„Koncerty se konají v českobratrském kostele U Salvátora každou první středu v měsíci, zatím poněkud utajeně ke škodě pražského hudebního publika.“

„Program vypadal na první pohled jako lekce z dějin hudby. Opak byl ovšem pravdou.“

„Znamenitě vystihl kompoziční proměnlivost a barevnost jednotlivých autorů, podloženou nápaditým rejstříkováním.“

Romantické varhany v českobratrském evangelickém kostele U Salvátora blízko Staroměstského náměstí postavil Karel Vocelka v roce 1865. Německá varhanářská firma Eule provedla jejich rozsáhlou přestavbu, převzala šest původních rejstříků a postavila za přispění různých sponzorů a norských fondů prakticky nový třímanuálový mechanický nástroj  se 48 rejstříky. Do provozu byl dán v dubnu 2011 a od té doby slouží také jako nástroj pro koncerty, které se konají pravidelně každou první středu v měsíci v 18,30 hodin, zatím poněkud utajeně ke škodě pražského hudebního publika. 

Ve středu 5. června vystoupil již na 74. koncertu cyklu Lukáš Vendl, absolvent varhanní hry na Pražské konzervatoři a na AMU, který si doplnil  vzdělání ještě u profesora Wolfganga Zerera v Hamburku. Vendl působí jako pedagog teoretických předmětů na Pražské konzervatoři a zároveň je varhaníkem U Salvátora. Zaměřuje se především na historicky poučenou interpretaci barokní klávesové hudby a na hudební teorii 17. a 18. století, které je věnována jeho disertační práce. Pravidelně také spolupracuje jako hráč continua s Ensemble Inégal a vede pravidelně interpretační kurzy barokní hudby ve Valticích.

Program, který připravil pro salvátorský koncert, vypadal na první pohled jako lekce z dějin hudby. Opak byl ovšem pravdou. Hudba 17. a začátku 18. století severoněmecké barokní školy při vší teoretické poučenosti interpreta zněla jako hudba neuvěřitelně živá, která může oslovit vnímavého posluchače. Vendl znamenitě vystihl kompoziční proměnlivost a barevnost jednotlivých autorů, podloženou nápaditým rejstříkováním. Většina skladatelů byla objevem. Mezi jmény Tunder, Strunck, Lübeck, Weckmann a Scheidemann zaujali především Delphin Strunck Toccatou ad manuale duplex s nápaditými echovými partiemi a podivuhodným využitím chromatiky a pak Matthias Weckmann, žák Heinricha Schütze, v Magnificat II. Toni bohatstvím a mnohostí polyfonních hlasů až do pětihlasu a šestihlasu.

Ze známějších autorů zaznělo ve velmi svižném provedení Praeambulum in E hamburského varhaníka Vincenta Lübecka a jako závěr velmi vhodně uvedená čtyřdílná Toccata E dur mladého Johanna Sebastiana Bacha s patrným kompozičním vlivem severoněmecké školy. Vendl hrál výborně technicky, srozumitelně a dobře pracoval s kostelním prostorem a dozvukem, velmi muzikálně a s velkým temperamentem. Pozoruhodný program, pozoruhodný výkon!

Foto: Sbor ČCE Salvátor