„Vzpomínají se dnes první opery vůbec, jejichž je Monteverdi autorem.“

„Díky Vespro della Beata Virgine, tedy Mariánským nešporům, vznikla duchovní opera k oslavě Panny Marie.“

„Efektní byl již nástup sboru. Vstoupil z foyeru do temného hlediště a zpěváci v černých civilních šatech pomalu kráčeli po schodech. Člověku znalému nástrah jevištního provozu se tajil dech; jen doufal, že nikdo oslněný nešlápne vedle…“

Festival Moravský podzim ukončil v Janáčkově divadle v neděli 26. října závěrečný koncert, na kterém se představil francouzský soubor La Tempête. Přivezl neobyčejnou performanci, ve které představil duchovní dílo Vespro della Beata Vergine (Mariánské nešpory) Claudia Monteverdiho. Vokálně-instrumentální soubor La Tempête vedený dirigentem a zakladatelem Simonem-Pierrem Bestionem vystoupil v České republice poprvé a měl obrovský úspěch.

Claudio Monteverdi patřil k významným osobnostem hudebního života 17. století. Žil v době přeměny renesance v baroko a v hudbě hledal v duchu Florentské cameraty nové cesty, jak opustit polyfonii a jak doprovázenou monodií vyjádřit silněji emoce a pomocí harmonie zvýšit účinnost textu. Vzpomínají se dnes první opery vůbec, jejichž je autorem, L‘Orfeo či Arianna, stejně jako jeho schopnost vytvářet mohutnou hudební architekturu v církevních skladbách. 

Večer v Janáčkově divadle byl věnován jeho Vespro della Beata Virgine, tedy Mariánským nešporům, SV 206, které napsal v roce 1610. Vznikla tak duchovní opera k oslavě Panny Marie, na biblické texty, jako jsou například Kniha žalmů, Píseň písní, kniha proroka Izajáše či Zjevení sv. Jana. To vše je ještě prokládáno gregoriánskými antifonami a vícehlasými žalmy z anonymního rukopisu Antiphonaire des Invalides ze 17.století. Vznikla tak díky dirigentu Simonu-Pierru Bestionovi unikátní hudební koláž, vytvářející sugestivní představu o hudbě v raném baroku. I když je opulentní délkou – trvá 130 minut bez přestávky – a jde v podstatě o monotematické vyprávění, přesto doslova přibilo diváka do sedadel a nepustilo jeho vnímání. 

Důvodem bylo především neobvyklé a efektní jevištní zpracování, i když jen s omezenými, o to působivějšími efekty. Hlediště i jeviště ponořené do tmy osvětlovaly jen po stranách nenápadné reflektory, které se občas komíhaly či jen měnily intenzitu. Dalším zdrojem světla byly obrovské hromniční svíce, které nesli interpreti při pomalé chůzi, aby je nakonec umístili do centrálního oltáře na jevišti. La Tempête Orchestra hrál v černém odění se světélky na pultech, na historické nástroje na jevišti, synchronně posazený na obou stranách jeviště. Na levé straně převážně smyčce, spolu s trojřadou harfou a dulcianem (předchůdce fagotu), na pravé straně převážně nástroje dechové a uprostřed upozaděné cembalo a varhany. A bylo co poslouchat a také na co se dívat. Kdy má posluchač příležitost slyšet cinky, serpent nebo sackbuty, předchůdce trombonů? Všechno jsou to předjímky dnešních nástrojů a nešlo jinak než obdivovat technickou zručnost a preciznost hráčů na tyto dnes již zaniklé nástroje. Stejně tak hrály bezchybně zobcová flétna, violy da gamba i theorby, také housle, viola, kontrabasy. Společně nástroje přinášely dokonalou zvukovou dobovou iluzi, do které skvěle zapadaly i výkony zpěváků, jejichž hlasy zněly rovně, přirozeně, přesto plně a dobře se nesly prostorem. 

Efektní byl již nástup sboru. Vstoupil z foyeru do temného hlediště a zpěváci v černých civilních šatech pomalu kráčeli po schodech v hledišti s otevřenými party s připevněnými světélky v rukou. Na pěvecký vstup se zastavili, aby zase pokojně vkráčeli až na jeviště. Člověku znalému nástrah jevištního provozu se tajil dech a jen doufal, že je vše pečlivě nazkoušeno, že nikdo oslněný světly ve tmě nešlápne vedle. La Tempête Choir s osmi ženskými a devíti mužskými hlasy zpíval velmi kompaktně a zvučně, dokázal pružně přecházet do zpěvu a cappella při přednesu gregoriánských antifon či vícehlasých žalmů, a zase zpět do zpěvu s orchestrem a to bez, byť i jemného, intonačního zaváhání. Byl doplněn o osm sólistů, kteří se postupně vynořovali na různých místech jeviště, ale také v hledišti, v proscéniových lóžích, či dokonce jako echo ve foyeru. Tím vznikal mnohotvárný vizuální i auditivní vjem, který korespondoval s mnohovrstevnatostí hudebního zpracování. Sólisté představovali různé starozákonní postavy, které vyprávěly příběhy, nebo opěvovaly stále Pannu Marii. A neztrácely nijak na emoční výpovědi a za sebou následující obrazy neztrácely tah. A to i přesto, že v závěru obrazů se opakovalo stále stejně „secula seculorum, Amen“. Při každém Amen mohl být konec, dokonce byla i tři jakási falešná finale, kdy se plénum orchestru i sboru postupně klenulo v crescendu do forte, aby vyústilo do Amen, přesto i poté následoval další obraz. 

Celkem čtrnáct obrazů a zastavení ukončilo nakonec Monteverdiho Sonata sopra Sancta Maria, hymnus Ave maris stella a na úplný závěr velebné Magnificat. K efektu představení přispělo i nápadité střídání sólistů, ať již vystupovali samostatně či v souborech. Jejich hlasy byly vzácně vyrovnané, přestože barva jednotlivých hlasů byla osobitá. Ze všech vynikal především René Ramos Premier, urostlý basbarytonista tmavé pleti i hlasu, který se uhrančivě nesl do hlediště. Spolu s ním v duetu a i sólově zapůsobil tenorista François Joron. Sopránová sóla zpívala Amélie Raison a přednesem gregoriánských chorálů zaujala přirozeným altem Eugénie de Mey.

Publikum sedělo celé více než dvě hodiny přikované a po skončení propuklo v nadšení. Celý sál vstal, volal bravo a nadšeně aplaudoval umělcům, kteří se vyčerpaně, skromně, ale šťastně děkovali na scéně. Francouzský soubor byl pro brněnské publikum jako zjevení a snad se s ním na festivalech v této republice zase brzy potkáme.

Foto: Jan Prokopius / Moravský podzim