„Jirákovy písně vyrůstají z romantické lyriky, místy přecházejí do modernější tonality a přesvědčivě respektují Seifertův verš i melodii češtiny.“

„Korngold sice nepatří mezi české skladatele v užším slova smyslu, přesto bychom se k jeho odkazu měli hrdě hlásit.“

„Z hudebního hlediska zaslouží obdiv především to, s jakou citlivostí a profesionalitou se americká skladatelka vypořádala se zvukomalbou a rytmem českého jazyka.“

Spolek Lieder Society, který se u nás dlouhodobě a systematicky věnuje uvádění a popularizování písňového repertoáru se zvláštním důrazem na tvorbu žen-skladatelek, uvedl prvního listopadového večera další ze svých koncertů. Na Novoměstské radnici v Praze zazněla v podání sopranistky Tamary Morozové a barytonisty Tadeáše Hozy díla Karla Boleslava Jiráka, Ericha Wolfganga Korngolda a soudobé americké skladatelky Beth Ratay.

Večer s podtitulem Za leskem Hollywoodu nabídl díla inspirovaná americkým exilem – byť přímo pro Hollywood komponoval pouze Korngold. Dramaturgie byla pozoruhodně pestrá a představila hned několik rozdílných přístupů k tvorbě písní ve 20. a 21. století. Takto náročný a rozmanitý repertoár by nebylo možné provést bez dvou skvělých klavíristů, v daném případě Pavla Voráčka a Ahmada Hedara, a také bez skladatelky závěrečného cyklu, která se ujala flétnového partu. Ale vezměme to pěkně po pořádku.

Tamara Morozová s Pavlem Voráčkem otevřeli večer výběrem z písňového cyklu Rok Karla Boleslava Jiráka (1891–1972). Tento dnes už zřídka uváděný skladatel působil jako dirigent v Hamburku, Ostravě i Brně a vyučoval na pražské konzervatoři. V letech 1930–1945 zastával funkci hudebního ředitele Československého rozhlasu. Po válce byl neprávem obviněn z tzv. protičeského jednání a odešel do USA, kde pokračoval v kompoziční i pedagogické činnosti. Po komunistickém převratu mu byl zabaven veškerý majetek a do vlasti se mohl vrátit až během Pražského jara, kdy byl jmenován čestným členem Svazu československých skladatelů. Zemřel o tři roky později v Chicagu.

V roce 1941 napsal Karel Boleslav Jirák písňový cyklus Rok, inspirovaný stejnojmennou básnickou sbírkou Jaroslava Seiferta. Téhož roku jej poprvé uvedla Jirákova manželka, sopranistka Marta Krásová, s klavíristou Františkem Maxiánem. Výběr osmi písní z tohoto cyklu zazněl na úvod sobotního koncertu v podání Tamary Morozové a Pavla Voráčka. Jirákovy písně vyrůstají z romantické lyriky, místy přecházejí do modernější tonality a přesvědčivě respektují Seifertův verš i melodii češtiny. Tamara Morozová je přednesla v blyštivých šatech jako vystřižených z hollywoodského filmu čtyřicátých let – s interpretační jistotou, kultivovaným hlasem a přirozeným písňovým frázováním. Cyklus jí sice neposkytl mnoho příležitostí k plnému rozvinutí hlasu v nejvyšších polohách, přesto byl její výkon v tomto – troufám si říct pro většinu posluchačů neznámém – cyklu celkem zážitkem. Velkou zásluhu na tom měl i citlivý a inteligentní klavírní doprovod Pavla Voráčka. Asi nejpřesvědčivější bylo jejich podání písně Duben, v níž se oběma interpretům podařilo vytvořit mimořádně intimní, jarně prozářenou atmosféru.

Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že v tomto cyklu chyběl hluboký ponor a intenzita uměleckého vyjádření, na jaký jsme u této interpretky zvyklí (na mysl mi vytanula její interpretace Mahlerova Chlapcova kouzelného rohu na koncertě Spolku 19. června). Na vině ale dost možná bude Jirákův opus, jenž jí zkrátka nenabídl tolik prostoru k naplnění pěveckého i výrazového potenciálu.

To, jak mimořádná interpretka písní je, nicméně dokázala v následujícím Korngoldově písňovém cyklu Lieder des Abschieds, op. 14 (Písně rozloučení), v němž její hlas vyzněl podstatně přesvědčivěji – naléhavě, s krásně vystavěnými melodickými oblouky a jistými skoky přes oktávy, a navíc zařazení tohoto cyklu v dušičkovém období byl chvályhodný nápad. Hned první píseň Sterbelied si v ničem nezadá se slavnou Straussovou Allerseelen na podobné téma. Technicky nejnáročnější a divácky nejpoutavější byla podle mého názoru píseň Mond, so gehst du wieder auf (Měsíci, ty znovu vycházíš), kde ve vrstvení tercií vznikají souzvuky mimořádné krásy – a v podání Tamary Morozové se proměnily v jeden z vrcholů večera.

Brněnský rodák Erich Wolfgang Korngold (1897–1957) napsal Písně rozloučení roku 1920, krátce po dokončení své slavné opery Mrtvé město. Cyklus vypráví o ztrátě blízké osoby a nese v sobě ozvuky hrůz první světové války. Tento u nás bohužel stále poněkud opomíjený autor sice nepatří – podobně jako Gustav Mahler – mezi české skladatele v užším slova smyslu, přesto bychom se k jeho odkazu měli hrdě hlásit. Byl přece rodákem z Brna a jeho hudba patří k nejdůležitějším mostům mezi evropskou tradicí a americkým filmem. Zatímco u německy hovořících sousedů se jeho díla objevují na programech pravidelně, u nás zaznívají spíše výjimečně.

Korngold byl jedním z největších hudebních talentů své doby. Jako zázračné dítě uchvátil Mahlera i Strausse a už v jedenácti letech uvedla Vídeňská dvorní opera jeho balet Der Schneemann. O dvanáct let později mu opera Mrtvé město přinesla světovou slávu. V roce 1934 jej režisér Max Reinhardt pozval do Hollywoodu, aby upravil Mendelssohnovu hudbu ke Snu noci svatojánské – a právě tím začala Korngoldova průkopnická kariéra filmového skladatele. Po nástupu nacismu se s rodinou usadil v USA a pro studio Warner Brothers vytvořil partituru k Dobrodružství Robina Hooda, za kterou získal Oscara. Byl tak prvním skladatelem, jemuž se dostalo tohoto ocenění – do té doby se totiž udílelo převážně celým hudebním týmům. Korngold komponoval s přesvědčením, že film je „opera beze zpěvu“: psal bohaté, symfonické partitury, které obstojí i v koncertním provedení. Po válce se vrátil ke koncertní tvorbě, jejímž vrcholem je mimo jiné slavný Koncert pro housle a orchestr. Výjimečný rodák z brněnského Koliště zemřel v Los Angeles, kde je také pohřben.

Jeho cyklus Fünf Lieder, op. 38 (napsaný o sedmadvacet let později než Písně rozloučení), který na koncertě přednesli Tadeáš Hoza s Ahmadem Hedarem, pochází z úplně jiného hudebního světa. Odráží Korngoldovu zralou tvůrčí fázi, v níž se propojují zkušenosti z klasické i filmové hudby – melodie jsou bohaté, zpěvné a často připomínají témbry stříbrného plátna a jsou zkomponovány na německé a anglické texty. Tadeáš Hoza, který se – jak s úsměvem poznamenal v rozhovoru pro KlasikaPlus – narodil doslova v sousedství Korngoldova rodného činžáku, podal přesvědčivý a kultivovaný výkon. Zpíval s lehkostí, avšak nikoli povrchně, a i přes interpretační náročnost skladeb nepůsobil dojmem jakékoli fyzické námahy. Jeho mladý, zdravý baryton zněl prostorem Novoměstské radnice přirozeně a s příjemnou sytostí. Přestože jeho přednes anglického textu občas postrádal větší hloubku výrazu a deklamační jistotu, což je Hozova bezesporná devíza v interpretaci písní v němčině, bylo zřejmé, že se Korngoldově tvorbě věnuje dlouhodobě. Má pro ni nejen pochopení, ale i cit a správný interpretační klíč. Cyklus uzavírá vřelé a zářivé zhudebnění shakespearovského sonetu My mistress’ eyes are nothing like the sun (Oči mé paní nejsou jako slunce), v němž odráží nástup velkolepé éry hollywoodských muzikálů padesátých let. Významný podíl na úspěchu tohoto provedení měl také Ahmad Hedar, který složitý, harmonicky bohatý klavírní part interpretoval s maximální soustředěností, empatií a přirozeným citem pro dramatický oblouk.

Za písňovým cyklem Dva světy současné americké skladatelky a profesorky na Univerzitě Nového Mexika v Albuquerque Beth Ratay stojí především silný osobní příběh: v roce 1922 připlul do New Yorku devatenáctiletý Vladimír Ferdinand Rataj, bystrý a jazykově nadaný syn pražského kupce, který později získal americké občanství. Se svou druhou ženou měl syna Garyho, otce samotné skladatelky Beth Ratay. Osudy tohoto československého přistěhovalce se dochovaly mimo jiné v dopise, který mladý imigrant psal domů a jehož kopii objevila matka skladatelky. Text je cenným svědectvím generace, jež v zámoří hledala lepší život. Beth Ratay jej v roce 2024 zhudebnila v českém přebásnění Aleše Navrátila.

„Po přečtení tohoto rozsáhlého dopisu, který měl více než dvacet stran, jsem pocítila inspiraci odvyprávět tento příběh. Dopis mi ukázal mého dědečka jako mladého imigranta hledajícího nové příležitosti v novém světě. Příběhy, které vyprávěl, zahrnovaly celé spektrum emocí a zkušeností: od stesku po domově, přes radostné vzrušení, úžas nad novým prostředím, zvláštní pocit cizího místa tak odlišného od domova, až po hrdost na svou práci a schopnost vybudovat život v Americe, dále popisy všedních dnů a nakonec dojemný seznam vánočních dárků pro rodinu, kterou tak toužil znovu vidět,“ vyznala se skladatelka v nedávném rozhovoru.

Cyklus čítá devět písní, které sledují cestu mladého emigranta od odjezdu z domova až po jeho nové začátky v Americe. V obrazech cesty přes oceán, prvních dojmů z New Yorku, práce, dopisů domů i drobných radostí každodenního života se postupně odvíjí příběh člověka, který s odvahou a nostalgií hledá své místo v novém světě. Závěrečná píseň se k úvodní cestě symbolicky vrací – jako ozvěna dávného snu o svobodě a naději.

Z hudebního hlediska zaslouží obdiv především to, s jakou citlivostí a profesionalitou se americká skladatelka vypořádala se zvukomalbou a rytmem českého jazyka. Hudba jejího cyklu je přístupná, avšak nikoli simplexní, a její hudební jazyk nese stopy inspirace Leošem Janáčkem, jehož tvorby si skladatelka neskrývaně váží. V prostotě textu se skrývá hluboká emotivnost a autenticita. Flétna, na kterou v sobotu večer hrála sama autorka, působila jako prodloužení lidského hlasu – dopovídala to, co už slova vyjádřit nemohla. Ahmad Hedar za klavírem soustředěně vykresloval nálady jednotlivých písní s jemným citem pro jejich barevnost a výraz.

Tadeáš Hoza se písní ujal s velkou přesvědčivostí a přirozeností, navíc jako skutečný mladý emigrant, jehož osud vypráví, působil i vizuálně. Zaujal dlouhými legatovými oblouky i precizně dávkovaným staccatem, například v písni Vánoční dárky. V závěrečné písni Po čem ještě toužit smím dokonale vystihl rozpolcenost a melancholii člověka, který stojí mezi dvěma světy. City, které v této písni obnažil, završil jediným přídavkem večera – árií Mein Sehnen, mein Wähnen z Korngoldovy mistrovské opery Mrtvé město. A přestože jeho interpretace písní Beth Ratay byla chvályhodná, v komplexní a rafinované hudbě Ericha Korngolda je tento mimořádně talentovaný barytonista přece jen doma. Patří mu dík nejen za umělecký výkon během sobotního večera, ale i za dlouhodobou snahu o připomínání a popularizaci díla tohoto neprávem opomíjeného skladatele.

foto: Lieder Society