„Redutu zaplnili příznivci soudobé hudby a koncert zahájil ředitel festivalu Marek Keprt krátkým proslovem, v němž mimo jiné upozornil na jedinečnost programu, v němž zazní tři premiéry.“

„Naprostou novinkou večera byla kompozice od přítomného skladatele Františka Chaloupky.“

„Skladba začala velmi nenápadně klidným, skoro až neslyšným ševelením smyčcových nástrojů. Tak tichým, že by bylo slyšet spadnout špendlík.“

Již tradičně patří závěrečný koncert festivalu soudobé hudby MusicOlomouc Moravské filharmonii Olomouc. Nejinak tomu bylo během letošního sedmnáctého ročníku, který nesl podtitul Keyboards. Ve čtvrtek 13. listopadu se završil večerem plným premiér.

Redutu zaplnili příznivci soudobé hudby a koncert zahájil ředitel festivalu Marek Keprt krátkým proslovem, v němž mimo jiné upozornil na jedinečnost programu, v němž zazní tři kompozice, tři premiéry! 

K dirigentskému pultu byl pozván Peter Vrábel, slovenský dirigent žijící v Praze. Zde založil v roce 1995 Orchestr Berg, který se zaměřuje na soudobou hudbu, a získal s ním za tuto činnost mnohá ocenění. S místní filharmonií nespolupracoval poprvé. Kontakt mezi ním a některými hráči byl sice méně patrný, ale přesnost dirigent zachraňoval svým velkým gestem.

Ve druhé kompozici vystoupil jako jeden ze sólistů český klavírista Miroslav Beinhauer, jehož mohli pravidelní návštěvníci festivalu slyšet již v roce 2021. Těžištěm jeho zájmu je zejména soudobá hudba a hudba dvacátého století. Je jediným hráčem na světě na šestinotónové harmonium Aloise Háby. Hábovi se věnoval i ve své disertaci. Je členem Ostravské bandy a společně s violoncellistou Matthiasem Lorenzem tvoří od roku 2021 duo Lorenz/Beinhauer. 

Jako druhý sólista se představil právě německý violoncellista Matthias Lorenz. Věnuje se zejména koncertní činnosti v Německu i zahraničí. Dlouhodobě se zabývá soudobou hudbou, ale v minulosti se účastnil i projektu zaměřeného na dílo J. S. Bacha. Vedle spolupráce s Miroslavem Beinhauerem je členem klavírního tria elole, New Piano Dresden Trio, ensemble courage a také Ostravské bandy.

Po promluvě ředitele festivalu předstoupil před orchestr dirigent Peter Vrábel a společně provedli skladbu litevské skladatelky Justė Janulytė. Kompozice nesoucí název Apnea pro smyčcový orchestr sice byla napsána v roce 2021, ale v České republice byla tohoto večera uvedena poprvé. „Apnea“ znamená v překladu z latiny absenci dechu. Dle autorky má dílo znázorňovat jeden dlouhý nádech a výdech. 

Skladba začala velmi nenápadně klidným, skoro až neslyšným ševelením smyčcových nástrojů. Tak tichým, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Postupně gradovala na minimalistickém motivu, zvyšovalo se napětí a docházelo k narůstajícím disonancím. Pak se skladba začala uklidňovat až se zvuk zcela vytratil a skončila tak jemně, jako začala. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázali celou asi patnáctiminutovou skladbu na ostinátním principu hráči uhrát naprosto přesně, bez zaváhání. Jakékoli pochybení by zcela pokazilo dojem!

Naprostou novinkou večera byla kompozice od přítomného skladatele Františka Chaloupky. Skladba s výmluvným názvem Dvojkoncert pro klavír, violoncello a orchestr přivedla na scénu výše zmíněné sólisty, klavíristu Miroslava Beinhauera a violoncellistu Matthiase Lorenze. Dvouvětá kompozice začala sólovým violoncellem, ale záhy se naléhavě rozezněl celý orchestr. Celá první věta byla velmi rytmicky neklidná a dramatická. Sólové party vyznívaly jako samostatné myšlenky, stejně tak orchestr. Přednesla několik mnohokrát opakovaných motivů a s naléhavostí, s jakou začala, i skončila. Ve druhé větě už jednotlivé sólové party nepůsobily jako na sobě nezávislé, naopak vytvářely pomyslný dialog. Druhá věta přinesla více sólových pasáží a sólisticky byla i zakončena v klidné dynamice. Oba sólové party byly vedeny ve vysoko exponovaných polohách nástrojů a vyžadovaly vysokou hráčskou schopnost, ale oba sólisté se s nimi bez problémů popasovali a neutuchající potlesk si opravdu zasloužili!

Po přestávce následovala další česká premiéra. Skladba japonského skladatele Toshio Hosokawy nazvaná Uzu byla napsaná v roce 2019. Autor se při kompozici nechal inspirovat dechovým nástrojem shō, typickým nástrojem pro japonskou dvorní hudbu zvanou gagaku. Ten vytváří nepřetržitý tok hudby, který se dle autorových slov kolem publika točí jako vír. Aby bylo dosaženo iluze, že hudba obklopuje posluchače ze všech stran, byl orchestr na pódiu neobvykle rozestavěn na dvě části. Skladba byla komponovaná pro velký orchestr s bohatou perkusní složkou, v níž mohli posluchači vedle běžně využívaných nástrojů zaslechnout i japonské zvonečky fûrin, tibetské mísy nebo waterphone. 

Kompozice opět začala z naprostého pianissima smyčců a harfy, do něhož slabě zpovzdálí zaznívaly perkuse, a postupně gradovala. Princip crescenda a decrescenda se několikrát opakoval, jeho účinek byl korunován žesťovou složkou na balkoně. Naléhavost umocňovaly přes sebe zaznívající sólové nástroje. Vrcholem skladby ale bylo mohutné sólo pro perkuse, při němž návštěvníci mohli obdivovat soustředěnost hráčů, kteří očima viseli na dirigentově gestu. Postupně se vrátily ostatní nástroje a opět rozvířili zvuky všude po celém sále. Pak se skladba zklidnila, skončila jemným zvoněním a úplně na závěr posluchače překvapil zvuk přelévání vody. 

Ačkoli posluchači vydatně tleskali, k přídavku pochopitelně nedošlo. I tak se odcházelo s velmi příjemným pocitem a v obohacení mimořádným zážitkem. Moravská filharmonie Olomouc dokázala, že i tradiční symfonický orchestr může kvalitně provést nevšední díla soudobých skladatelů. A festival MusicOlomouc opětovně potvrdil, že soudobá hudba má své místo i ve velkých sálech.

foto: MusicOlomouc (facebooková stránka)