„Cílem večera nebylo jen ukázat, co všechno umíme zahrát, ale především co všechno spolu můžeme zažít.“

„Veverka na pódiu nežije jen hudbou, on ji obývá.“

„Kateřina Englichová byla dokonalým protipólem Veverkovy živelnosti.“

V hudbě, stejně jako v životě, často nejde ani tak o to, co je slyšitelné či viditelné, ale o to, co rezonuje pod povrchem. V detailu – v tichu mezi dvěma větami, ve způsobu, jakým interpret odloží smyčec, v nádechu před frází – se odehrává to, čemu říkáme hudební pravda. A právě tato „pravda v mezerách“ se jako jemný podtón linula celým koncertem, jenž se 19. června konal v Beskydském divadle v Novém Jičíně v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Večer s podtitulem Virtuozita skladatelská a interpretační se ukázal být nejen dramaturgicky promyšlený, ale především lidsky blízký a emočně silný. Interpretovala Slovak Sinfonietta Žilina a sólisté Vilém Veverka s Kateřinou Englichovou, dirigoval Jiří Habart.

Večer zpříjemňoval slovem skladatel, moderátor a kulturní osobnost Lukáš Hurník, jehož výkon nelze nazvat jinak než noblesním. Bez zbytečných didaktických výkladů či verbální exhibice pomáhal posluchačům naladit se nejen na estetiku skladeb, ale i na způsob, jakým mají být vnímány. Z jeho projevu vyzařovalo pochopení, zkušenost i schopnost přiblížit klasickou hudbu nezasvěceným, aniž by přitom kohokoli podceňoval. Mluvil o skladatelích jako o lidech z masa a kostí, nikoli jako o nedotknutelných ikonách, což napomohlo celkovému dojmu otevřenosti, který se celým večerem vinul.

Program zahájilo ve své české premiéře Allegro sinfonico Ľudovíta Rajtera, skladba, jejíž název sice evokoval energii, ale v praxi zůstala spíše u náběhu k výrazově komplexní větě, která se nerozvinula. Působila spíše jako pocta orchestrálnímu řemeslu než jako pokus o hlubší hudební sdělení. Přesný, technicky dobře zvládnutý tvar, nicméně postrádající plnou emocionální dynamiku. Orchestr tak v úvodu předvedl především disciplinovanou souhru, což mohlo být i dramaturgickým záměrem: představit se v pevném základu, který se v dalších číslech večera uvolní do větší expresivity. Skladba skončila poměrně náhle, bez zřetelného závěru – a to nejen formálně, ale i emocionálně. Možná právě kvůli této neurčitosti a rovněž kvůli drobnému nesouladu s programem (byla uváděna délka devatenáct minut, zaznělo výrazně méně) se publikum chvíli zdráhalo s potleskem, jako by si nebylo jisté, zda skladba opravdu skončila.

Naopak Koncert pro flétnu, harfu a orchestr C dur, KV 299 Wolfganga Amadea Mozarta byl jednoznačným vrcholem večera – interpretačně, emocionálně i dramaturgicky. Dvojice sólistů – hobojista Vilém Veverka (v transkripci flétnového partu) a harfistka Kateřina Englichová – přinesla do večera přesně to, co definovalo jeho podtitul: virtuozitu jako svobodu.

Veverka, jeden z nejvýraznějších interpretů své generace, se chopil sólového partu s bezstarostnou suverenitou. Jeho tón byl čistý, jasný, zpěvný, a především lidský. Veverka na pódiu nežije jen hudbou, on ji obývá. Tancuje s ní, dýchá s ní, sdílí ji s publikem tak, že hranice mezi sólistou a posluchači se zcela rozpustí. Byl performerem večera, a přesto nikdy nepřekročil tenkou linii mezi osobní výpovědí a exhibicí.

Kateřina Englichová, jejíž harfa zněla jako tekuté zlato, byla dokonalým protipólem Veverkovy živelnosti. Její aristokratická elegance a precizní a přitom jemná hra připomínaly tkaní – téměř vizuální hudební struktury. Společně vytvořili dialog plný radosti, porozumění a občasného hravého dobírání si orchestru, který jejich svobodě a nadhledu vděčně sekundoval. Neopomenutelný byl i způsob, jakým sólisté komunikovali s orchestrem. Jejich gesta a Veverkův oční kontakt vytvářely pocit komorní souhry i v rámci symfonického tělesa. To zde pod vedením Jiřího Habarta ukázalo pružnost i cit pro jemnou dynamiku. Orchestr s respektem ustupoval sólistům, ale v pravý čas se nebál vystoupit s vlastním názorem.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 5 B dur, D 485 Franze Schuberta, dílo mladistvé, lyrické a v jádru hluboce nostalgické. V jeho čiré, klasicky formované kráse se ozývá jak vliv Haydna a Mozarta, tak první otřesy romantismu. Dirigent Jiří Habart zde odvedl poctivou, přesnou práci, bez zbytečných afektů, s důrazem na čistotu frází a znělost jednotlivých sekcí. Smyčce zněly zpěvně, dřeva barvila náladu, nikoli ji přebíjela. Dirigentovo tempo bylo přirozené, nikoli uspěchané. To symfonii náramně slušelo. V některých přechodech mezi kontrastními částmi v rámci jednotlivých vět sice orchestr občas drobně zaváhal v tempu, ale šlo o momenty, které spíše připomněly, že hudba je stále především živé, lidské umění. Výsledek byl kultivovaný a transparentní. Jejich zvuk, smysl pro styl a ochota následovat dirigentské vedení tvořily základní kámen celého večera. V komorním obsazení vynikla soudržnost a souhra, které si zaslouží uznání.

Na tomto místě je konečně třeba zmínit i samotný orchestr. Slovak Sinfonietta Žilina je komorní těleso s celostátním i mezinárodním renomé, které vzniklo v roce 1974 jako tehdy jediný profesionální komorní orchestr na Slovensku. Postupně si vybudovalo pevné postavení díky vysoké interpretační úrovni, smyslu pro stylovou čistotu a citlivému přístupu k hudebnímu detailu. Jejich repertoár zahrnuje nejen klasické a romantické jádro, ale i soudobou hudbu a původní slovenskou tvorbu, jíž pravidelně dávají prostor. Orchestr koncertoval v téměř všech evropských zemích, v USA, Japonsku, Jižní Koreji, Egyptě či Turecku a účinkoval na prestižních festivalech, jako jsou Pražské jaro, Wiener Festwochen, Varšavská jeseň nebo Schleswig-Holstein Musik Festival. Získal také řadu nahrávacích ocenění a dlouhodobě spolupracuje s renomovanými sólisty a dirigenty. Tato orchestrální formace má ve svém zvuku noblesu, ale ne přehnanou hrdost; profesionalitu, ale ne chlad. Vědomě se drží v pozici partnera – sólistům i hudbě samotné.

Dirigent Jiří Habart zde sehrál úlohu velmi citlivého prostředníka. Nevnášel do interpretací přílišný subjektivismus, ale ani se nespokojil s mechanickou přesností. Byl přítomen v tom nejlepším smyslu slova. V mozartovském koncertu nechal dýchat prostor mezi frázemi, v Schubertovi pak vyzdvihl strukturu a logiku výstavby. Jeho gesta nebyla direktivní, ale kooperativní. Tam, kde se objevila drobná zaváhání, řešil situace s rozvahou, nikoli gestickou razancí. V součtu působil jako tichý architekt večera, který dovolil zazářit svým sólistům i orchestru a sám zůstal s respektem v pozadí.

Kromě umělecké kvality samotné produkce je třeba vyzdvihnout i celkovou atmosféru večera. Skutečnost, že se sólisté během přestávky objevili mezi diváky, byla projevem lidské blízkosti a vřelosti, která v dnešním často zbytnělém světě klasické hudby není samozřejmá. Ukazuje to, že cílem večera nebylo jen ukázat „co všechno umíme zahrát“, ale především „co všechno spolu můžeme zažít“

.Večer s podtitulem Virtuozita skladatelská a interpretační nakonec nepřesvědčil onou očekávanou brilancí, ale právě tím, že se nesnažil nikoho ohromit. Každý z interpretů přistoupil k hudbě jako k otevřenému prostoru – prostoru pro hru, pro riziko, pro vztah. A možná právě proto, že nikdo z nich neusiloval o oslňující výkon, zazářili všichni.

Foto: Dalibor Válek / MHF L. Janáčka