„Introitus Franze Liszta je příležitostné dílo, demonstrující tehdy nové možnosti romantických nástrojů. K nim obzvláště patří možnost crescenda.“

„Pohyboval se v improvizaci uvolněně a inspirovaně ve výrazně polyfonním stylu a přesto, že hrál poměrně dlouhou dobu, udržoval novými a novými řešeními přináležitost k původnímu melodickému materiálu – a docela dobře udržel i pozornost publika.“

„Improvizovaný byl i přídavek. Umný a hravý. Začal motivem Smetanovy Vltavy, do kterého nakonec nenásilně zaklesl Brahmsův Uherský tanec.“ 

Třicetiletý maďarský církevní hudebník Brúnó Kaposi se jako vítěz improvizační kategorie loňské soutěže v Opavě dostal do Prahy. Vystoupil ve čtvrtek na Mezinárodním varhanním festivalu Audite Organum v bazilice sv. Jakuba a zejména improvizacemi, ale i klasickými skladbami upoutal a přesvědčil. 

Repertoár, který Brúnó Kaposi  přivezl 18. září na svatojakubský Mezinárodní varhanní festival Audite organum do české metropole, obsáhl proslulou Bachovu skladbu, méně známou skladbu Lisztovu, díla dvou v tuzemsku neznámých maďarských autorů pozdního romantismu a výrazně delší improvizační blok. Největší pražské i české varhany rozezněl suverénně a s jistotou především v obou rozsáhlých improvizovaných výstupech. 

Introitus Franze Liszta, Němce, jehož odkaz považují Maďaři do určité míry logicky i za součást svého kulturního dědictví, je postupně se zvukově otvírající příležitostné dílo, demonstrující tehdy nové možnosti romantických nástrojů. K nim obzvláště patří schopnost crescenda, postupného zesilování. Skladatel ji exemplárně využil, stejně jako si nenechal ujít bohaté uplatnění harmonických fines. Přelévání harmonií stojí v popředí, ve své proměnlivosti a barevnosti jako určující prvek. Akordy výrazně dominují nad melodickým materiálem. Skladba, začínající v tiše a tajemně znějící základní poloze osmistopých rejstříků, postupně získává na zvukové i výrazové a koneckonců i tempové intenzitě, jak se přidávají další a další zvuky a barvy, další řady píšťal. Zajímavým momentem je mimořádně dlouhá pedálová prodleva. Právě nad ní, přes drobnější návraty, hudební proud pomalu graduje, až nakonec s mixturami a dalším vybavením dosáhne impozantního zvuku v tutti.

Následovalo Bachova Toccata a fuga F dur, shodou okolností rovněž nepřeslechnutelně uplatňující efekt dlouhých pedálových prodlev, držených přes mnoho taktových čar. Vznikající disonance, docela zneklidňující, ozvláštňují směřování hudebního proudu až k provokativnímu očekávání. Ne vše se v toccatě interpretačně či technicky podařilo na sto procent, rychlé spletité figurace na manuálech a někdy i v obtížných pedálových extempore působily občas nezřetelně, rozmazaně. Bach vrší rozměrnou čtvrthodinovou skladbu tak, že její směřování kupředu působí nezadržitelným dojmem. Je to po toccatě i případ mistrovsky koncipované dvojité fugy, bezprostředně a nepříliš kontrastně navazující, běžící nadále ve virtuózním tempu a v podstatě nezměněné silnější dynamice. Několik neusazeně působících míst, při detailním pohledu lehce rozháraných, profesionalita a zručnost mladého umělce nicméně zcela spolehlivě překryla. Bachovu formu a její rozměr utáhl.

Maďarský varhaník a skladatel Dezsö Antalffy-Zsiross, jehož život se uzavřel v USA v roce 1945, byl Kaposim připomenut prostřednictvím skladby Plující mraky – pomalejší a crescendy a decrescendy členěnou impresivní meditací, hudebně kroužící kolem pomyslného centra. Lajos Schmidthauer, jeho vrstevník, který zemřel v roce 1956, druhý Kaposiho krajan, dostal prostor svým Scherzem, kontrastní živou kompozicí s výraznějšími motivky. Zařazení nekonfliktní, adekvátně registrované, zajímavě vyznívající, interpretačně dobře zvládnuté a posluchačsky vděčné hudby těchto postromantických autorů, přinejmenším v tuzemsku neznámých, bylo z poznávacích důvodů z pohledu publika velkým kladem vystoupení. 

Víc než dvacet minut patřilo potom tomu, co je Kaposimu nejvlastnější a čím si získal loni na podzim v Opavě porotu a tedy i první místo na dvaadvacátém ročníku bienální Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena: daru a schopnosti improvizace. Na rozměrné ploše kroužil nejdříve kolem starobylé české duchovní písně Jezu Kriste, štědrý kněže, která pochází z doby ještě před působením Mistra Jana Husa. Pohyboval se uvolněně a inspirovaně ve výrazně polyfonním stylu a přesto, že hrál poměrně dlouhou dobu, udržoval novými a novými řešeními hudebních ploch přináležitost k původnímu melodickému materiálu – a docela dobře udržel i pozornost publika. 

Druhá ohlášená improvizace měla za hudební téma píseň Poutníci naděje, spojenou v mezinárodním katolickém prostředí s letošním Jubilejním svatým rokem, který se slaví každých 25 let. Hymnus italských autorů, bohužel s nepříliš výraznou melodikou, probral varhaník během více než deseti minut z mnoha stran, úseky jako variace většinou odděloval střihovou metodou. Po první výrazné expozici zřetelně registrovaného cantu firmu v levé ruce se pak už opět charakteristicky pohyboval převážně v hustě polyfonních vodách. Pro zvýraznění základní melodie samozřejmě využíval i pedálu, ale v práci s motivy převážilo v rozvážně budovaných i vyčkávajících zahuštěných plochách podrobné vyhrávání figurací a výplní. Improvizaci po působivém ubývání zvuku a zpomalení a ztišení uzavřela, už zase v tempu, fuga.

Improvizovaný byl i přídavek. Umný a hravý. Kaposi začal motivem Smetanovy Vltavy, od počátku harmonizovaným částečně odlišně od originálu a čím dál víc se předloze vzdalujícím; posléze obdobně exponoval jeden Brahmsův Uherský tanec, aby brzy obě témata prostřídal, nenásilně propojil, vzájemně konfrontoval a nakonec do sebe doslova zaklesl a dovedl je společně, ruku v ruce, do monumentálního finále, vědomě ovšem shozeného tečkou: závěrečným neartikulovaným souzvukem. 

V improvizování je Brúnó Kaposi očividně silný v kramflecích, zběhlý, nápaditý a jistý, aniž by ovšem samoúčelně exhiboval. Jeho aktuální rychlé pozvání na festival na základě vítězství v Opavě bylo dobrým tahem.

Foto/zdroj: Zdeněk Chrapek, archiv KlasikyPlus.cz