„V závěrečné scéně Sbormistra mě v kontextu s tím, co se dělo na plátně, úplně dostala Dvořákova Když mě stará matka.“

„I když ve filmu hudba nehraje prim, ale pouze dokresluje děj, měla by diváka upoutat, protože právě hudba, když je dobrá, mnohdy dokáže daný film podpořit.“

„Myslím, že po Zdeňku Liškovi už nikdo nedosáhl takového rozsahu, co se týče schopnosti vcítit se do děje filmu, a ještě ho posunout mnohem dál.“

V sobotu 12. července skončil 59. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Uskutečnilo se během něj 465 filmových představení, jichž se zúčastnilo 9949 akreditovaných návštěvníků, bylo prodáno celkem 128.133 vstupenek. V této souvislosti se detailněji zaměříme na filmy a události, které během celého festivalu zaujaly svou hudební složkou. Zároveň přinášíme krátká interview s českými umělci a pravidelnými festivalovými návštěvníky na téma úloha hudby ve filmu.

V pátek 4. července se ve Velkém sále Thermalu uskutečnilo slavnostní zahájení festivalu, tentokrát bohužel poprvé bez jeho prezidenta Jiřího Bartošky. Marek Eben jej v úvodní řeči několikrát zmínil, nejvíce originální však byl, když vyslovil myšlenku, že by se mu líbilo, kdyby byl po Jiřím Bartoškovi jakožto náruživém kuřákovi pojmenován stometrový komín nedaleké teplárny… Byla představena porota Hlavní soutěže, Soutěže Proxima a také zbrusu nová festivalová znělka s laureátem Ceny prezidenta festivalu z roku 2022 Boleslavem Polívkou, ve které si Jiří Bartoška zahrál svoji poslední roli, i když už nebyl na plátně fyzicky přítomen. Nutno podotknout, že znělka se Ivanu Zachariášovi mimořádně povedla, doslova při ní mrazilo v zádech. Podstatnou úlohu v tom sehrál také fragment geniálně zvolené hudby Zdeňka Lišky z filmu Stíny horkého léta, v němž Jiří Bartoška ztvárnil jednoho z banderovců.

Hlavními hosty slavnostního ceremoniálu byly herecké osobnosti Vicky Krieps a Peter Sarsgaard. Oba při této příležitosti obdrželi Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary. Zahajovacím filmem se stal rozhovor s Jiřím Bartoškou Musíme to zarámovat!, který v červenci 2021 natočili Milan Kuchynka a Jakub Jurásek. Snímek byl uveden premiérově a Jiří Bartoška v něm během pětašedesáti minut s ironií sobě vlastní rozprávěl o klíčových momentech svého života. Neopomněl například zmínit, že hercem se stal zásluhou Jany Švandové, která mu doporučila, aby se přihlásil na divadelní fakultu JAMU, přičemž jeho celoživotním hereckým souputníkem ve všech divadelních angažmá byl Karel Heřmánek. Také samozřejmě hovořil o své dlouholeté spolupracovnici, umělecké ředitelce MFF Karlovy Vary Evě Zaoralové. Po skončení projekce následoval před hotelem Thermal koncert britské skupiny La Roux, jehož závěr za mohutného aplausu fanoušků doprovodil festivalový ohňostroj. 

Jana Švandová: Přijela jsem držet festivalu palce 

Co bylo hlavním důvodem vaší letošní návštěvy karlovarského festivalu? 

Jako obvykle jsem chtěla vidět filmy a kamarády. A také jsem přijela z piety k Jirkovi Bartoškovi držet festivalu palce, aby byl tak pěkný, jako vždycky býval, a to se Jirkovým nástupcům povedlo. 

Jaký jste měla na festivalu program? 

Zvládla jsem mnoho společenských povinností, ale také bych se ráda zmínila o třech filmech, které jsem stihla zhlédnout. Za prvé musím jmenovat zahajovací film Musíme to zarámovat!, což byl nádherný dokument o Jirkovi Bartoškovi. Pak jsem viděla francouzské drama Love Me Tender s letošní laureátkou Křišťálového globu Vicky Krieps a americkou komedii Dokonalá shoda s další laureátkou Dakotou Johnson. 

Zaujala vás hudební složka ve výše uvedených zahraničních snímcích?

Jednalo se o profesionálně udělané filmy, avšak v obou případech nebyla hudební složka natolik výrazná, aby se dala okomentovat. 

Dokázala byste popsat svůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu? 

Slavnostní zahájení a zmiňovaný dokument Jirky Bartošky. 

Jiří Bartoška v zahajovacím filmu uvedl, že kdyby nebylo vás, nestal by se hercem… 

Ano, to je pravda. My jsme byli přátelé od patnácti let, takže jsme se znali opravdu hodně dlouho, takřka celý život. 

Dovedla byste vyslovit motto, které by ho charakterizovalo? 

Silná osobnost, již nelze nahradit. 

Taťjana Medvecká: Snažím se stihnout co nejvíce filmů 

Za jakým účelem jste letos do Karlových Varů přijela? 

Tento rok tady nemám žádný film, ale přijela jsem jako zvědavá maminka, protože naše dcera Kristina byla jednou ze scenáristek filmu Karavan, jehož světová premiéra se konala v Cannes, a dnes odpoledne bude uveden ve Velkém sále Thermalu. 

Které filmy vás zaujaly, včetně hudební složky? 

Včera jsem viděla Sbormistra, a kdyby se nejednalo o tak strašné téma, řekla bych, že to byl krásný film. Hudební složku tvořila zajímavá kombinace nádherného zpěvu dívčího sboru a zneklidňující scénické muziky Pjoniho a Aida Kida. Musím také říct, že tvůrci měli mimořádně šťastnou ruku při výběru hlavní dívčí představitelky Kateřiny Falbrové, u níž stačil jenom pohled a bylo tam všechno. Před chvílí jsem zhlédla další film z Hlavní soutěže, a sice americké drama Od základu, z něhož jsem úplně nadšená. Cítím v něm totiž poselství v tom smyslu, že i když život není snadný, člověku nezbývá nic jiného než ho přijmout, žít a neztrácet naději. A to myslím, že je v dnešní době velmi cenné. Navíc děj příjemně podbarvuje americká country. 

Jaký máte naplánovaný další program? 

Snažím se tu alespoň ve dvou dnech stihnout co nejvíce filmů. Během divadelní sezóny bohužel vůbec nemám čas chodit do kina. Odpoledne mě tedy čeká projekce avizovaného Karavanu a v noci se jdu podívat na britský film Vážka, kde mě především zajímá představitelka hlavní role Brenda Blethyn. Viděla jsem ji totiž jak v kriminální komedii Bílá vdova, tak v dramatu Mikea Leigha Tajnosti a lži, a i když třeba nedosahuje věhlasu Judi Dench nebo Helen Mirren, považuju ji za skvostnou herečku. 

Vzpomenete si, kdy vás hudba ve filmu bezprostředně zasáhla? 

Ano, když jsem dabovala Městečko Twin Peaks a ozvaly se první tóny hudby Angela Badalamentiho, udělalo se mi nevolno. Zavřela jsem oči a dabovala to raději se zavřenýma očima. Celé Lynchovo vyprávění na mě působilo zvláštně. A včera v závěrečné scéně Sbormistra mě v kontextu s tím, co se dělo na plátně, úplně dostala Dvořákova Když mě stará matka. 

Máte raději snímky, v nichž je hudební složka velmi výrazná, nebo je vám milejší, když se na plátně téměř nehraje? 

Záleží na tom, o jaký film se jedná. V některých dílech hudba děj dotváří a posouvá dál, a pak jsou také filmy, kde si jí nevšimnete. Netroufám si to nějak generalizovat. 

Měla jste možnost pracovat s Jiřím Bartoškou při natáčení filmu Zbožňovaný. Dovedla byste vyslovit motto, které by ho charakterizovalo? 

Neuvěřitelně charismatický muž, který měl velké kouzlo osobnosti a tah na branku. Klobouk dolů před jeho vykonaným dílem! 

Světlana Nálepková: Festivalem začínají prázdniny

Co bylo hlavním důvodem vaší letošní návštěvy karlovarského festivalu? 

Do Karlových Varů jsem nejprve řadu let pravidelně jezdila, pak jsem měla delší pauzu a před třemi lety mě sem opět přivedl můj partner, který pracuje u filmu, takže od té doby se festivalu pravidelně účastníme a je to pro nás začátek prázdnin. 

Které filmy vás z letošní nabídky obzvláště zaujaly? 

Moc se mi líbil zahajovací dokument o Barťákovi Musíme to zarámovat!. V sobotu jsme se byli podívat, když přijel Michael Douglas uvést Přelet nad kukaččím hnízdem, což je film, který jsem viděla určitě patnáctkrát. Řekli jsme si, že půjdeme jenom na začátek, a pak odejdeme. Samozřejmě jsme v sále zůstali až do konce, protože z Přeletu nad kukaččím hnízdem se odejít nedá. Dále bych jmenovala francouzské drama Love Me Tender s letošní laureátkou Křišťálového glóbu Vicky Krieps, které mě velice zaujalo, a byla jsem nadšená z filmu Duchoň. 

Čím vás téma Karola Duchoně oslovilo? 

Pamatuji si ho jako zpěváka, jehož moje generace neposlouchala, naopak jsme si dělali legraci z našich rodičů, kteří ho obdivovali. Při sledování toho filmu vám však dojde, že měl skutečně nádherný hlas, a i když mu byla politika de facto lhostejná, byl přinucen k určitým úlitbám. Film se však mimořádně povedl, je prodchnut množstvím nádherných písniček a představitel titulní role Vladislav Plevčík hrál skvěle. 

Co by neměla postrádat kvalitní hudba ve filmu? 

Originální nápad. I když ve filmu hudba nehraje prim, ale pouze dokresluje děj, měla by diváka upoutat, protože právě hudba, když je dobrá, mnohdy dokáže daný film podpořit. 

Dokázala byste popsat svůj nejsilnější zážitek z letošního festivalu? 

Michael Douglas a Přelet nad kukaččím hnízdem. 

Měla jste možnost při natáčení filmů Příběh lásky a cti a Oldřich a Božena pracovat s Jiřím Bartoškou. Dovedla byste vyslovit motto, které by ho charakterizovalo? 

Jirka byl přímý, vtipný, ironický bonviván, za jehož sarkasmem se skrývala citlivá duše. 

Karel Smyczek: Setkání s kamarády

Co bylo hlavním důvodem vaší letošní návštěvy karlovarského festivalu? 

Jako vždycky setkání s kamarády, s nimiž se v Praze míjím. Navíc máme nedaleko v Nejdku chalupu, takže někdy se tu stavím jenom na jednu dvě noci a zase se vracím chalupařit. 

Jaký máte na festivalu naplánovaný program? 

Letos jsem tady s vnukem Vilémem, výtvarníkem, takže výběr filmů jsem přenechal jemu. Včera jsme viděli zajímavý koprodukční film Žokej ze sekce Horizonty.

Byla v avizovaném snímku Žokej zajímavá hudební složka? 

Ano, především se tam vyskytovaly hodně výrazné, předimenzované a stylizované ruchy, které byly v rámci celku velmi podstatné. 

Které skladatele filmové hudby byste kontinuálně vyzdvihnul? 

Z našich především Zdeňka Lišku a Petra Hapku. Jinak musím říct, že jsem natočil několik hudebních filmů, a to dost rozdílných. Jednak Originální Pražský Synkopický Orchestr, a pak úplný protipól, celovečerní snímek Pražákům, těm je hej o Pražském výběru. Myslím, že když se člověk zaposlouchá do muziky, je možné zpracovat dva zcela odlišné žánry a není to problém. Ovšem v těchto případech výsledek ovlivnili Ondřej Havelka a Michael Kocáb. 

Co vás čeká v příští sezóně? 

Teď právě trávím čas jako supervizor pro soutěž DILIA, takže budu číst třicet synopsí začínajících scenáristů k jejich prvnímu celovečernímu filmu. A také doufám, že v příštím roce by mohlo dojít k realizaci třináctidílného televizního seriálu pro děti Pachatelé dobrých skutků, k němuž jsem napsal scénář podle literární předlohy Miloše Kratochvíla. 

Patřil jste k přátelům Jiřího Bartošky. 

Dalo by se to tak říct. Ani nevím, kdy jsme se prvně viděli, ale s Jirkou jsem měl pocit, že se známe sto let, aniž bychom společně nějak často pracovali. Hrál mi však v televizním seriálu Dobrá čtvrť. Zkrátka jsme si rozuměli a byl jsem rád, že mě vždycky zval na svoje narozeniny. Když jsem včera procházel kolem restaurace Meat & Bone Steakhouse, vzpomněl jsem si, že tam Jirka loni během festivalu uspořádal svůj večírek pro přátele, na němž tehdy nechyběl ani Karel Heřmánek. Co víc k tomu říct. 

Dovedl byste vyslovit motto, které by ho charakterizovalo? 

Šarm zahalený dýmem. 

Petr Neužil: Film dělá hudba 

Co bylo hlavním důvodem tvojí letošní návštěvy karlovarského festivalu? 

Jako vždycky – vidět lidi a filmy. Většinou přijíždíme až uprostřed festivalu, abychom se mohli účastnit slavnostního zakončení, ale letos jsme chtěli uctít Barťákovu památku tím, že tady budeme hned na začátku. 

Jaký máte naplánovaný program? 

Doufám, že se mi podaří vidět Sbormistra a Karavan. Mám totiž několik pacientů s Downovým syndromem, tudíž mě toto téma zajímá. Pokud to jde, snažím se vybírat si filmy s medicínskými tématy. 

Vyhovují vám více filmy, v nichž je hudební složka velmi výrazná, nebo máte naopak raději snímky, kde téměř žádný hudební motiv nezazní? 

Myslím, že hudbu nedělá film, ale film dělá hudba. Vezměme si například hollywoodskou klasiku Titanic, která je natolik spojena s jednou nosnou melodií Jamese Hornera My Heart Will Go On, že při sledování filmu na ni vyloženě čekáte. A kdyby ta muzika nebyla tak dokonale synchronní s určitou scénou, je dost možné, že by daná situace třeba vůbec nevypadala tak hezky, jak vypadá. 

Patřil jste k blízkým přátelům Jiřího Bartošky. 

Nejprve jsem byl já lékař a on pacoš, a pak se stal z pacoše kámoš. 

Dovedl byste vyslovit motto, které by ho charakterizovalo? 

Napadají mě slova, která mi říkal: “Tak jsem to všechno zařídil, tak jeďte, hoši. Jeďte dál!” Barťák totiž udělal všechno pro to, aby festival uměl jet dál i bez něj. 

Ondřej Novák: Hlad po filmu 

Za jakým účelem jste letos do Karlových Varů přijel? 

Jako každým rokem mě sem nejvíce přitáhl hlad po filmu a po kinosálech. 

Jaký máte na festivalu naplánovaný program? 

Vybírám si filmy jak na základě anotací, tak podle toho, jestli znám dotyčné tvůrce, jestli jsem už od nich něco viděl nebo jestli daný snímek dostal nějakou cenu. Vždycky mě zajímá nejen nová česká tvorba, ale také archivní snímky. 

Které filmy vás obzvláště zaujaly, včetně hudební složky? 

Nejvíce se mi líbil americký film Od základu (Hlavní soutěž), jehož hlavní hrdina – kovboj znovu hledá svoji identitu po vyhoření statku, přičemž hudba ve stylu country zde trefně podbarvuje atmosféru. Rovněž mě zaujal český film Na druhé straně léta (Soutěž Proxima), v němž byla hudební složka Amelie Siby a Kryštofa Kříčka decentně zneklidňující, a i když jí nebylo příliš, velmi výrazně jsem ji vnímal. Do třetice bych jmenoval italské horské drama Vermiglio, odehrávající se v malé vesničce na konci druhé světové války. Tomuto filmu dominuje klasická hudba, především Antonio Vivaldi a jeho Čtvero ročních období. Hlavním hrdinou příběhu je učitel, který přímo popisuje, co v které části Vivaldiho díla můžeme slyšet, přičemž i na plátně se střídají čtyři roční období. Hudební obsah je tedy jednoznačně provázán se samotným dějem. 

Kteří skladatelé filmové hudby patří mezi vaše oblíbené? 

Z české kinematografie jsem velkým obdivovatelem Zdeňka Lišky, jehož dílo je fenomenální. Myslím, že už nikdo po něm nedosáhl takového rozsahu, co se týče schopnosti vcítit se do děje filmu, a ještě ho posunout mnohem dál. Pokud jde o světové filmy, mám rád spaghetti western a s ním spojenou hudbu Ennia Morriconeho. Také nemohu opomenout Hanse Zimmera, u něhož mě baví, jak dokáže kategorii filmové hudby nečekaně a kreativně rozvíjet. I když pracuje se zkušenostmi, které má, vždy se snaží v rámci daného díla objevit něco nového. 

Měl jste možnost pracovat s Jiřím Bartoškou při natáčení pohádky Micimutr. Dovedl byste vyslovit motto, které by ho charakterizovalo? 

Pro mě to byl člověk, který ostatní viděl a vnímal. Bylo skvělé být v jeho přítomnosti, poslouchat ho a dívat se na něj, ale zároveň tě dokázal úplně odzbrojit tím, že vždycky věděl, že tam jsi s ním, a věděl, kdo jsi. A věděl to i po letech, což je velmi vzácné. Myslím, že to byl vizionářský člověk a nenahraditelná osobnost. Potěšilo mě, jak je jím letošní festival prodchnutý, potkáváš ho v ulicích na fotografiích, na plakátech, na tričkách, slyšíš jeho hlas ve znělkách. Řekl bych, že letos je tady Jiří Bartoška přítomen dokonce více než v několika minulých letech, kdy se festivalu sice fyzicky účastnil, ale nebyl tolik všude vidět. 

……………

V sobotu 5. července odpoledne uvedl ve Velkém sále Thermalu Michael Douglas digitálně restaurovanou verzi slavného Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), na němž se podílel jako producent. Ve své úvodní řeči i na následné tiskové konferenci, kam ho doprovodil jeho producentský kolega Paul Zaentz, hovořil jak o svém dlouholetém přátelství s Milošem Formanem, tak například o tom, že vzhledem ke svému věku už neplánuje příliš pracovat, naopak bude v herecké kariéře podporovat svoji o čtvrtstoletí mladší manželku Catherine Zeta-Jones. Michaelu Douglasovi se jako bezpochyby největší hvězdě letošního festivalu dostalo patřičných ovací, včetně frenetického standing ovation. Také mu byla vyměněna Cena prezidenta MFF Karlovy Vary, a sice porcelánový talíř ve tvaru karlovarské oplatky, kterou zde obdržel v roce 1998, za Křišťálový globus, což bylo jedno z posledních přání Jiřího Bartošky. 

Téhož dne v noci se opět ve Velkém sále uskutečnila projekce amerického dramatu Jak nezískat Pulitzera. Natočil je v roce 2003 Billy Ray a k promítání si snímek vybral a uvedl letošní laureát Ceny prezidenta MFF Karlovy Vary Peter Sarsgaard. Film líčí skutečné osudy Stephena Glasse, mladého novináře magazínu The New Republic, který si ve druhé polovině devadesátých let upravoval a vymýšlel své reportáže. Strhující příběh nepostrádá napětí, svižný temporytmus i patřičnou gradaci. V hlavních rolích excelovali Hayden Christensen (Stephen Glass) a Peter Sarsgaard (šéfredaktor Charles Lane). Hudební složka Mychaela Danny trefně umocnila všechny důležité dějové momenty, přičemž zbytečně nepřekrývala hlavní dějovou linku. Peter Sarsgaard byl rovněž hostem nedělního KVIFFTALK, kde detailně hovořil o herecké práci před kamerou a svým veskrze vstřícným projevem si získal veškeré sympatie publika. 

V neděli 6. července před polednem se ve Velkém sále konala světová premiéra nově zrestaurované verze kultovní hořké komedie Ecce homo Homolka (1969) ze sekce Návraty k pramenům. Natočil ji podle vlastního námětu a scénáře Jaroslav Papoušek, za kamerou stál Jozef Ort-Šnep a hudbu zkomponoval Karel Mareš, který zde prokázal, že jako autor hitů Tam za vodou v rákosí, Oliver Twist či Lastura melodickou invencí skutečně oplýval. Navíc využil jedinečného interpretačního umění klavíristy Rudolfa Rokla v opakujícím se hudebním leitmotivu. Vynikající herecké výkony v tomto stěžejním díle československé filmové nové vlny tehdy předvedli Josef Šebánek (děda Homolka), Marie Motlová (babi Homolková), František Husák (Ludva), Helena Růžičková (Heduš) a v neposlední řadě také Petr a Matěj Formanovi jako dvojčata Ludvy a Heduš Homolkových. Na pódium snímek doprovodila delegace, kterou tvořili mimo jiné právě Petr a Matěj Formanovi. Oba se ve svých vtipných proslovech shodli na tom, že de facto vrchol své herecké kariéry zažili v šesti letech jako Péťa a Máťa Homolkovi. 

V pondělí se v odpoledních hodinách ve Velkém sále uskutečnila světová premiéra filmu Duchoň (sekce Zvláštní uvedení), který mapuje osudy slovenského zpěváka Karola Duchoně (1950-1985). Na pódiu jej doprovodila početná delegace, v níž nechyběl scenárista Jiří Havelka, hlavní herecký protagonista Vladislav Plevčík, režisér Peter Bebjak či představitel Karla Gotta Vojtěch Kotek. Snímek prostřednictvím životního příběhu Karola Duchoně ukazuje zákulisní praktiky československého šoubyznysu sedmdesátých let a je také prodchnut řadou dobových hitů, které vhodně doplňuje hudba Juraje Dobrakova. 

V úterý odpoledne se v Kongresovém sále Thermalu konala projekce tragikomedie Teorie tygra (2016) v rámci sekce Pocta Jiřímu Bartoškovi. Film uvedl režisér a scenárista Radek Bajgar a střihač Jan Mattlach. Radek Bajgar byl překvapen, kolik diváků přišlo na film, který už asi desetkrát běžel v České televizi. Rovněž neopomněl zmínit, že po skončení natáčení měl snímek 150 minut, a teprve zásluhou Jana Mattlacha se jej podařilo zkrátit na únosnou metráž 100 minut. Jan Mattlach připomněl, že jakmile usedl do střižny, volal Jiří Bartoška. Měl totiž subjektivní pocit, že v tom není dobrý, protože se točilo v době, kdy byl hodně unavený po absolvování onkologické léčby. Výsledek však dopadl výtečně, přičemž Jiřímu Bartoškovi se zde podařilo vytvořit pozoruhodnou tragikomickou studii stárnoucího veterináře Jana, který zjistil, že ještě není pozdě svůj privátní život z gruntu změnit. V roli manželky Olgy mu zdatně sekundovala Eliška Balzerová. Hudbu složil Jan P. Muchow a pojal ji ve svém osvědčeném modu s folkovým nádechem.

Z Hlavní soutěže nelze opomenout psychologické drama Sbormistr, jehož režisér a scenárista Ondřej Provazník se v něm nechal inspirovat kauzou Bohumila Kulínského a jeho sboru Bambini di Praga a na jeho pozadí vytvořil citlivý komorní příběh, zasazený do devadesátých let, o střetnutí světa dospívajících dívek s autoritou, jež zneužívá svou pozici. V hlavní dívčí roli třináctileté Karolíny se mimořádně úspěšně představila Kateřina Falbrová, která za svůj filmový debut získala Zvláštní uznání poroty. Režisér měl též šťastnou ruku při volbě titulní role filmu Sbormistr, jehož se přesvědčivě zhostil Juraj Loj. Vzhledem k tomu, že podstatná část děje se odehrává na sborových zkouškách při přípravě na koncertní turné do New Yorku, je film prodchnut řadou kompozic pro dívčí sbor, z nichž dominují zejména Dvořákova Zajatá z Moravských dvojzpěvů a Když mě stará matka (sborová úprava) z Cigánských melodií. Všechny sborové party byly nazpívány a natočeny živě členkami Kühnova dětského sboru, které si ve filmu také zahrály. Scénická hudba Pjoniho a Aida Kida byla po většinu filmu trefně upozaděna, aby o to víc umocnila vyvrcholení celého vyprávění. 

Rovněž nelze nezmínit, že ve čtvrtek odpoledne se v Městském divadle uskutečnila projekce jímavé tragikomedie Smrt krásných srnců, kterou podle sbírky povídek Oty Pavla v roce 1986 natočil Karel Kachyňa s Karlem Heřmánkem v hlavní roli. A právě tento snímek si jako poctu zmíněným dvěma Karlům vybral střihač Jiří Brožek, letošní laureát Ceny prezidenta MFF Karlovy Vary za přínos českému filmu. V dalších rolích zazářili Marta Vančurová, Rudolf Hrušínský, Jiří Krampol či Lubor Tokoš. Lví podíl na úspěchu celého filmu měl rovněž kameraman Vladimír Smutný a skladatel Luboš Fišer, jenž vymyslel geniální leitmotiv v rytmu tanga, dokonale reflektujícím třicátá léta. Hudba je zde velmi sugestivní, “fišerovsky” originální, přičemž významně podtrhuje všechny důležité dějové momenty. 

Pokud jde o retrospektivní snímky, za zmínku určitě stojí excelentní noir krimifilm Pošťák vždy zvoní dvakrát (1946, sekce Život a doba Johna Garfielda). Natočil ho Tay Garnett a do hlavních rolí obsadil Johna Garfielda a Lanu Turner, kteří v něm vytvořili jednu z nejatraktivnějších dvojic v dějinách nejen hollywoodské kinematografie. Hudební složku obstaral George Bassman, a jak bylo tehdy zvykem, v instrumentaci bohatě využíval všech nástrojů symfonického orchestru. Dále bych vyzdvihl napínavé kriminální drama Gloria (1980, sekce Návraty k pramenům), pojednávající o šarmantní a energické mafiánské milence Glorii Swenson, která je kvůli praktikám mafie donucena postarat se o šestiletého osiřelého portorikánského chlapce. Snímek natočil podle vlastního scénáře John Cassavetes a do titulní role obsadil vynikající Genu Rowlands (nominace na Oscara). Skladatel Bill Conti též výrazně přispěl k úspěchu filmu romanticky vystavěným a snadno zapamatovatelným hudebním leitmotivem v interpretaci melancholického saxofonu a smyčců.

V sobotu 12. července se ve Velkém sále Thermalu uskutečnilo slavnostní zakončení celého festivalu, během něhož byly předány Křišťálové glóby. Cenu diváků si odnesl snímek Musíme to zarámovat! (rozhovor s Jiřím Bartoškou v červenci 2021). V Hlavní soutěži zvítězil československý film Raději zešílet v divočině a v Soutěži Proxima bangladéšský snímek Písečné město. Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii získal Stellan Skarsgård a Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary za přínos české kinematografii obdržel Jiří Brožek. Jako závěrečný film festivalu byla vybrána americká komedie The Baltimorons (2025, sekce Horizonty) v režii Jay Duplasse, pojednávající o zdánlivě nesourodé dvojici abstinujícího stand-up komika Cliffa (Michael Strassner) a zubní lékařky Didi (Liz Larsen), kteří původně sice měli o štědrovečerní noci úplně jiné představy, ale nakonec ji strávili spolu v ulicích Baltimoru. Hudbu zkomponoval a zároveň se svým jazzovým triem nahrál klavírista Jordan Seigel a pojal ji v příjemném duchu jazzově zaranžovaných vánočních songů. Každoročně je součástí slavnostního zakončení také promítání portrétů a ukázek těch osobností českého i světového filmu, které nás za uplynulý rok opustily. Letos byla tato část o to více emotivní, protože končila portrétem Jiřího Bartošky. S jeho odchodem se uzavřela významná epocha Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Jak však uvedl Marek Eben, Jiřímu Bartoškovi se podařilo vytvořit nejen mnoho filmových a televizních rolí, ale především živý organismus, který prostřednictvím Bartoškových spolupracovníků a nástupců Kryštofa Muchy, Karla Ocha a Petra Lintimera bude žít dál. Koneckonců letošní festivalový ročník o tom každého návštěvníka jistě přesvědčil.

Foto/zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary a archiv autora