orchestr z Vratislavi, hostující 12. června na festivalu Leoše Janáčka v Ostravě, bezděky připomněl, jak podstatným tématem jsou v hudebním dění koncertní sály. NFM Filharmonia Wrocławska, patřící třetímu největšímu městu v Polsku, hraje už deset let v krásném moderním sále pro 1800 posluchačů. V Ostravě-Porubě se musela v kulturním zařízení Poklad, před čtyřmi lety kvalitně zrekonstruované kulturní památce z roku 1961, vměstnat do sálu pro 400 diváků. Jistě logicky se i proto při koncertě, jak z pódia, tak v kuloárech, ozývaly zmínky o dlouho už potřebném moderním koncertním sále ve třetím největším městě v Česku. A také o tom, zda se podaří, aby ho Janáčkova filharmonie Ostrava otevřela v roce 2028, kdy uplyne sto let od úmrtí jejího patrona, skladatele z první světové ligy.

Dvořák s Brahmsem mají hudebně dost příbuzného. Oba jsou romantici s ukotvením v absolutní, tedy neprogramní hudbě. Český mistr psal skladby znějící spontánněji, Brahmsovy jsou vznešenější, ale to je jen jedem z možných pohledů. Stejně jako konstatování týkající se melodičnosti u Dvořáka a komplexní kompoziční propracovanosti u Brahmse. Ušlechtilost a krása jsou společné odkazu obou. A takový je i souhrnný dojem z provedení Violoncellového koncertu českého skladatele a Druhé symfonie skladatele vídeňského.  

Akustické podmínky Národního hudebního fóra ve Vratislavi nemá smysl se sálem v Porubě srovnávat, na dané možnosti však dřevem obložený prostor v Domě kultury Poklad není vůbec špatný. Nicméně pro orchestr a dojem z jeho hry příliš příznivý nebyl. Hudba zněla přece jen až příliš zblízka a suše, s nechtěným obnažením všeho, co případně chybělo do sta procent.  

Violoncellistu Nareka Hakhnazaryana zná tuzemské publikum z několika vystoupení docela dobře: jako hudbě oddaného skvělého virtuosa. Dvořákovu Koncertu h moll poskytl ve ztišených místech nádhernou, procítěně ztišenou kantilénu. V pasážích na opačném výrazovém pólu však uplatňoval až příliš náruživosti, naléhavé pasáže a akcenty v tečkovaném rytmu byly zbytečně rapsodické, silové.

Stejně jako už vícekrát dříve, i tentokrát Hakhnazaryan přidal Lamentatio od Giovanniho Sollimy. Sólista v emocionálně výrazné skladbě ve vemlouvavých úsecích při hře beze slov zpívá, ve střední části jen hraje, ale vyhroceně. Vkládá se do této kompozice, jako kdyby byla arménská – a dokonce jeho vlastní. 

Brahmsova Druhá symfonie, dílo šťastné letní pohody dnů trávených u jezera Wörthersee v Korutanech, je kompletně pozitivní. Srovnávání s Beethovenovou Pastorální, jako každé srovnání, kulhá, mimo jiné u Brahmse nekuká kukačka a nekoná se bouřka, ale převažující bukolické plochy tomu nahrávají. Tomáš Netopil  se do provedení položil naplno, skoro jako kdyby s orchestrem byli v tom jejich velkém sále…

Foto: Kamil Hauptmann / MHF L. Janáčka