„Obě skladby jsou mimořádně poutavé – Pärtova svým ztišeným klidem, Šostakovičova tušenou tragikou i kontrastující virtuozitou.“

„Dílům chyběl v suché akustice patřičný dozvuk. Přesto šlo o vydařený, publikem navíc vstřícně oceněný koncert.“

„Daniel Raiskin, umělec s životní zkušeností ze sovětského Ruska, je zcela jistě pro takovou hudbu povolaným interpretem. Myšleno především v té rovině, která se nedá exaktně měřit, ani slovy vyjádřit.“

Janáčkova filharmonie Ostrava vstoupila do 72. koncertní sezóny odvážně. Její designovaný šéfdirigent Daniel Raiskin, původem ze Sovětského svazu, řídil dvě díla přímo i nepřímo související se stejnou zemí. Šostakovičovu Šestou a Pärtovu Stabat mater. Ne zcela běžná sázka na hudbu zrcadlící peripetie komunistického režimu, na hudbu dvacátého století, pořadatelům vyšla. Čtvrteční, o den později opakovaný program byl zajímavě vybraný a velmi dobře zahraný.

Od Šostakovičova úmrtí uplynulo letos v srpnu padesát let, Pärt 11. září, kdy se zahajovací koncert konal, slavil zrovna devadesátiny. Obě jubilea, jakkoli pro dramaturgii večera logicky využitá, nebyla však zcela určitě jediným důvodem k právě takové sestavě symfonického programu. V době, kdy je postsovětské Rusko válečným agresorem a mezinárodní hrozbou, není vůbec k zahození si připomenout historii. Tamní historii. Zatímco Šostakovič trpěl pod ideologickým diktátem stalinského režimu a umělecky, aby přežil, manévroval a doslova tančil mezi vejci, tak Pärt zápolil s režimem brežněvovským a občanskou i tvůrčí situaci nakonec vyřešil emigrací do svobodného světa… K tomu všemu však jsou obě uvedené skladby navíc mimořádně poutavé – Pärtova svým ztišeným klidem, Šostakovičova tušenou tragikou i kontrastující virtuozitou.

Ostravští filharmonici čekají na nový sál a provizorně působí v bývalém kině Vesmír. Akusticky nejde o nijak ideální prostor. Duchovní skladba Arvo Pärta s tradičním, ale nekonvenčně zhudebněným liturgickým textem by se hodila spíše do chrámu a Šestá symfonie Dmitrije Šostakoviče je na podobný sál místy až moc hlučná. Oběma dílům chyběl v suché akustice patřičný dozvuk. Přesto šlo o vydařený, publikem navíc vstřícně oceněný koncert. Sestava dvou náročnějších skladeb nebyla ani trochu podbízivá či líbivá – a Janáčkova filharmonie se díky tomuto lakmusovému papírku ujistila, že má vnímavé a uznalé posluchače a že bude a už je s Danielem Raiskinem schopna opravdu dobře pracovat a opravdu spolehlivě zaujmout.

Stabat mater s latinským textem o Marii stojící pod golgotským křížem komponoval Arvo Pärt v osmdesátých letech a původní komorní verze měla premiéru ve Vídni před čtyřiceti lety. V Ostravě zazněla ta plnější, se smyčcovým orchestrem, jejíž premiéra byla také ve Vídni, a to v roce 2008. Jde o hudbu pro Pärta zcela typickou: pomalu plynoucí, odosobněnou, libozvučnou, svátečně krásnou, s charakteristicky terasovitě sestupujícími motivy; hudbu s občasnými náhlými kontrasty, s vrcholy a přeryvy, nicméně kompaktní, přes svou nevelkou proměnlivost jakýmsi zázrakem magicky udržující pozornost. Z provedení, z poloviny ležícíno na bedrech sopránů, altů a tenorů Varšavského filharmonického sboru, dýchaly soustředěný klid, evidentní přesnost v interpretaci autorských záměrů, intonační usazenost a velká míra vcítění. 

Šestá symfonie Dmitrije Šostakoviče měla v nastudování Leningradské filharmonie premiéru v listopadu 1939. Je naplněna typickými idiomy svého tvůrce, ale přesto překvapuje: je totiž ne zcela běžně vystavěná a je značně stručná. Dvě třetiny díla tvoří zasmušilá, přemýšlivá, povětšině ztišená, neskonale pomalá, tajemná a bezpochyby tragická první věta. Dává velký prostor smyčcům, ale obsahuje i krásnou epizodu všech dřevěných nástrojů a okamžiky, kdy je cosi v prostoru jakoby zavěšeno; je neodbytně intenzivní, zaznívají v ní nepřeslechnutelná sóla pikoly, anglického rohu a klarinetů… Filharmonici hráli dobře a inspirovaně. Dlouhá první věta, žalozpěv v tempu Largo, široce rozvážném, zněla opravdově, s autentickým procítěním a až existenciálním prožitkem proměňujícím se od smutku k lyričnosti, jemuž obecenstvo bezpochyby dobře rozumělo. 

Na ni navazují už jen dvě několikaminutové mistrovské symfonické miniatury, zvukově však ani trochu titěrné. Epické allegrové scherzo a po něm ještě rychlejší, burleskně pichlavé a roztančené Presto. Obě věty jsou posluchačsky vděčné – svižné a vtipné, virtuózní, jsou neseny břitce a jednoznačně formovanými hudebními tématy. Dílo končí vypointovaně, efektně, vlastně skoro zábavně. Na naprosto opačném pólu, než jak začíná… I s tímto úkolem se Janáčkova filharmonie dobře vyrovnala. Hrála se zaujetím, naplno, ale přesto uvolněně. A s dostatečným tahem směřujícím k vrcholu. 

Možná by posluchač, tak jako v předchozí Páté symfonii, očekával ještě nějaké k monumentalitě směřující finále. V Šesté se nekoná. Ale není neúplná. Nepůsobí tak. Možná i absence oslavné katarze, pro hudební umění socialistického realismu prvku tehdy téměř nezbytného, byla svým způsobem skladatelovým skrytým protestem. 

Daniel Raiskin, umělec s životní zkušeností ze sovětského Ruska, je zcela jistě pro takovou hudbu povolaným interpretem. Myšleno především v té rovině, která se nedá exaktně měřit, ani slovy vyjádřit. Dává proto také smysl ohlášený záměr, že s ním totiž orchestr bude postupně Šostakovičovy symfonie natáčet.

Večer v kině Vesmír měl ze strany posluchačů veskrze spokojený ohlas. Tím spíše, že po tentokrát kratším programu se dvěma jen půlhodinovými skladbami orchestr ještě přidal. Šostakoviče. Jeho lehce poklesle znějící filmový Waltz, nepříliš rychlý valčík určený pro taneční orchestr, neodolatelně si pohrávající s motivy i náladou.

Foto/zdroj: JFO / Petr Hrubeš, Petr Veber