„V Pärtově hudbě se spojuje středověká spiritualita s moderní citlivostí – jako by se mezi tóny odrážel tep lidského srdce i odvěká touha po míru.“

„Vstup sboru byl opatrný, pokorný, téměř jako by se zpěváci omlouvali, že si dovolují narušit křehkou intimitu hudby.“

„Kompaktní, pestrý a energický výkon sboru místy připomínal zvukový ohňostroj.“

Zahajovací koncert 91. sezóny Pražského filharmonického sboru se konal 7. října ve Dvořákově síni Rudolfina. Za řízení Lukáše Vasilka zazněla hudba tří výrazných autorů 20. století – meditativní Summa a Salve Regina Arva Pärta, energické Chichesterské žalmy Leonarda Bernsteina a rytmicky avantgardní Svatba Igora Stravinského. Koncert zkombinoval sborový zpěv se zvukem orchestru, čtyř klavírů a bicího ansámblu. Dramaturgie přinesla okamžiky ticha, soustředění a meditace, ale i živelného uvolnění.

Už první skladba večera, Summa Arva Pärta, působila, jako by hudba přicházela z jiného světa, kdy citlivý člověk nemá jinou možnost než se zastavit, naslouchat a divit se, odkud tóny přicházejí. To, co je typické zejména pro Pärtovy symfonické i vokální skladby, zde dostalo podobu téměř asketické kontemplace, kde každý akord nese význam a každý prodlevou mezi tóny dýchá neviditelnou soustředěnou přítomnost. Summa letošního devadesátníka, světoznámého estonského skladatele Arva Pärta vznikla roku 1977 původně jako zhudebnění latinského Creda – vyznání víry. Patří k prvním dílům, v nichž Arvo Pärt plně rozvinul svůj charakteristický „tintinnabuli“ styl, založený na prostotě, souzvuku a tichém soustředění. Z původní vokální verze skladatel později vytvořil instrumentální úpravy pro smyčce i dechové nástroje. I bez slov si však Summa zachovává duchovní napětí, kdy každý akord, každé prodlení mezi tóny nese smysl. 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu předvedl dílo s náležitou vroucností; jen zvuk houslí mohl být místy měkčí, naopak čtyři kontrabasy zazářily v dokonalé souhře. Summa, ač o čtvrt stolení starší, navíc posloužila jako přirozená předehra k další skladbě večera Salve Regina (Zdrávas, královno) z roku 2001, jejíž duchovní atmosféra plynule navázala na Pärtovu meditativní estetiku. Dirigent Lukáš Vasilek jasným gestem zajistil, že publikum respektovalo ticho mezi skladbami. Skladba existuje v několika verzích – pro sbor a varhany, nebo pro sbor a orchestr –, přičemž v obou případech vytváří dojem nehybné modlitby, jakéhosi vnitřního prostoru, kde se čas zastavuje. Pärtovo Salve Regina není dramatickou oslavou, ale ztišeným aktem důvěry a víry. V jeho hudbě se spojuje středověká spiritualita s moderní citlivostí – jako by se mezi tóny odrážel tep lidského srdce i odvěká touha po míru.

Vstup sboru byl nesmírně opatrný a pokorný, téměř jako by se zpěváci omlouvali, že si dovolují narušit křehkou intimitu hudby, případně že vyrušují „Reginu“ svou modlitbou. Text starobylého mariánského hymnu, prosebná modlitba k Panně Marii, dodal skladbě duchovní hloubku a historickou kontinuitu – tisíciletá tradice liturgické pobožnosti zde byla slyšitelná v každém tónu, což je opět pro hluboce věřícího Pärta typické. Výkonu sboru byl soustředěný a vyrovnaný a teprve v závěru se zvedl k forte, v němž se všechny hlasové skupiny představily v perfektní kondici. Vasilkovo vedení orchestru i sboru bylo spolehlivé a přesvědčivé, jasná gesta i bez taktovky působila naprosto pochopitelně.

Po meditativní něžnosti Pärtových skladeb se prostor Dvořákovy síně náhle proměnil – nastoupil Leonard Bernstein a jeho Chichesterské žalmy. Úvodní údery činelů a mohutné forte plného sboru působily intenzivně a nečekaně, jako by klidné tóny Pärtovy hudby byly přemoženy prudkou energií zcela jiného světa. Dramaturgie večera, která tato odlišná díla položila bezprostředně za sebou, mi nepřišla nejšťastnější, neboť vyvolala šokující, jakkoliv fascinující kontrast. Posluchači se tak „bez varování“ ocitli tváří v tvář bouřlivé síle Bernsteinovy méně uváděné skladby.

Leonard Bernstein napsal Chichesterské žalmy roku 1965 na objednávku děkana Chichesterské katedrály Waltera Husseyho. Vzniklo tak pozoruhodné dílo, které spojuje duchovní vážnost s pulzující energií a melodickou vřelostí typickou pro Bernsteina. Text tvoří vybrané verše z hebrejských žalmů, zpívané v originálním jazyce, což dílu dodává autentickou sílu. Skladba je psána ve třech částech pro smíšený sbor, dětský nebo chlapecký soprán, sólistu a orchestr, včetně varhan. Bernstein zde mistrně propojil svět židovské modlitby s rytmickou svěžestí a jazzovou vitalitou a dílo nezapře autora West Side Story. Ve srovnání s Pärtovou meditací vyznívají Chichesterské žalmy poněkud opulentně, ba až okázale, a hledání hudebního dialogu mezi těmito dvěma světy je téměř nemožné – a přesto právě tato konfrontace večeru dodala dynamiku.

Sbor zaujal nadšením a mladistvou energií, s jakou přistoupil k nelehkému dílu, navíc, jak už zaznělo, na hebrejský text, a mistrně zvládl složitou rytmiku i dramatickou barevnost skladby. Bernsteinovy žalmové obrazy působí živě, hlasitě a expresivně, a přitom si zachovávají duchovní vážnost textu, byť poněkud teatrální. Zvláštní pochvalu si zaslouží Vojtěch Krása z Kühnova dětského sboru, který se ujal chlapeckého sóla. I když byla na jeho výkonu patrná přirozená nervozita (aby ne!), svůj part přednesl naprosto soustředěně, s čistými výškami a dlouhými kantilénami. Jeho jemný hlas vytvořil nádherný kontrast k bouřícímu sboru a dodal skladbě další rozměr. V menších sólech vystoupili členové Pražského filharmonického sboru – Grażyna Biernot (soprán), Jana Kuželová (alt), Bronislav Palowski (tenor) a Mikhail Pashayev (bas) – a prokázali svou erudici v interpretaci náročných sborových děl 20. století. Do kantáty Chichesterské žalmy se poprvé v rámci tohoto večera zapojilo i maďarské bicí uskupení Amadinda Percussion Group, které předvedlo svůj part skvěle. Jejich precizní rytmická hra a bohaté barvy bicích nástrojů podtrhly Bernsteinovu živou a energickou hudbu. 

Závěr večera patřil Igoru Stravinskému a jeho Svatbě (Les Noces) – dílu, které působí jako rituální divadlo a zároveň je neúprosně perkusivní a avantgardní. Skladba, zcela zbavená romantického nánosu, zní prostřednictvím čtyř klavírů, bicího souboru, smíšeného sboru a čtyř vokálních sólistů jako fascinující, rytmicky přesný „mechanický obřad“.

Igor Stravinský dokončil tento opus v roce 1923, přičemž jeho vznik byl přerušen první světovou válkou. Komponovat ho začal už v roce 1914, kdy žil ve Švýcarsku. V roce 1917 měl hotovou klavírní verzi díla, ale kvůli válečným podmínkám a změnám v estetických preferencích se rozhodl pro odlišné instrumentační řešení. Původní plán zahrnoval rozsáhlý orchestr, avšak nakonec se rozhodl pro komornější obsazení, které vyústilo v konečnou verzi z roku 1923. Premiéra se konala 13. června v Paříži pod taktovkou Ernesta Ansermeta a za choreografie Bronislavy Nijinské. 

Dílo, které zachycuje rituální průběh tradiční ruské svatby – jíž se mimochodem sám skladatel nikdy nezúčastnil –, existuje ve dvou verzích, ruské a francouzské. Stravinskij sám dával přednost ruskému znění, protože zvukomalba tohoto jazyka silněji podtrhuje symboliku i rituální charakter obřadu. Ženské hlasy zde navíc vystupují jako kolektivní entita, čímž skladba zdůrazňuje svou hlavní myšlenku: jednotu společenství a moc sdílené energie. Svatba je považována za jedno z nejradikálnějších a nejvýznamnějších děl Stravinského, které spojuje lidovou inspiraci s avantgardní strukturou. Navíc je považováno za jedno z nejtěžších vokálních děl 20. století a klade opravdu enormní nároky na čtyři sólisty i sbor. V tomto světle je třeba také jejich výkony posuzovat. 

V poslední době mimořádně vytížená sopranistka Kateřina Kněžíková přednesla svůj part s čítankovou dechovou oporou, hlas se hezky nesl prostorem, deklamace byla přesná a její soprán tvořil krásný kontrast k mohutnému sboru. Její výkon však působil poněkud rezervovaně, s menší expresivitou. Ruská altistka Anna Gorjačova měla k textu nejblíže a také projevovala, že je s dílem velmi sžita, ale bohužel téměř nebyla slyšet, a problém prosadit se měli ze začátku i oba pánové: ukrajinský tenorista Denys Pivnickij i slovinský basista Domen Križaj, nicméně později předvedli své pěkné a zdravě vedené hlasy s excelentní dynamikou, včetně předepsaných dynamických výkřiků, kdy jim zdatně sekundoval Lukáš Hynek-Krämer ze sboru. Všichni sólisté byli však až příliš fixováni na noty, kontakt s publikem byl minimální, byť musím jedním dechem dodat, že technická náročnost díla je opravdu mimořádná, a tak jejich ponor do not vlastně celkem chápu. 

Výraznou kvalitu přinesla opět Amadinda Percussion Group, která svou precizní a rytmicky čistou hrou podtrhla Stravinského rytmickou energii. Velkou roli sehráli také čtyři klavíristé – Marcel Javorček, Lenka Navrátilová, Daniela Valtová Kosinová a Jan Dušek, jejichž precizní výkony doplňovaly jiskrnost hudby. Celý sbor, vedený Lukášem Vasilkem, „diktoval“ zvukové vlny s téměř vojenskou přesností, vytvářeje kompaktní, pestrý a energický výkon, který místy připomínal zvukový ohňostroj – jiskrnost, bohatý rytmus a rozličné zvukové vrstvy naplňovaly Dvořákovu síň až po strop. Svatba zde zazněla jako fascinující setkání rituálu a avantgardy, v němž se jednotlivé hlasy i nástroje spojily do dokonale koordinovaného, téměř hypnotického celku a Pražský filharmonický sbor opět prokázal svou mimořádnou schopnost interpretovat díla 20. století. Pochvalu si zaslouží nejen za graficky velmi vydařenou koncertní brožuru, ale zejména za neotřelou dramaturgii (vzdor mé předchozí výtce), která do zahajovacího večera nezařadila ani jeden kus tzv. „na jistotu“, ale vybrala opravdu objevné a obohacující perly z hudby 20. století.

Foto: Petra Hajská / PFS