„Dnešním jazykem bychom mohli říct, že Antonio Vivaldi nebyl natolik marketingově schopný jako jeho německý současník Händel.“

„Upřímně řečeno, dlouho jsem neslyšel sopranistku, jejíž hlas by takto seděl k italské barokní opeře.“

„Letní slavnosti staré hudby zůstávají událostí nesporné umělecké hodnoty.“

Závěrečný koncert Letních slavností staré hudby se v podvečer 5. srpna v kostele sv. Šimona a Judy nesl ve znamení lásky a vrcholné italské barokní opery. Program s díly Georga Friedricha Händela a Antonia Vivaldiho nazvaného Passione d’amore přednesl barokní orchestr Collegium Marianum se sólisty Katerynou Kasper s Romanem Hozou.

Rok 1724 se stal symbolem zlatého věku italské barokní opery, kdy vášeň a virtuozita zněly napříč Evropou. Právě v onom roce spatřila světlo světa dvě slavná operní díla, každé zrozené z pera jiného génia, obě nesmrtelná. V Londýně se poprvé rozezněl Händelův Giulio Cesare in Egitto, jenž se záhy zařadil mezi nejhranější skvosty barokní operní literatury. V témže roce pak Antonio Vivaldi představil v římském Teatro Capranica svou operu Il Guistino – dílo, které se stalo poslední operou napsanou pro toto město.

Toho roku se ovšem udál klíčový hudební okamžik i v Praze: na podzim 1724 zde začala pravidelná představení italské opery. Divadelní společnost Antonia Denziho, pozvaná hrabětem Šporkem, přivezla do Čech aktuální repertoár a symbolicky zahájila éru italské zpěvohry v Praze, konkrétně ve Šporkově paláci, kde dneska sídlí Poslanecká sněmovna. Již první inscenace – Orlando furioso Antonia Bioniho – zahrnovala i árie samotného Vivaldiho. Musíme si uvědomit, že po smrti císaře Rudolfa II. (1612) se veškerá pozornost monarchie, politická, ale i kulturní, přesunula do Vídně a bohatý a pestrý pražský kulturní život téměř ustal. Z tohoto úhlu pohledu to pro Prahu byl nesmírně důležitý rok.

Georg Friedrich Händel (1685–1759) začal svou dráhu v hamburském divadle, avšak zásadní vliv na něj měla Itálie. V letech 1706–1710 zde studoval italský styl, který později přenesl do Anglie. Jeho Rinaldo (1711) se stal první italskou operou zkomponovanou přímo pro britskou scénu a nastartoval Händelovu hvězdnou dráhu v Královském divadle v Haymarketu. V roce 1719 byla založena Královská akademie hudby a Händelovy opery se staly páteří jejího repertoáru. Giulio Cesare in Egitto byla v pořadí jedenáctou z celkových šestatřiceti oper, které Händel v Anglii zkomponoval. Úspěch byl okamžitý: třináct repríz v roce 1724, další uvedení v Londýně v letech 1725, 1730 a 1732, koncertní provedení v Hamburku i pařížská inscenace. Nespornou oblíbenost této opery i v naší době a končinách dokazují její nedávná nastudování v Ostravě a Znojmě (reflexe ZDE a ZDE), v Kolíně nad Rýnem, na festivalu v Salcburku, v Deutsche oper am Rhein či ve Frankturtu. Děj spojuje politiku a lásku: egyptská královna Kleopatra hledá oporu u Caesara v boji proti bratrovi Ptolemaiovi. Händel zde mistrně kombinuje dramatické scény s lyrickými áriemi, z nichž nejslavnější – Se pietà di me non senti – dodnes patří k vrcholům barokní operní literatury.

Dnešním jazykem bychom mohli říct, že Antonio Vivaldi (1678–1741) nebyl natolik marketingově schopný jako jeho německý současník. Téměř po celý život byl spjatý s Benátkami a divadly v severní Itálii a jeho díla se během jeho života hrála mimo toto území spíše výjimečně. Zkomponoval přes čtyři sta koncertů, avšak jeho operní tvorba dlouho zůstávala ve stínu. První operu uvedl v roce 1713 a do roku 1740 napsal desítky dalších, z nichž šestadvacet je dochováno zcela nebo částečně. Vivaldiho opery, plné zpěvnosti, harmonických odvázaností i efektních orchestrálních barev jsou dnes rozpoznatelné i pro méně poučeného diváka už po několika taktech. Operu Il Giustino, premiérovanou roku 1724 v Římě, Vivaldi postavil na klasickém námětu zbožného venkovana, jenž díky ctnostem a štěstí vystoupá až na císařský trůn. Mezi scénami vyniká pastorální árie Giustina v rytmu siciliany a slavná árie Arianny, která v sobě spojuje ženskou sílu a věrnost. Vivaldi zde využívá i motiv ze svého Jara ze slavného Čtvera ročních období, kdy bohyně Fortuna přilétá na létacím stroji. Vivaldiho operní tvorba byla znovuobjevena až ve 20. století, kdy sbírka jeho autografů, objevená v Turíně, umožnila nová kritická vydání a návrat jeho vokální hudby do živého repertoáru. Rekonstrukce děl jako Orlando furioso (Versailles, 1978) či Il Giustino (Krakov, 1985) přivedly Vivaldiho zpět na operní pódia a v naší době má lví podíl na uvádění jeho oper mezzosopranistka Cecilia Bartoli. 

Ukrajinsko-německá sopranistka Kateryna Kasper (rozhovor s ní čtěte ZDE), která se na interpretaci staré hudby dlouhodobě specializuje (jakkoliv interpretuje i jiný repertoár) zaujala od prvního tónu neobyčejnou připraveností, program jí ani nedal prostor na tzv. „warm up“. Její hlas je nádherně kulatý a smetanově plný a pro tento repertoár nesmírně vhodný. Upřímně řečeno, dlouho jsem neslyšel sopranistku, jejíž hlas by takto seděl k italské barokní opeře. Vyznačuje se bezchybným přecházením přes rejstříky, pevným uchopením a magickou silou. Každou árii vystavěla trochu jinak, aby dala na odiv všechny odstíny a možnosti svého hlasu. A že bylo co obdivovat! Již zmíněnou slavnou Kleopatřinu árii Se pietà di me non senti (kterou nedávno v Praze mistrně zazpívala i Julie Roset na Novoročním koncertu agentury Nachtigall Artists – reflexe ZDE) podala nesmírně procítěně; žal, který Händel popisuje, jako by se jejím prostřednictvím zařezával všem posluchačům přímo do srdce, zatímco v árii Da tempeste il legno infranto vystihla nadšení a radost během téměř vražedných koloratur, které byly všechny zazpívané s neobyčejnou noblesou a technickou jistotou. Na jejím hlasu – a to se potvrdilo i po přestávce v dílech Antonia Vivaldiho – mě ovšem nejvíce zaujala jeho sametová uhlazenost v tom nejlepším slova smyslu. Laskavý čtenář mi promine možná až příliš abstraktní přirovnání, nicméně její hlas jako by obsahoval dvojnásobnou porci smetany a možná i kousek másla. Sopranistky mezzosopranistkám často závidějí širší barevné a výrazové prostředky, ale paní Kasper takovou závistí trpět nemusí. Svým výkonem v roli Händelovy Kleopatry všem návštěvníkům koncertu naprosto učarovala až se nechtělo věřit, že roli zpívala poprvé. Pro Vivaldiho Ariannu v druhé části večera zvolila výraznější šaty i dramatičtější projev, nicméně její árie zazpívala stejně bravurně. 

Barokní orchestr Collegium Marianum hrál prvotřídně, v dokonalé souhře i zvuku, v němž se nesmírně citlivě prosazoval zvuk barokních houslí koncertní mistryně Lenky Torgersen či jiskrná hra na cembalo Filipa Hrubého. Orchestr dodával oběma sólistům nejen oporu v doprovodu, ale především tu správnou energii potřebnou k bravurnímu uchopení přednášených árií. Ze samostatných čísel bych vyzdvihnul především Vivaldiho Concerto per il flauto traverso „Il Gran Mogol“, v němž se blýskla na flauto traverso umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová. Hrála s opravdovou virtuozitou a každý tón prožívala doslova celým tělem, až se zdálo, že při hře tančí.

Projev Romana Hozy působil na první pohled o poznání extrovertněji nežli projev jeho koncertní partnerky. Nesl v sobě nezaměnitelný náboj živé, nespoutané energie, který mu proudil v gestech a rezonoval v každém pohybu těla i hlasu. Jeho nesporně zdravě vedený barytonový fond s bravurní technickou oporou nicméně měl jednu velikou nevýhodu, za kterou ale zpěvák nemohl: přednášené árie byly původně psané pro alto castrato, resp. pro soprán a alt a teprve v druhé polovině 20. století byly transponovány pro baryton. Pan Hoza má velmi příjemný světlejší hlas a jakkoliv jeho výkonu nebylo po technické stránce co vytknout, ve výrazu se mu občas nedařilo do hudby řádně proniknout ani ji uchopit, a to z toho důvodu, že tento part byl barokními mistry určen a vnímán jinak. Tento můj dojem se potvrdil v druhé půli koncertu, kdy k překvapení všech diváků přednesl árii Gustina Bel riposo falsetem. Jakkoliv není tento brněnský sólista zkušený ani školený jako mezzosopránový kontratenor, jeho výkon byl nesmírně přesvědčivý, jeho hlavové tóny byly medové a příjemně se nesly prostorem odsvěceného kostela, ale především hlas v této árii působil naprosto přirozeně – ano, takto Vivaldi árii zamýšlel. Rád bych nicméně vyzdvihl jeho výkon v Césarově bojovné árii Al lampo dell’armi quest alma guerriera, ve které Händel předepsal nezvyklé množství koloratur při celkově bojovném vyznění árie. Roman Hoza je zvládnul technicky výborně a v nespoutané energii, až mu bylo pódium malé. Navíc byl jako César i Attila vizuálně sugestivní. 

Z uměleckého hlediska se závěrečný koncert festivalu zcela jistě zařadil mezi jeho vrcholy; svědectvím budiž dlouhotrvající, srdečný potlesk publika. Přesto však zvolená dramaturgie otevřela dveře k několika otázkám. Byla sice vstřícná, posluchačsky vděčná a snadno přístupná, ale zároveň nás svým duchem přenesla zpět do sedmdesátých let minulého století, tedy do doby, kdy bylo interpretační praxí role původně psané pro kastráty přepisovat pro baryton, aby „muž zněl mužněji“. Jenže právě tato křehká androgynní iluze, ten svůdný genderový klam, je jedním z nejopojnějších kouzel barokní opery. Právě tento implicitní queer moment, je jedním z důvodů, proč nás barokní opera dodnes oslovuje a proč dnes zažívá takový „boom“. Pokud bylo cílem představit krásu barytonového hlasu, jak ji vnímali sami barokní mistři, proč nesáhnout po některé z dosud neprobuzených oper, z nichž stovky tiše dřímají v archívech? 

I přes výše naznačené výhrady zůstávají Letní slavnosti staré hudby událostí nesporné umělecké hodnoty, pevným a potřebným střípkem v pestré mozaice pražského hudebního života. Jeho 27. ročníku přeji upřímně mnoho inspirace, odhodlání a publikum, které naslouchá s otevřeným srdcem.

…………….

Obsazení:

Kateryna Kasper | soprán 

Roman Hoza | baryton 

Barokní orchestr Collegium Marianum 

Jana Semerádová | flauto traverso, umělecká vedoucí 

Lenka Torgersen | koncertní mistr 

Magdalena Malá, Daniel Podroužek, Vojtěch Jakl, Małgorzata Malke, Viktor Tomek, Jan Hádek | barokní housle 

Andreas Torgersen, Jonáš Kolomý | barokní viola 

Hana Fleková | barokní violoncello 

Luděk Braný | kontrabas 

Luise Haugh, Vojtěch Podroužek | barokní hoboj 

Kryštof Lada | barokní fagot 

Filip Hrubý | cembalo 

Jan Krejča | teorba 

Program:

Georg Friedrich Händel (1685–1759): 

Giulio Cesare in Egitto, HWV 17

Ouverture 

Cleopatra: V’adoro pupille 

Cesare: Al lampo dell’armi quest alma guerriera 

Cleopatra: Se pietà di me non senti 

Chaconne Il Parnasso in festa, HWV 73

Giulio Cesare in Egitto, HWV 17

Achilla: Tu sei il cor 

Cleopatra: Da tempeste il legno infranto 

Cleopatra & Cesare: Caro! & Bella! 

Antonio Vivaldi (1678–1741): 

Il Giustino, RV 717

Ouverture Sinfonia 

Arianna: Da’ tuoi begl’occhi impara 

Giustino: Bel riposo 

Arianna: Per noi soave e bella 

Concerto per il flauto traverso, RV 431a „Il Gran Mogol“

Il Giustino, RV 717

Anastasio: Sento nel seno Arianna & Anastasio: In braccio a te la calma

Foto: Petra Hajská / Letní slavnosti staré hudby