„Prvoplánově upjatí mniši v černých hábitech se posilňují alkoholem a veselá pitka se zvrhává v obscénní veselici, do které vpadají i čtyři lehkonohé tanečnice.“

„Komika nikdy nesklouzla k lascivním akcím, přestože balancovala na hranici vkusu.“

„Nejlepší figurku inscenace vytvořil rumunský barytonista Zoltan Nagy. Typ stále opilého mužika, poněkud zakřiknutého, ale ve výsledku s něžnou poetickou duší, byl neodolatelný.“

Druhá vídeňská operní scéna po svém znovuotevření do světa vysílá každý měsíc jednu operní premiéru. 26. března šlo o operu Sergeje Prokofjeva Zásnuby v klášteře a realizace se ujali z velké části ruští umělci. Dirigent Dmitry Matvienko společně s italským režisérem Damianem Michielettem vytvořili kouzelnou lyricko-komickou inscenaci s excelentními pěveckými i hereckými výkony a veselou satirou. Puristicky provedené představení bylo skvělou zábavou, kterou publikum reprízy 5. dubna dokázalo ocenit.

Na opeře Zásnuby v klášteře pracoval Sergej Prokofjev v létech 1940 až 1943 společně s Mirou Mendelsohn a využili jako předlohu libreta hudební komedii The Duenna od Richarda Brinsley Sheridana (1751–1816). Příběh je lokalizován do Španělska a taková jsou i jména postav, ale inscenátorům se vše podařilo implantovat na ruské prostředí. Pohádkově zbohatlí postarší oligarchové, podnikatelé ve velkoobchodě s rybami, zůstávají i přes své bohatství přihlouplými ruskými mužiky. Ti se okázale opíjejí a krmí za veselého reje zářivých tanečnic v rudých sukénkách. Především ale exceluje scéna v pravoslavném mužském klášteře, která svaté muže nijak nešetří. Prvoplánově upjatí mniši v černých hábitech se posilňují alkoholem a veselá pitka se zvrhává v obscénní veselici, do které vpadají i čtyři lehkonohé tanečnice. Převleky dvou mladých dvojic, mezi které skvěle zapadala chůva, se postupně zamotávaly, až se nakonec dostali k sobě ti, kteří k sobě patřili. A to právě zásluhou chůvy, která si nakonec vezme v převlečení toho největšího boháče, přestože ten měl políčeno na její mladou a krásnou chovanku. Obecenstvo nešetřilo potleskem na otevřené scéně a nahlas se smálo, což se běžně u opery nestává. Inscenace je puristicky vycizelovaná, akce vypočítané na efekt, přesto působí přirozeně a herecká komika nikdy nesklouzla k lascivním akcím, přestože balancovala na hranici vkusu. Skvěle se bavilo nejen publikum, ale dokonce i všichni účinkující a sbor Arnold Schoenberg Chor nevyjímaje.

Scéna italského scénografa Paola Fantina je strohá, sestává z čistých pravoúhlých kulis, zapadajících vzájemně do sebe, čímž se vytvářejí i boční paralelní prostory. Nositelem emoce je barva, kterou vytváří změnou světel Alessandro Carletti. Zato kostýmy Klause Brunse hýří nápady i varietní barevností, která se odráží od přísných a upjatých černých kuten řeholníků. O převleky není nouze a vše společně vytváří kaleidoskop fantazijních kostýmů. Jako logo všemu vévodí obrovský sumec, snášející se z provaziště, přinášející komické prvky. Protiváhou k němu jsou pečlivě obrané kostry z ryb, které zůstávají svým majitelům po hostině jako memento.

Režisér Damiano Michieletto rozehrává se zpěváky komické akce, pracuje s nimi jako s činoherci a oni si to užívají. Jejich postavy jsou čistě a pečlivě propracovanými komickými figurkami, snažícími se zachovat své postavě vážnost, o to komičtější jsou. Dona Jeroma, španělského velkoobchodníka, představoval ruský basista Evgeny Akimov a dal své postavě zvučný bas a zdání důstojnosti. Jeho vtipnou dcerou Luisou byla rozpustilá australská sopranistka Stacey Alleaume, jejíž jasný a blýskavý soprán nepostrádal hutnost ve středních polohách. Bratrem Donem Ferdinandem, žárlivým a bojovným, byl Petr Sokolov s jasným a úderným tenorem. Duennou, ze které se postupně stala centrální postava, byla Elena Maximova, ruská mezzosopranistka s hvězdnou kariérou, která nejenže postavě dala zvučný sametový hlas, ale projevila se jako skvělá komická herečka. Milencem Luisy byl Don Antonio v podání ruského tenoristy Vladimíra Dmitruka se sonorním hlasem a se schopností herecké nadsázky. Claru, přítelkyni Luisy a snoubenku jejího bratra Ferdinanda, zpívala ruská mezzosopranistka Anna Goryachova. I ona měla díky záměnám s Luisou dost příležitostí ke komickým scénám, které s chutí a naplno využila. Dona Mendozu, stárnoucího bohatého obchodníka s rybami, který si chce vzít dceru svého konkurenta Luisu, s neodolatelou komikou a znělým basem vytvářel Valery Gilmanov z Novosibirska. Nejlepší figurku inscenace vytvořil bezkonkurenčně rumunský barytonista Zoltan Nagy jako Don Carlos, přítel Mendozy. Typ stále opilého mužika, poněkud zakřiknutého, ale ve výsledku s něžnou poetickou duší, byl neodolatelný. V inscenaci dál vystupuje ještě mnoho dalších postav, z nichž stojí za zmínku jistě Pater Augustin v podání Sorina Colibana, nebo Natalie Weinberg jako Lauretta, komorná Luisy, jejíž mistrné výkony se zúžily jen na perfektně intonačně i rytmicky zvládnutá kýchání.

Tuto lehce lehtivou, energickou hříčku s jiskřivým humorem, s přesnou charakteristikou postav, s dynamickým dějem v neustálém napětí, naplnil skladatel mnoha tanečními čísly. Serenády, arietty, dueta, kvarteta a velké ansámbly se střídaly svižně bez přechodů a každá postava měla svůj „leitmotiv“, vyjádřený tanečním rytmem. Tento dynamický taneční rej ještě stačil skladatel naplnit i kouzelnými lyrickými čísly s opravdovým emočním nábojem, který nikde nesklouzl do sentimentu, ale naopak si vždy udržel nadhled.

Orchestr ORF Radio-Symphonieorchester Wien hrál pod taktovkou mladého ruského dirigenta Dmitryho Matvienka se svěžím nasazením a podpořil barevnou instrumentaci, těžící z tanečního stylu třicátých let 20. století a citlivě dokresloval radostnost inscenace. A přece – nebo nad právě proto – z inscenace „trčelo“ memento. I tohle je, přátelé, Rusko – my jsme normální lidé, kteří se chtějí smát společně s vámi.

Foto: Werner Kmetitsch / Theater an der Wien