„Po kompoziční stránce je opera Malé životy naplněna ostře diferencovanou hudbou, která splňuje atributy skutečného dramatu.“ 

„Je s podivem, že takto rafinovaně nuancovaný hudební doprovod mělo na svědomí pouze osm instrumentalistů.“

„Analogie s díly Leoše Janáčka zde není úplně od věci.“

Finále světově etablovaného ostravského festivalu Dny nové opery se konalo 30. června v Divadle Antonína Dvořáka, kde zaznělo dílo irské skladatelky Ann Cleare s názvem Malé životy. Opera pro pět zpěváků a komorní ansámbl vznikla na libreto spisovatelky Alison Louise Kennedy. Komorní orchestr Ostravská banda řídil dirigent Bruno Ferrandis a šlo o českou premiéru.

Letos jednačtyřicetiletá irská umělkyně Ann Cleare se ve své tvorbě věnuje koncertní hudbě, opeře, sound designu či hybridnímu designu hudebních nástrojů. Svůj kompoziční proces Cleare přirovnává k „tvarování“ či „sochání“ zvuku, který pro tuto autorku není pouze abstraktním materiálem, ale prostorem svébytných fyzikálních a strukturálních kvalit. Podstatným aspektem jejího uměleckého projevu je inspirace volně se vyskytujícími ekosystémy, které nevznikly lidskou činností a jsou tedy jakýmsi protikladem kultury. Z oscilací mezi oběma póly vzniká nesmírně osobitý skladatelský rukopis, který je zřetelně otištěn také v její opeře. 

Malé životy (The Little Lives) jsou parafrází absurdního dramatu s existenciálními rysy. Na počátku se divák ocitá v parku jednoho skotského města. Jeho plochu výstižně a neokázale ilustruje scéna Davida Baziky, který zeleň symbolicky rozmístil do prostoru a orámoval velkými kameny. V parku se schází nesourodá společnost pětice lidí. Ústřední postavou je správce parku Parkwächter: bizarní podivín a manipulátor, který po nějakém čase oznámí přítomným, že nemohou odejít. Brány parku jsou zavřené a nikdo nesmí ven. Napětí narůstá a s ním vyplouvají na povrch věci, které na sebe lidé prozradí jen v krajních mezích.

Divák se dozvídá detaily ze života jednotlivých protagonistů: Paul je na dovolené, ale možná jen utíká sám před sebou. Andrea a Thomas představují mladý manželský pár, který pod škraboškou zamilovanosti skrývá mnoho problémů a frustrací. Mezi uvíznuvšími v parku je také Sára, starší žena, jež bydlí poblíž, není spokojena se svým životem a nervózně hledá cestu k pozitivní změně. Opera Ann Cleare se opírá o velmi silné libreto oceňované skotské spisovatelky Alison Louise Kennedy. Ačkoli jde na ploše devadesáti minut o hutný a komplikovaný text plný symbolů, citací a metafor, neztrácí ani na chvíli dramatickou tenzi a vykresluje jednotlivé postavy s přesvědčivou psychologií. 

Brány parku jsou zavřené, otevírají se však stavidla podvědomí, které vyplavuje pudy a touhy pečlivě ukrývané. Manželská dvojice zjistí, jak křehké pouto je spojuje, Paul je konfrontován s rasistickými předsudky, které v něm odhalují obranné mechanismy zvířete zahnaného do kouta. Správce parku Parchwächter je přízračnou bytostí, která prochází příběhem jako komentátor, vyjednavač i agresor. Jeho příchody na scénu pokaždé v jiném oděvu v divákovi vyvolávají pocit znepokojení. Může být mystickým průvodcem, starým bláznem nebo vnitřním hlasem každého člověka. Všichni žijeme svůj malý život a hledáme svou identitu a své místo na slunci. Opera Ann Cleare je pronikavou sondou přítomnosti, která na konfliktních a krizových situacích poukazuje na potřebu porozumění a útěchy.

Ostatně, v parku se může přihodit úplně všechno. Motorová pila v rukou Parchwächtera vypadá jako reálná hrozba. Jenomže, co se stane, když jeden z rukojmích zjistí, že brány zamčené nejsou? Že jsou jenom zavřené? Do jaké míry podléháme propagandě a manipulaci, aniž bychom si ověřili na vlastní kůži, jak se věci mají? 

Malé životy jsou reprezentativním dílem současné světové operní produkce. Dílo je traktováno v jednom souvislém zvukovém proudu, kterému dominuje témbrová kvalita a náročné pěvecké party sólistů. Po kompoziční stránce je opera naplněna ostře diferencovanou hudbou, která splňuje atributy skutečného dramatu. Divák slyší tónové a hlukové struktury, které velmi úzce komunikují s dějovou linkou. Cleare pracuje s hudební strukturou jako s živou a těkavou matérií, která evokuje a multiplikuje to, co se právě odehrává na jevišti. Je s podivem, že takto rafinovaně nuancovaný hudební doprovod mělo na svědomí pouze osm – dodejme, že skvělých – instrumentalistů pod pečlivým vedením dirigenta Bruna Ferrandise. Obtížnost jejich partů byla obrovskou výzvou, které se ujali všichni s obdivuhodným respektem a entuziasmem. 

Režie Jiřího Nekvasila vnímá psychologické vrstvy příběhu, všímá si detailů v projevech chování a osobních zvláštnostech. Je dynamická a má smysl pro gradace i jakési absurdní bezčasí, které nutí k zamyšlení. Báječné a skvěle padnoucí kostýmy připravila Marta Roszkopfová, která se nejvíc „vyřádila“ v šatníku správce parku. 

Fantastické výkony nechyběly ani v pěveckém ztvárnění. Famózní byl Christopher Robson v roli spektakulárního správce Parkwächtera. Jeho podání budí odpor i soucit a nenechá diváka ani na chvíli netečným. Výtečně své postavy sehráli také sopranistka Peyee Chen a barytonista Peter Brathwaite. Hluboce vykresleným charakterem s výše uvedenými sólisty korespondovalo také podání mezzosopranistky Truike van der Poel a tenoristy Johna Pumphreye. Obecně lze konstatovat, že se kvinteto sólistů v tomto díle sešlo velmi šťastně a vytvořilo pět typologicky naprosto věrohodných osobností.

Extrémně náročné pěvecké party této opery nikoho nešetří, navíc se v atonálně stratifikované partituře neměli sólisté o co opřít. Osobně oceňuji také skutečnost, že autorka opery propojila tradiční historickou praxi (operní pěveckou techniku) s naprosto originální hudbou a dialogickými promluvami. Výsledný tvar měl veškeré parametry moderního a přesto nenásilně komunikativního díla, které vychází z tradice, ale přivádí ji k novým a velmi aktuálním tématům. Analogie s díly Leoše Janáčka zde není úplně od věci…

Dny nové opery letos nabídly pět zcela kontrastních večerů; u některých tedy zůstává otázkou, do jaké míry je oprávněné hovořit u nich o operním idiomu. Dějiny ukazují, že právě opera je v dílech největších tvůrců dynamickým žánrem, který se neustále proměňuje. Jedině tak mohla a může i nyní reagovat na současné dění a stát se pronikavou reflexí své doby. Za špičkovou dramaturgii a znamenité umělecké výkony si zaslouží tento festival upřímné uznání. Dny nové opery Ostrava rozhodně patří mezi nejpřínosnější festivaly nové hudby ve světovém kontextu.

Foto: Ostravské centrum nové hudby